Když má takový písničkář na kontě hezkých pár známých a oblíbených písniček, může být oslava přibývajících let i radostná. Přesně to se platilo i písničkáři Jiřímu Dědečkovi, který v Malostranské besedě se čtrnáctidenním zpožděním slavil své sedmdesátiny.
Z pódia zářila dobrá nálada, Dědeček rozdával plnými hrstmi svůj sršatý humor a publikum, jehož velkou část znal písničkář osobně, se jeho nátlakovými šansony báječně bavilo. Dědeček jako zkušený písničkář ví, že jediný problém, se kterým se postarší písničkář musí vyrovnat, vychází z tisíckrát ověřeného faktu, že lidi chtějí od svých hvězd z mladých let jejich starší písničky a na ty nové pečou nebo je útrpně vyslechnou, i když jsou stejně dobré, ne-li lepší než ty, co složili před dávnými léty. Inu, nostalgie je přirozený jev! Proto se s výjimkou úvodní písně Nebudu už bydlet v Québecu oslavenec většinou prohraboval starším repertoárem. Však takové Vysočany Libeň nebo Zabili trafikantku mají stejné grády jako když je hrál před čtyřiceti roky v žižkovském klubu Na Chmelnici.
Dědečkovi ale patřila až druhá půle programu. V té první pouze uváděl své hosty. Prvním byl Olin Nejezchleba, jenž je - řečeno s nadsázkou - v těchto týdnech skoro každodenním hostem Malostranské besedy. Tentokrát však ne s violoncellem, ale s kytarou. Druhou kytaru, elektrickou, hrál jeho syn. Dali dohromady dvě Dědečkovy písně – Slova a skoro padesát let starou juvenilii Bohové. Vyznělo to trochu jako od táboráku, čímž večer získal na bezprostřednosti.
Druhým hostem byl podle očekávání Jan Burian, s nímž kdysi Jiří Dědeček tvořil populární dvojici. Známe Burianův humor, ale jeho slib, že v budoucnu bude společně se svým starým parťákem vystupovat častěji, zněl slibně a důvěryhodně. Bývali přece jednou z nejvýznamnějších dvojic specifického českého fenoménu, intelektuálně-komických „two men show“. Ostatně, třebaže Burian nebyl evidentně ve své kůži, i tentokrát měly jejich improvizované dialogy jiskru. Z Dědečkových písniček, které Burian u klavíru, s brýlemi (!) a s pomocí Magdy Šebestové zazpíval, zaujalo Blues o uklízečce a hlavně dodnes aktuální Atomová ukolébavka.
Pak přišel na pódium oslavenec a od první chvíle dokazoval, že nejlepším interpretem Dědečka je Dědeček sám. Nikdo jiný nedokáže tak vypíchnout nenapodobitelný mix staropražského popěvku a francouzského šansonu. Nikdo jiný nedovede tak dobře zdůraznit šmrncovní rýmy nebo nečekaná slova. Víte o nich předem nebo je aspoň tušíte, a pokaždé stejně zazvoní: „Courám se po lese předlouhý hodiny / pod paží košíček na lesní zplodiny“.
U Dědečka, i v těch chvílích, kdy zabrousil do politických neboli společensko-kritických témat jako jsou písně Sněmovní nebo Registr svazků, platilo heslo Jasně – stručně – úderně. Navíc znalci Dědečkových písní (a že to byli snad všichni v natřískaném sále) uvítali, že po dlouhé době zahrál své kdysi oblíbené a pak z koncertů jeho říznými protizemanovskými agitkami vytlačené Nerostou houby nebo Když se kouří konopí. Své vystoupení uzavřel pověstný frankofil písněmi svých miláčků - Testamentem od Georgese Brassense a Měšťáky od Jacquese Brela. Zvláště ta poslední, v Dědečkově dokonalém přebásnění, byla efektní tečkou za bezprostředním, ale zároveň slavnostním večerem.
Takže jen jedno smutné zjištění na závěr. Valnou většinu publika tvořili lidé Dědečkovy generace, vyprávějící si o pauze kdo kdy komu už umřel nebo co kdo má za nemoc. Že by těm mladším neměly Dědečkovy písně a verše už tolik co říct?