Své blues se špetkou country hrál James Dixon střídavě na rezofon a šestistrunný cigar box, doprovázel se sám jednoduchou rytmikou, s jednou nohou na pedálu kopáku, druhou s tamburínovými chrastítky, podobně jako třeba Cam Cole nebo Gwyn Ashton.
Seasick Steve nastoupil na pódium neokázale, v ošoupaných riflích, kostkované košili, vyšisované kšiltovce John Deere a začal rovnou hrát. O chvíli později se k němu připojil ještě bubeník Crazy Dan Magnusson. Steve sice měl i stompbox (svoji věrnou mississippi drum machine s espézetkou), živý bubeník s celou sestavou ale vystoupení pochopitelně dodával mnohem větší plasticitu, nemluvě o tom, že Steveovi rozvázal ruce, přesně řečeno tedy nohy, takže mohl průběžně opuštět svůj dřevěný trůn a projít se po pódiu. Co je zajímavé, Steveova vyřezávaná, ale odřená židla s přilepeným polstrováním byla postavena na stejné úrovni jako bicí souprava, o nic víc vepředu. Ač jsem bubny právě dával do protikladu ke stompboxu, agresivní a průrazný styl Crazy Dana v něčem připomínal to, jak obvykle zní souběžná hra kytaristů na bubny a jiné perkuse, jen ve značně rozšířené verzi. Což byl dost možná i záměr.
Steve s každou písničkou střídal nástroje, došlo na jeho upravené kytary, cigar boxy i vlastnoručně vyrobené speciály z toho, co našel ve stodole. Kytara z mississippské espézetky, valcha s krkem z banja, jednostrunné diddley bow... Steve, vědom si jak zásadní součástí jeho image tyto nástroje jsou, k nim často přidal i nějakou historku nebo s nimi obešel pódium, aby si je publikum mohlo důkladně prohlédnout. U těch podivnějších kousků zopakoval i svou hlášku: „Vyrobil jsem to. Ale neřekl jsem, že to zní dobře!“ Steve to sice neříká, ale já ano. Znělo to dobře, a pochvala za to patří jak Steveovi, tak i jeho technikovi a zvukaři, protože nazvučit tuhle sbírku kytarových „Frankensteinů“ nemohlo být jednoduché.
V rámci setlistu se Steve pohyboval mezi bluesovějšími a rockovějšími kusy, celkově s postupující stopáží koncertu spíš přitvrzoval, aby to hezky gradovalo. Z letošní nové desky dal čtyři kusy, zazněly i starší hity jako Started Out With Nothin' nebo Barracuda '86. Zvolnil u skladby Walkin' Man, na kterou si tradičně vytáhnul jednu fanynku na pódium a píseň věnoval přímo jí. Přídavek začal coverem Abraham, Martin & John o zavražděných vůdcích, ke kterému dal krátký úvod o svých vzpomínkách na atentát na Roberta Kennedyho a během písničky viditelně trochu dojal i sám sebe. Škoda rušících návštěvníků vzadu u baru, protože tuhle hlasitou menšinu evidentně Steve s normální kytarou a intimní písničkou nezajímal. Steve se pak rozloučil elektrickou peckou Thunderbird, ke které si ještě nechal donést láhev vína.
Co na tom, že minulost Stevea jako tuláka je tak trochu pohádka, že mnoho z toho, co o sobě za roky rozhovorů řekl, bylo nadsazené, a že nad svou image přemýšlí víc, než by mělo být na první pohled patrné. Jeho hudba je opravdová. A je to zatraceně poctivé elektrické blues.
Hodnocení: 87 %
Seasick Steve
Support: James Dixon
Lucerna Music Bar, Praha
29. říjen 2024