„Ska music is here to stay,“ zpíval na pódiu starý muž a na sto procent plnil poselství klasického sloganu, který dal název jeho písni o "všemocném ska". I díky Mr. Symparipovi to pomalu vypadá, že se z Malostranské besedy stává středoevropské opěrné centrum originální jamajské hudby. Při druhém ze tří ska koncertů letošní podzimní sezóny sál doslova přetékal příznivci jednoho z nejpopulárnějších druhů retro hudby, původně pocházejícího z šedesátých let. Není divu, vždyť vystupoval klasik ska music, jeden z pamětníků zlaté éry Roy Ellis, známý pod uměleckým jménem Mr. Symarip.
Poslechněte si drsný životní příběh Roy Ellise v audioknize s Filipem Kaňkovským v titulní roli.
K jeho místní popularitě možná přispěly i u nás vydané vzpomínky, které zpracoval Honza Vedral, možná skvělá pověst jeho předchozího vystoupení, jehož vinylový zvukový záznam v podobě dvojalba Roy Ellis Live In Prague byl na koncertě pokřtěn. Dost možná ale hraje roli důležitý fakt, že se v Čechách skáčku už od devadesátých let dobře dařilo, a i když vrcholná éra českých ska kapel pozvolna pominula, pořád je bublina jeho fanoušků až nečekaně velká.
Mr. Symarip je nejen zpěvák, ale i bavič, který dovede pracovat s publikem do nejmenších detailů. Nejprve nechal nechal kapelu zahrát několik šťavnatých instrumentálek projektu Boss Foundation britského producenta Neila Andersona, než se laskavě dostavil na scénu v předklonu a v lesklém obleku. Díky němu připomínal víc nějaké megabroukovité stvoření z obrazů pro Vetřelce od H.R. Giegera než stařičkého černocha původem z Kingstonu.
Dědek s černými brýlemi dokonce během devadesáti minutovéh show tancoval mezi publikem, neustále nadšeně zdravil Prahu, bezstarostně plácal, co mu přišlo na jazyk, vzpomínal a hlavně rozdával úsměvy a energii. Odkud ji ten skoro osmdesátník čerpal, těžko říci. Nejspíš z hudby samotné, dokonalé mejdanovky, která nemiluje ploužáky, ale až dětské poskakování všeho druhu. Z hudby, která je o radosti ze života a nabízí dobrou náladu. I když v sobě má osten a melancholii, pomáhá hodit všechny starosti za hlavu a tančit nebo alespoň se pohupovat v afrolatinském stylu, v němž se prolíná rytmus karibského menta se svéráznou neworleanskou hudbou a raným americkým soulem.
Symaripův repertoár byl celkem jasný – jeho vlastní hity doplnila hrst cover verzí starých hitů jeho tehdejších kolegů jako byli Toots and The Maytals. V přídavku jsme slyšeli dokonce This Boots Are Made For Walking, kterou u nás až příliš dobře známe s Yvonne Přenosilovou, a odvázanou verzi 54-46 (That´s My Number) od už zmíněného Tootse Hibberta.
Chválu si zaslouží i výborná česká doprovodná kapela Rude Boy Paradise, s hostujícícm Neilem Andersonem, jinak majitelem na ska, rock steady a na reggae specializované gramofirmy Original Gravity. V posíleném line-upu spolu s Ellisem čítala dvanáct lidí, z toho čtyři dechy. Jak je u této kapely už zvykem, vedle jamajského hosta zářila vokalistka Annamária d´Almeida. Když k tomu přičteme perfektně šlapající rytmiku, není co dodat.
A to měl Mr. Symarip výbornou předkapelu, italsko-německou partu Rude Hi-Fi & Toadville Rockers. Jejich zpěvák se s entertainerským uměním Roye Ellise nemohl srovnávat, ale zpíval dobře a s chutí. Navíc se blýskli zajímavou ska úpravou písně praotce amerického folku Woodyho Guthrieho All Your Fascists Bound To Lose.
Parádní večer, jen houšť.
