Je teprve poledne, když v Budapešti vcházíme do festivalového areálu. I když nás na ostrově čeká šest dní, rozlehlý prostor nabízí natolik bohatý doprovodný program, že ani téměř týden nebude stačit na to vše stihnout. Projdeme ikonickým barevným mostem s logem Sziget a rázem se dostaneme do jiného světa plného barev. Jsem natolik pohlcená euforií festivalu, že ani nekomentuji, že mezi vlajkami zemí u vstupu chybí ta česká.
Ještě před začátkem prvního koncertu na hlavním pódiu procházíme rozlehlý areál, abychom se trochu zorientovali. Projdeme lunapark, kde stojí dlouhá fronta na věštkyni a uličku se živými sochami. První den zatím působí velmi klidně a rozjezdově. Lidé se schovávají před pařícím sluníčkem ve stínech stromů a jemně se pohybují do rytmu zvukové zkoušky, která akorát probíhá na Europe stage.
„Vítejte na nejlepším festivalu na světě,“ ozývá se akorát z hlavní stage, kterou otevírají Nizozemci Son Mieux, kteří jsou perfektní analogií k celému festivalu. Hodně třpytek, barev a taneční popové skladby jsou velmi příjemným otvírákem. Na první pohled možná trochu nevděčného úkolu se zpěvák Camiel Meiresonne zhostil s úctyhodnou energií, které přidává i to, že po pódiu běhá a tančí v podpatcích.
Jejich následovníci Foals jsou oproti nim poněkud fádní. I když jejich skladby zná mnohem více lidí, jejich set slouží spíše jako klidná kulisa. Na širokém travnatém plácku kousek od pódia lítá vzduchem frisbee a opodál si několik kluků kope míčem. Také využívám příležitosti a objevuji vzdálenější část areálu. Na Bolt Stage se dostanu akorát včas na dance off mezi několika street tanečníky, zatímco jen pár metrů opodál se snaží partička pokořit rekord v sestavení Rubikovy kostky. Na Szigetu si snad každý najde to svoje.
Foto: Sziget
Oba předešlé koncerty hravě strčí do kapsy britský zpěvák Sam Fender, který měl na festivalu vystoupit už minulý rok. Hned od začátku jeho charakteristický hlas doplněný o saxofon a trubku osloví kolemjdoucí, kteří pomalu rozšiřují řady publika. Doprovodná kapela odvádí skvělou práci a je vidět, že hudebníci si koncert užívají stejně jako tisíce lidí pod nimi, kteří tančí a zpívají slova známějších skladeb. I přesto odcházím před koncem, abych stihla svou osobní headlinerku dne – ukrajinskou rapperku Alyonu Alyonu. Sice o něco komornější koncert, ale jedině co se týče prostoru. Jinak se totiž jednoznačně jedná o jeden z nejnabušenějších koncertů dne.
Vílí tanečky s Florence
Hlavní hvězdou večera je uskupení kolem zpěvačky Florence Welch, britská kapela Florence and the Machine, pro kterou není Sziget premiérou. Přes trochu pomalejší rozjezd se pomalu dostaneme ke svižnějším skladbám. Spíš, než jako bych byla na koncertě, mám ale dojem divadelního představení. Florence ve svých růžových šatech s volánky připomíná vílu, která si bosky hopká po mýtince uprostřed lesa. Prvních pár skladeb jí neunikne ani náznak úsměvu, což můj dojem jen umocní. Trochu roztaji, když Florence sestoupí z pódia a jednu slečnu s květinovým věncem na hlavě pohladí po tváří a zpívá zbytek písně jen pro ni. Kouzelný moment umocní i každokoncertní rituál, kdy zpěvačka žádá, aby všichni schovali své telefony a skladbu Dog Days Are Over si užili v přítomnosti. Hned poté ale ironicky prosí, aby všichni zase zapnuli svá světýlka na telefonech během emotivní Cosmic Love. Pro ty, které byl čtvrteční koncert premiéra, byl jistě ten večer spanilá jízda. Pro ty, kteří Florence and the Machine už naživo viděli, mohl být lehce stereotypní – stejné rituály, poletování bosá po pódiu nebo sestoupení na tři skladby k fanouškům.
Pátek je mnohem nabitější než první den a jen doufám, že nebude mít celý festival vzestupnou tendenci, protože už teď mě vyčerpává běhat od pódia k pódiu. Jako mě první den příjemně překvapilo, že se všude necpu s tisíci lidí, druhý den je krutější střet s realitou. Pátek je totiž skoro vyprodaný, což znamená, že se za několik hodin budu s víc než 90 tisíci lidmi mačkat na Imagine Dragons, ale to bych předbíhala.
Foto: Sziget
Když míříme na Maďary Carson Coma, procházíme přes vedlejší stage, před kterou se akorát potuluje část kapely Stain the Canvas, která tu později hraje. Všichni mají transparenty s názvem kapely a vypadá to, že se snaží už dopředu nalákat lidi, aby měl kdo pod pódiem dělat moshpit. Když jsem je před festivalem poslouchala, neměla jsem pocit, že zrovna oni by měli mít problém s nedostatkem publika, takže potřeba propagace mi přijde úsměvná.
Domácí partička Carson Coma je šestice mladých kluků, kteří se našli v šedesátkách. A i když jsem se na ně docela těšila, naživo mi přijde, že jsem podobné melodie slyšela už tisíckrát. Jdu se tedy radši podívat na českého zástupce, kterým je rapper Smack One. Bolt Stage se na chvíli stala meeting pointem pro českou a slovenskou komunitu a ve vzduchu vidím mávat známé vlajky. Kromě těch, co rozumí slovům, mi ale nepřijde, že by koncert zaujal někoho dalšího. Což ale nikoho neodradí a prvních pár řad zpívá jako o život.
Prvním větším zklamáním se stává Yungblud, který chvíli po sedmé začíná na hlavní scéně. Setlist má totiž puštěný na playback a jen občas se přidá s pár slovy textu písně. Z těch pár úryvků, co zazpívá sám, mi přijde, že má možná problém s hlasivkami, protože jeho obvykle nakřáplý hlas zní tentokrát tak nějak nezdravě. I přes ohromnou energii, kterou do svého koncertu vkládá, to není ono, což ale publikum nijak nerozhodilo – koncert si odzpívalo samo.
Davová mánie na Imagine Dragons
Vzpomenu si na kapelu, která se bála, že na ně nikdo nepřijde a mířím na Europe stage na italskou rockovou kapelu Stain the Canvas. Tentokrát se neženu do předních řad a užívám si je zpovzdálí. I když se už pár let na hudební scéně pohybují, do popředí je vyneslo až album All Fine/ eniF llA, které tvoří většinu setlistu. Melodické riffy střídají tvrdší pasáže, během kterých se tvoří pod pódiem velký kruh. Jejich konec nestihnu, protože se psychicky připravuji na vrchol večera, mačkání se s téměř sto tisíci lidmi na americké megakapele Imagine Dragons.
A i když kolem pořád někdo chodí a drká do mě, s prvními tóny My life jde vše ostatní stranou. Hned od začátku mě uvrhne atmosféra do koncertního rauše, který si držím až do konce. Skladba Believer, která pokračuje mě donutí si uvědomit, že i když stojím dost vzadu, jsem obklopena velmi příjemnou skupinkou lidí, která se nepřišla jen tak zabavit, ale vyřvat si hlasivky i srdce. A když si zpěvák Dan Reynolds sundá košili, vyřvat hlasivky si chtějí desetitisíce lidí.
Foto: Sziget
Skoro před každou skladbou Reynolds zazpívá její nejznámější část jako jakési lákadlo. Jako kdyby to publikum, které do posledního člověka zpívá každé slovo, potřebovalo. Nechybí ani konfety u každé druhé písně a nafukovací balónky, které vypustí během starší pecky On Top of the World. Přemýšlím, co bych koncertu vytkla a ano, možná by se dalo poznamenat například to, že během obligátních výplňových řečí nebyl zpěvák skoro vůbec slyšet, ale v celku to byl tak drobný detail, že v porovnání s neskutečnou energií šel zcela stranou.