Pražské Forum Karlín zářilo už od konců Pernerovy ulice, hlavně kvůli návalu lidí stojících na silnici a před vchodem. Rozpoznat, kdo jde na samozvanou „největší hudební událost roku“, bylo velice jednoduché – napověděl dress code black tie. Všude kolem mě byly dobře padnoucí obleky, zářivé večerní šaty a perfektně udělané vlasy a make-up. Jsem si skoro jistý, že pro řadu pozvaných byl Zlatý Slavík opravdu akcí roku.
V duchu krásy a elegance se nesla nálada v celých prostorách. Lidé se na sebe usmívali, objímali se, nadšeně diskutovali a vyleštěné černé lakovky se ladně vyhýbaly vlečkám šatů. V místech před hlavním vstupem, stejně jako za dveřmi do Fóra, čekali novináři a fotografové ze všemožných deníků, připraveni vyzpovídat celebrity. Otázky byly jasné: jak se na večer těší, kdo si myslí, že vyhraje a co je v blízké budoucnosti čeká.
Sezení se dělilo na dva typy – někteří měli místa na postavené konstrukci a jiní byli u stolů blíž pódiu. Všichni byli usazeni pár minut před začátkem přímého přenosu a povel z režie zněl jasně: Začínáme, tleskejte.
O obsahu celého večera se už z pohledu televizního diváka pro Headliner rozepsala Tereza Stejskalová. Řeknu jen jediné: úvodní píseň Ondřeje Sokola a Aleše Hámy jsem – jakožto ročník 1998 – nepochopil. Byl jsem v tomto směru ale v jasné generační menšině. Lidé v sále se nadšeně smáli a většina vtipů a narážek, které moderátorská dvojice udělala – ať už na osazenstvo v sále, na kolegy moderátory, anebo kohokoliv dalšího – vynikly asi lépe na místě, než v televizi.
Nejvíce možností konverzovat s ostatními nastávala v reklamních pauzách. V nich začali lidé korzovat mezi stoly a bavit se mezi sebou. Právě to byl také pro spoustu účastníků, hlavně pro ty, kteří si na akci nešli převzít cenu, hlavní důvod účasti. Z nominantů kategorie Hip Hop & Rap tam sice moc lidí nepřišlo, měl jsem ale radost, když jsem potkal Marpa. Řekl mi, že chystá třetí country album, které by se do tohoto žánru mělo ještě více opřít.
Zajímavá byla nálada v sále v průběhu ohlašování nominací na jednotlivé kategorie. Nevím, jak to (ne)bylo slyšet v televizi, ale publikum reagovalo na jednotlivé nominanty různě. Jeden příklad za všechny byla už zmiňovaná kategorie Hip Hop & Rap: Viktor Sheen a Calin dostali mnohem větší odezvu publika, než například držitelé stříbrného Slavíka ATMO Music.
Některá hudební vystoupení byla lepší, některé horší. Jestli mám vypíchnout jedno, tak to byl Sofian Medjmedj, který dostal celé Forum Karlín do varu. To samé udělala trojice Bára Basiková, Kamil Střihavka a Dan Bárta, kteří zpívali písně z české verze muzikálu Jesus Christ Superstar. Moje domněnka je ale taková, že se lidé v sále preferencemi liší od lidí u televizních přijímačů – je proto možné, že například nová píseň Michala Davida mohla u lidí doma zabodovat lépe než v sále.
Ale v průběhu večera vzniklo i pár magických momentů. Jeden z nich byl, když se členkou Síně slávy stala Marta Kubišová. Cenou ji obdaroval kardiolog Petr Neužil. Energie vycházející z davu tleskajícího ve stoje byla velice silná. Bylo to asi to nejzajímavější, co se za celý večer stalo.
Nemůžeme chtít po bramboře, aby byla kiwi. Proto jakékoliv hodnocení večera vynechám – to, že večer není pro mě jsem si říkal už v taxíku směrem do Fóra Karlín. Své diváky ale akce rozhodně měla a svou cílovku to asi také dokázalo zasáhnout. Pokud tento večer donutí alespoň jednoho člověka si koupit lístek na jednu z řady promovaných akcí, účel to splnilo. Kdo se těšil, že vedle sebe uvidí sedět hvězdy popové hudby jako je Lucie Bílá, Monika Absolonová, Michal David, nebo Marek Ztracený, byl spokojený. Kdo si chtěl užít něco jiného, mohl jít na pražské Výstaviště na Addict, anebo na Aarona Parkse do pražského klubu Jazz Dock.
Jít na Slavíky je asi jako jít na florbalové utkání – může to být lepší, může to být horší, ale pokud máte radši hokej, nikdy nebudete spokojení.