Byl to věru zvláštně sestavený program a je dost možné, že vystupující už v podobné sestavě znovu neuvidíme, minimálně ne na jednom pódiu. Třeba taková Delta Goodram, jedna z největších hvězd australské scény. U protinožců vyprodává stadiony, má na kontě druhé nejprodávanější album v historii tamního hudebního trhu… a tady hrála ve dvě odpoledne pro těch pár set lidí, kteří se stihli do areálu přitrousit.
Když Goodram hrála své skladby, byla skvělá. Škoda, že to ředila řadou spíš rutinně podaných coverů Kate Bush počínaje a Abbou konče. Ale chápu, hrála pro publikum, které ji vůbec nezná. Její dramaturgické vmáčknutí mezi úvodní Lake Malawi a následující D.Y.K. mi nepřipadalo moc důstojné, ale poprala se s tím jako profesionálka. A až budu australským kamarádům vyprávět, že jsem viděl Deltu Goodram hrát pro pár set lidí, nebudou mi to věřit.
Mimochodem, D.Y.K. mile překvapili. Vojta Dyk není klasický frontman, ale pomalu roste do role entertainera, zpěváka s nadhodnotou v podobě skvělé komunikace s publikem a talentu bavit lidi i mezi písničkami. Takových tu moc nemáme. V současné kapele se věnuje žánru, který u nás nemá moc tradici, a jeho angličtina českému posluchači trochu stěžuje cestu. O to zajímavější je cestu D.Y.K. sledovat a rovnou říkám, že půlhodinka s nimi v odpoledním slunci byla lepší než hodina a půl Maroon 5 ve finále.
Následující James Bay měl smůlu. Opřel se do toho skvěle, oproti poslednímu tuzemskému koncertu ještě zhutněl zvuk jeho kapely. Ale sotva se stihl rozehrát, kvůli počasí mu pořadatelé na dvacet minut přerušili set. A protože se nechtěná technická přestávka protáhla na hodinu a půl, už se na pódium nevrátil.
Rag’n‘Bone Man byl pak první hvězdou, na kterou tam cíleně přišlo publikum. Bylo to znát především z kotle ale i z toho, jak šíleně fanynky metaly k hrazení pod pódiem, sotva pořadatelé po odvolání rizika bouřky znovu otevřeli sektor. Jenže to byla nuda. Je to charismatický a vynikající zpěvák, z jehož angličtiny mimochodem není ani trochu poznat rodný Sussex. Ale když si odmyslíme osobnost a budeme se soustředit jen na hudbu, s výjimkou pár hitů nám z toho vyleze vlastně generický kytarový pop zabíhající tu a tam do ostrovního altrocku nebo blue-eyed soulu.
Gwen Stefani, další velká hvězda festivalu, sice navázala milé propojení publika s pódiem, ale její setlist bylo těžké retro. Existuje zvláštní skupina kapel na půl cesty mezi původní skupinou a revivalem. Jde o tělesa, kde okolo sebe jeden původní člen sestaví úplně novou partu a jezdí se starým repertoárem. Možná to znáte z plakátů taky, všechny ty Dire Straits Experience a podobné. A Gwen Stefani předvedla No Doubt Experience, to se ani nedá nazvat jinak. Přidala pár svých sólových skladeb, ale všechny byly z prvních dvou sólovek, zbytek nahrávek jako kdyby neexistoval. Ano, byl to sice set plný hitů, ale Gwen Stefani jako kdyby rezignovala na novější tvorbu a žila z minulosti.
No a Maroon 5, to už bylo zklamání. Není pochyb, že tahle kapela umí složit skvělé popové hity, jenže je neumí podat živě. Sabotoval to zvuk, kdy každý chvilku tahal pilku. Při snaze Adama Levina vyzpívat jeho typické výšky spíš vypadal, že ho něco bolí. Schválně jsem obcházel areál. Někde byl zvuk lepší, ale ne o moc. Míst, odkud kapelu sledovat, byl dostatek, návštěvnost byla mírně řečeno nevalná. Všude jsem nicméně potkával veselé roztančené lidi, takže fanoušci asi hodili technickou stránku vystoupení za hlavu a prostě si užívali, že vidí své miláčky naživo. Z jejich strany tedy spokojenost, to je u takových akcí hlavní. Nicméně z odstupu vzato, Maroon 5 si nechám příště klidně ujít.
Vtipné bylo zařazení coveru I Wanna Be Your Lover od Prince, tam jsem se vlastně docela těšil, jak se kapela předvede, pokud si troufne na tu delší albovou verzi s kouzelnou instrumentální pasáží. Ale Maroon 5 si netroufli ani na zkrácený singl, utnuli to po druhém refrénu. Nejlepší na celém setu byla krátká pasáž, kde hrál prim PJ Morton. Když klávesák přezpívá rozdílem třídy hvězdného frontmana, tak to o celku taky něco vypovídá…
Prague Rocks je festival, který se očividně teprve hledá a zaslouží si trpělivost, každá značka se musí nejdřív etablovat. První letošní akce s Mötley Crüe a Def Leppard jako headlinery byla výrazně lepší. Měla všechno: skvělý zvuk, dobrou projekci, propojení hudebníků s publikem. Druhá akce v tomto srovnaní zaostala a nabídla jen pár silných momentů. Třeba báječně zahrané finále Rag’n’Bone Mana v podobě písně Giant, nebo když Gwen Stefani v Hella Good rozeskákala celou plochu letňanského letiště. Z toho opravdu běhal mráz po zádech. Rozhodně stáli za pozornost i odpolední vystupující, ale celkově to skončilo na půl cesty.
Prague Rocks
21. červen 2023
Letiště Letňany, Praha
Hodnocení: 60%