Ano, právě podobná intimita a fyzická dosažitelnost hvězd přináší z menších klubových koncertů neopakovatelné zážitky, jež na velkých akcích v halách a arénách nemáte šanci zažít. Stejně tak možnost objevovat interprety, pro které je klubové prostředí jako dělané.
Jedním z nich je například belgický kontrabasista a skladatel Pieter-Jan Van Assche, vystupující pod názvem Innerwoud, který večer zahajoval. Hudebník, který po působení v nejrůznějších kapelách hrajících vskutku široké žánrové rozpětí (od folku až po neoklasiku), vsadil od roku 2014 na sólovou dráhu. Do Prahy přijel s v září 2022 vydaným druhým albem Furie, basou, co už něco pamatuje a efekty, které jeho vystoupení posunuly na jinou úroveň.
Zahajovat koncert ambientem je docela odvážné rozhodnutí, ale v případě Innerwoud nešlo o krok vedle. Masivní zvuk dobře doplňoval majestátnost a monumentálnost samotného nástroje, který, pokud by se postavil kolmo, bezesporu dosáhl od podlahy až po strop. Innerwoud ve svém třicetiminutovém setu nabízel náladotvorný melancholický výlet do nejrůznějších sfér. Díky efektům s kontrabasem vrstvil další zvuky smyčcových nástrojů či bicích, čímž zdařile prohluboval atmosféru a sílu okamžiku. Zároveň při své hudební pouti dokázal s efekty kouzlit tak, že ze svého kontrabasu uměl vyloudit i zvuk fujary. Až taková to byla jízda, během níž byl jak interpret, tak publikum zcela ponořeno do hudby a jejího okamžitého účinku. Vystoupení bez prodlev i jakéhokoli přerušování slovem bylo odměněno výraznou a vřelou odezvou publika. Spokojenost byla patrná na pódiu i pod ním.
Civilnost celého koncertu dokreslovalo, že než Marissa Nadler přesně načas nastoupila se svou kapelou na pódium, přišla na než už v pauze mezi vystoupeními. Před zraky možná trochu překvapeného publika sama hlavní hvězda večera roznesla setlist na místa všech členů kapely. Člověk si tak za svitu jasného světla mohl prohlédnout i působivé černé šaty bez ramínek, vykrojené do hloubi zad s dlouhými rozparky táhnoucími se po téměř celé délce nohou. Prvotní pocit z příchodu do klubu se jen dál potvrzoval a prohluboval.
Po nachystání všeho potřebného mohlo vše začít. A to pěkně zostra, neboť hned začátek úvodní skladby Drive z alba July (2014) nabídl fantasický trojhlas. I díky tomu bylo hned patrné, že role dalších hudeníků na pódiu nebude rozhodně bezvýznamná. Kytarista Milky Burgess jako nejzkušenější člen tria kraloval kytarovým partům, basistka Monica Coat svou minimalisticky přesnou hrou podporovala plynulost celého vystoupení. K tomu často Marissu Nadler podporovala ve dvojhlasech. A bylo rozhodně co poslouchat. Zvuk v Café v lese byl naprosto špičkový, takže nebyl problém stát přímo před pódiem skutečně na dosah hudebnicím a pod reproduktorem, a dostávat průzračně čistý zvuk. A to až do té míry, že ačkoli do dvou metrů hrály dvě půvabné dámy, občas člověk přivřel oči, aby si vychutnal onu hudební krásu.
Bylo to možné i díky střídmosti světel, která spíše zahalovala než odhalovala. Umocňovala tak zážitek a soustředění se na hudbu a hlasy. Logicky zaznělo nejvíce věcí z loni vydaného alba The Path of The Clouds, ale dostalo se i na položky z dalších alb, jichž během své téměř dvacetileté kariéry Marissa Nadler vydala už devět.
Kromě průletu různými alby koncert nabídl také stylový mix. Na evropské turné Marissa Nadler dorazila v komorní sestavě, proto v některých skladbách zazněly předtočené bicí. Kapela v těchto rockovějších věcech získávala výborný drajv a ukazovala muzikalitu svých jednotlivých členů. Především kytarista Milky Burgess, který občas svůj nástroj vyměnil za klávesy, v tomto směru dominoval. Zároveň působil jako určitý rarášek, pokušitel, nositel dobré nálady a věčného úsměvu, který hlavní hvězdu podporoval, i když se jí zrovna nedařilo. K něčemu podobnému došlo i u skladby z Lemon Queen z novinkové desky. Marissa Nadler publikum už před jejím začátkem varovala, že jí právě tahle věc dělá na současném turné problémy. A došlo na ně i v Praze, když se ve skladbě ztratila, přerušila ji a po jejím dohrání naštvaně zmuchlala a zahodila papír s akordy a poznámkami. Přitom šlo o naprostou drobnost, kterou publikum kvitovalo jako součást koncertu, která k živému hraní prostě patří. Vše se posléze v dobré obrátilo a hlavní hvězda večera si ve Was It A Dream střihla kytarové sólo.
I když Milky Burgess v průběhu vystoupení Marissu Nadler několikrát ponoukal, aby zahráli víc věcí než bylo v playlistu, po 80 minutách byl pestrému vystoupení, jež nabídlo jak křehké baladické věcí, tak i hřmotnější americanu, konec. Na jediný přídavek se vrátila samotná zpěvačka a kytaristka, aby se s publikem rozloučila.
Kdo do Café v lese zavítal, rozhodně neprohloupil. Servíroval se skvělý hudební zážitek zprostředkovaný šikovnými muzikanty a příjemnými lidmi. Že kapela funguje jako dobře namazaný stroj, kde má každý svou roli lze dokumentovat i na dění pár minut po vystoupení. Zatímco Marissa Nadler skrze skupinu spokojených fanoušků prošla ke stolu s merchem, kde se ochotně věnovala všem, kdo o to požádal, Milky Burgess balil aparát a s návštěvníky koncertu čile rozprávěl. A před klubem pokuřovala Monica Coat, s níž jsem tak zcela o samotě mohl probrat, že je to druhá koncertní šňůra, kterou s Marissou Nadler jede a že ji pražský koncert moc bavil. I proto, že měl, jak sama řekla, skvělý zvuk a dobré publikum.
Marissa Nadler
Hodnocení: 85 %
14. listopadu 2022, Café v lese, Praha
Předkapela: Innerwoud
