Už za tři měsíce kapela oslaví 65 let své existence. Proti jejich konkurentovi Olympiku svědčí o prvenství i další fakt, že zatímco ze zakládajících členů Olympiku zbyl jen Petr Janda, v Synkopách dosud působí dva – bubeník Jiří Rybář a kytarista Petr Směja. Inu, vypadá to, že v Brně je zdravější podnebí.
Synkopy 61 se představily v pražské Malostranské besedě ve čtveřici – oba bez pár měsíců osmdesátileté veterány doplnil klávesák Jan Korbička, jemuž připadl důležitý úkol nahradit v artrockových skladbách kdysi tak výrazný klávesový part Olina Veselého, a baskytarista Vilém Majtner. Celá čtyřka, jak je u Synkop zvykem a hlavní výrobní značkou, navíc zpívala.
Svým způsobem byl koncert zajímavým dokumentem o vývoji jednoho proudu československého rocku. Synkopy byly ve svých začátcích v šedesátých letech po „kavárenské éře“ evidentně pod vlivem Beach Boys a na koncertě to skupina demonstrovala nejen několika skladbami z této éry včetně jejich pověstného hitu Válka je vůl, ale rovnou i vlastními úpravami beachboysovské klasiky Sloop John B a Barbara Ann. První z nich v neobvyklém až pochodovém tempu.
Druhou fází, která hudebně na vokálně bohaté Beach Boys navazovala u nás i ve světě, byl specifický žánr baroque rock, v provedení Synkop 61 reprezentovaný Malou suitou pro Johanna Sebastiana Bacha, Casanovou a částečně i jedinou instrumentálkou koncertu, Mozartovým Tureckým pochodem. Snaha o košatou hudbu, blízkou klasice, sblížila na začátku sedmdesátých let kapelu s raným britským hard-rockem. Olin Veselý (v našem případě Jan Korbička) přidal výrazný zvuk hammondek, takže Synkopy 61 přešly na lordovsko-hensleyovský sound blízký Deep Purple a Uriah Heep. Ten byl příznačný pro většinu koncertu a obecenstvo, z velké části ve věku blízkém otcům-zakladatelům, si vychutnalo jejich další velký hit Bílou vránu (původně uriášovskou vypalovačku Easy Livin´).
Tím ale vývoj kapely neskončil. Cesta logicky ambiciózně směřovala k art rocku, v jejich případě reprezentovaném skladbami z alba Sluneční hodiny (1981). Upřímně řečeno, například předvedený Černý racek znamená ve svém žánru určitě hodně, ale překomplikovaný text Pavla Vrby dnes naznačuje, že tohle byla slepá ulička, z níž se už nedalo jít dál.
Ptáte se, jak osmdesátníci zvládli vystoupení? Na výtečnou! Pravda, pomohlo jim, že prvních dvacet minut dvouhodinového show běžel dokumentární film o kapele a její historii. Upřímně řečeno, nic moc, jen vyjmenovávání cen a úspěchů. Světská sláva, polní tráva. Zajímavé to bylo spíše z vizuálního hlediska, člověk si na plátně připomněl mnohé chvíle, na něž už zapomněl.
Po filmu konečně nastoupila kapela a důležité bylo, že skladby nehrála v historickém pořadí, ale na přeskáčku, čímž dosáhla důležitého poselství – ať muzikanti byli pod vlivem toho nebo onoho stylu, pořád to byly Synkopy 61. Vokální výkon měl samozřejmě daleko od toho, co známe z desek nebo z koncertů z osmdesátých let. Stařecké hlasy už žádný velký zázrak nepředvedou. Nicméně, po instrumentální stránce byly Synkopy přinejmenším přijatelné a nad dvěma Rybářovými bicími sóly zůstal sál v obdivu. Je v něm až nečekaná energie.
To důležité, s čím člověk odcházel z koncertu, byl pocit autenticity. Hrálo se jako kdysi, nehledělo se na perfektnost a dokonalost, podstatný byl výraz. Žádné zvukařské švindly, žádné přeprogramované vokály nebo nástroje. Hlavní byla radost z toho, že se pořád hraje naživo a že stále ještě existuje publikum, které kapele věří a neposílá ji do muzea.
