První pozitivní zprávou je, že v pátek v Brně nepršelo, a tou další, že se i druhý den festivalu Pop Messe nesl ve znamení velmi zajímavé muziky napříč žánry a každý si v něm mohl najít to své. Program byl hodně pestrý a užít si ho tedy mohli jak vyznavači elektroniky nebo rapu, tak vyznavači kytar nebo alternativy. Mě, až na pár výjimek, kterými bylo například vystoupení Jana Boroše aka Čáry života s kapelou na Fléda stage nebo polského coldwave dua Korus na Kabinet múz stage, nejvíce oslovil program na hlavní Velodrom stage a konkrétně vystoupení, které přibližuji dále.
Start jako Brno s whyohwhy
Brány Velodromu se otevřely ve čtyři hodiny odpoledne a páteční program festivalu opět otevírala brněnská kapela. Pro postupně přicházející návštěvníky hrála skupina whyohwhy poprvé s novým bubeníkem. Daniela Vladíka za bicími vystřídal Hynek Čejka. Skupina whyohwhy debutovala v roce 2024 výborným hudebně propracovaným a zvukově do každého detailu dotaženým albem Bruises. Na Pop Messe předvedla svoji osobitě pojatou kytarovou muziku vycházející ze slowcoreu nebo dream-popu plnou atmosférických kytarových linek a spletitých rytmů a výrazných vzájemně se proplétajících vokálech tandemu ve složení Barbora Hora a Soňa Amran. Opět to byl pohlcující hudební zážitek dávkující do publika sny a noční můry.
Monika Načeva a pronásledovaní básníci
V podvečer opanovala hlavní pódium Monika Načeva s novou kapelou a setem čerpajícím z posledního alba Jdem temným dnem obsahujícím zhudebněné básně umělců pronásledovaných minulým režimem, jako jsou Vladimíra Čerepková, Ivan Blatný, Věra Jirousová nebo Egon Bondy. Bylo to tak dobré vystoupení, že i kdyby včera na Pop Messe už nikdo další nehrál, vyplatilo se přijít. Po skončení setu jsem někomu řekl „Dnes už nic lepšího neuslyšíme“. Vzhledem k tomu, co dalšího jsem ještě stihnul shlédnout, tak nakonec nebyla úplně pravda, ale i tak šlo o jeden z vrcholů pátečního programu. Načeva se obklopila výbornou kapelou, kterou tvoří Vojtěch Procházka na synťáky a klávesy, Michal Koval na basu a Regál na bicí. Její zpěv doprovází skvělou muziku na pomezí elektroniky a alternativního rocku. Už muziku samotnou, a zejména Procházkovu elektronickou ekvilibristiku, stojí za to pozorně poslouchat. A to samozřejmě nemluvím o charismatickém vokálním projevu Moniky Načevy. Bylo to výborné, uhrančivé vystoupení, ze kterého šla do publika neskutečná síla.
Night Tapes a stav beztíže
Zčásti estonská a z části anglická kapela Night Tapes se pro mě stala osobním objevem pátečního programu Pop Messe. Skupina vedená zpěvačkou a kytaristkou Iiris Vesik produkuje zasněnou hudbu na pomezí shoegaze, dream-popu a ambientu, v níž dominuje její vysoko posazený, roztomile éterický hlas. Iiris je na pódiu nejen nepřeslechnutelná, ale i nepřehlédnutelná – její charismatická a místy až trochu teatrální jevištní prezentace je strhující. Velmi přirozeně navazuje kontakt s publikem. Vedle vokálu hraje důležitou roli i jemná elektronika, glitchové detaily a snová rytmika. Ty dávají skladbám výraznou zvukovou hloubku. Tradiční struktury písní se často rozplývají v disonantní plochy nebo ambientní pasáže. Poslech těch vrstevnatých instrumentací v kombinaci s měkkým vokálem je jako vznášet se ve stavu beztíže. Byl to prostě zážitek jako z jiné planety. Tuhle kapelu rozhodně budu dál sledovat.
Království Róisín Murphy
Róisín Murphy nabídla v Brně koncert, který potvrdil její postavení jedné z nejvýraznějších postav současného art-popu a elektronické scény. Byla to ale víc než jen hudební show. Předvedla vizuálně-rituální spektákl, který míchal performance art s euforickým electropopem. Vystoupení definovaly časté kostýmní změny, interakce s publikem a nápadité improvizace. Bývalá frontwoman Moloko vtrhla na pódium jako sebevědomá královna, která nemá potřebu nic vysvětlovat – jen být a vládnout. Pódium se stalo jejím královstvím a publikum oddanými poddanými. Dobrovolně a s radostí. Zazněly jak její sólové skladby, tak úpravy skladeb Moloko. Vše bylo zabaleno do hudby plynule přecházející mezi funky groovy, klubovou elektronikou, electropopem a artovým disco. Její vokální projev byl precizní, silný i emotivní a vždy naprosto kontrolovaný. I když seskočila z pódia a zpívala doslova mezi diváky. Byl to koncert, který byl nejen vizuálně působivý, ale především zvukově promyšlený, vrstvený a pulsující. Výjimečný zážitek pro uši, tělo i mozek.
