První zdejší koncert držitelky Latin Grammy za Objev roku začal působivě. Do sálu vstoupila sama, minula mikrofon, předstoupila před publikum a první skladbu zazpívala a cappella a bez zesílení. Bezprostřední blízkostí tak ihned s lidmi v sále navázala vřelý vztah, který se neztratil, ani když orchestr, který ji částí vystoupení provázel, postupně rostl. Pocit důvěrnosti se neztratil ani se zvyšujícím se počtem českých hudebníků na pódiu.
Silvana Estrada v Praze vystoupila příhodně na Den mrtvých. Día de Muertos je nejvýznamnějším mexickým svátkem a Estrada o něm říká, že to je její nejoblíbenější den v roce. „Nevím, jak to děláme, ale jsme ten den smutní a šťastný zároveň,“ vysvětlovala v Rudolfinu písničkářka s tím, že svým blízkým, kteří již nejsou na tomto světě, staví ten den doma zdobné oltáře, na které chystají hostinu. „Ať je hudba dnes tím oltářem,“ přála si zpěvačka, protože na turné není čas a prostor takový oltář nachystat.
Slzy štěstí a smutku jsem od koncertu očekávala. Přes silné písně i proslovy nabídla Silvana Estrada spíš hřejivé a uklidňující obejmutí. Radostný úsměv vyvolaný možností sledovat velmi sympatickou mladou umělkyni, která svou přirozeností a hlasem (stejně jako tóny venezuelské kytary cuatro) dobývá svět, převládl nad silnými emocemi. Přestože při psaní písní druhého alba Estradu inspirovaly mimo jiné tragické události a celkově se nevyhýbá těžkým tématům, cítím z její tvorby spíš paprsek světla, který si vždy najde cestu.
Prvně jsem v Rudolfinu v jedné písni tleskala do rytmu a spolu s celým publikem rozezněla noblesní sál doprovodnými vokály. Potěšila mě chvíle, kdy si jednu z písní začala spolu s Estradou zpívat latinskoamerická část publika. Lidé, kteří znali slova některých písní a rozuměli textům se postarali o uvolněnější atmosféru večera. Zpěvačka občas dokonce i mezi písněmi přešla do španělštiny (kterou zpívá) a s kýmsi v auditoriu si vyměnila pár vět.
Kromě skladeb z tři roky starého debutu Marchita a aktuální desky Vendrán Suaves Lluvias zazněla píseň Sólo le pido a Dios argentinského hudebníka jménem León Gieco. Píseň plnou naděje, snahy neztratit soucit a víry v lidskost zpěvačka věnovala uprchlíkům a lidem z Latinské Ameriky, kteří prochází různými těžkostmi.
Koncert plný pokory a děkování zakončila Silvana Estrada opět sama – tentokrát ovšem s klavírem, který na její hru trpělivě čekal na straně pódia celý koncert. Byl to koncert, ke kterému se ve vzpomínkách budu ráda vracet, když budu hledat klid, naději a sílu mládí.
Hodnocení: 89 %
Silvana Estrada, Prague Sounds. 1. listopad 2025 Rudolfinum
