DNA zásadních rockových postav několika posledních dekád do pražského klubu ale nepřivezli jen Buzz Osbourne a Dale Crover. Už předkapela měla dost co do činění s rockovou aristokracií. Vůbec poprvé se totiž v Česku naživo představil projekt Taipei Houston, tvořený Mylesem a Laynem Ulrichovými, syny bubeníka Metalliky Larse Ulricha.
Na kontě zatím mají jen loňský debut Once Bit Never Bored, jehož značnou část solidně zaplněnému klubu předvedli. Zatímco starší, v srpnu pětadvacetiletý Myles usedl za poměrně sporou sestavu bicích, role frontmana a zpěváka se ujal dvaadvacetiletý basák Layne. V bílé košili, hnědých kalhotách a kovbojských botách set odpálil pořádně nabustrovanou basou, kterou zhusta drtil trsátkem.
Myles v džínách a černém tričku za bicími působil jako dříč. Stejně jako otec využíval dva kopáky a stejným grifem jako Lars Ulrich chytal i činel. Tady bylo geneticky vše jako přes kopírák. Layne vizuálně připomínal dandyho stylové kategorie Matta Bellamyho nebo Nickyho Wira. Docela často přistupoval z bratrovým bicím, ať už z důvodu vizuálního posílení dua nebo možné nervozity.
Tím, jak Taipei Houston hrají ve dvou, také vytryskly na povrch limity, které to s sebou nese. Každý není jako White Stripes, Royal Blood nebo The Dresden Dolls. U prezentace bratrů Ulrichových se brzy ukázala jednotvárnost a úzký hudební rozměr, který jejich muzika naživo nabízí. Agresivně hutným zvukem evokovali londýnské duo JOHN, které před pár lety předskakovalo Idles na jejich prvním samostatném českém koncertu v pražském Futuru, hudební homogenitou zase anglické duo Slaves (loni přejmenované na Soft Play), a to i tím, že si Myles k bubnování a zvýraznění energie úderů stoupal (přičemž ani ve stoje neopomíjel využívat kopák).
Se závěrečnou skladbou Taipei Houston Drop Song, která z nahrávky velmi připomíná styl The White Stripes a Jacka Whita, Layne vyzval přítomné publikum k pořádnému headbangingu. Působilo to dost humorně, většina auditoria totiž disponovala krátkými, nečetnými nebo dokonce žádnými vlasy. Přesto si i prostovlasí mohli poslední číslo pořádně užít. Šlo o nejlepší skladbu půlhodinového setu. Energický song (fyzicky náročný tak, až z Mylese za bubny lilo jako z konve) ukázal potenciál, jaký Taipei Houston mají.
Je jasné, že podstata kapely stojí na sourozeneckém poutu, ale pokud by alespoň na koncertech bratři přidali více nástrojů (a ideálně i více kapelních spoluhráčů s odlišnou DNA), pomohlo by jim to k barevnější a různorodější muzice. Takto pro řadu svědků jejich českého koncertního debutu zůstanou především hudební zajímavostí, syny slavného otce, spíše než nosnou kapelou, na kterou byste šli bez ohledu na to, jak se její členové jmenují.
Esence muziky
Přesně na čas ohlášeného začátku koncertu Melvins ve velmi hustě zaplněném, nikoli naplněném Lucerna Music Baru, jak je tomu v rámci aktuálního turné kapely zvykem, začala hrát skladba Take On Me od norské popové kapely A-ha. Bylo fascinující sledovat, jak to, co rockeři v polovině 80. let brali jako totální hudební brak a šmíru, si publikum pražského koncertu Melvins v roce 2023 s potěšením notovalo.
Do této rozverné nálady dominantně maskulinního publika, jež většinově tvořili fanoušci mladších generací, než je kapela, nastoupilo trio padesátníků Buzz Osbourne (zpěv, kytara), Dale Crover (bicí, vokály) a Steven Shane McDonalds (basa, vokály). Zatímco Buzz s Dalem ctili černé barvy, Steven zářil v kompletně červeném outfitu (košile, oblek i tenisky), který mu barevně ladil k červené base.
Setlist byl jasný už před jejich nástupem, protože Melvins ho na tomto výročním turné nijak nemění. Koncert tak otevírala písnička Snake Appeal, která se objevila na vůbec prvním EP kapely. Předznamenala tak průlet celou její historií.
Od začátku se šetřilo slovy a veškerou energii trio napřímilo do svého hudebního výkonu. Díky podstatně mohutnějšímu zvuku, než jaký měla k dispozici předkapela, mohli Melvins od prvních not do publika hustit své riffy, které dávaly vzpomenout na přelom 80. a 90. let a člověku vytanulo na mysli, kde takový Kim Thayil ze Soundgarden bral inspiraci.
Po třetí položce programu (Copache z jednoho ze zásadních alb Houdini z roku 1993) přišel na řadu cover beatlesovské I Want to Hold Your Hand. Výrazně upravené, ale člověk se nemohl neusmívat. Tohle bylo karaoke nejvyššího řádu. Zároveň jí začala party jízda, kterou podpořila i následná Hammering ze zatím posledního, loni vydaného alba Bad Moon Rising.
Po kratším ladění kytary pro Never Say You're Sorry z loni vydaného EP Lord Of The Flies přišel zvuk jak z kanónu. Pokud snad někdo nevěří tomu, že Melvins byli těmi, kdo strvořil trash metal, tak právě v daný okamžik dostal pádnou odpověď, jak moc se mýlí. Buzz tam sázel ostré riffy, Dale za škopky působil jako mocný hromovládce a Steven vše umocňoval důraznou, ale kreativní basou. K tomu všemu přidával ještě nejrůznější pohybové kreace a působil jako hlavní komunikační magnet směrem k publiku.
Koncert neplynul, ale svištěl dál a jestli po celou dobu vládla v klubu dobrá nálada publika naladěného s kapelou na stejnou vlnu, v poslední třetině vystoupení se vše ještě umocnilo a před středem pódia se začaly objevovat stále četnější pokusy o zformování kotle.
Do toho z pódia létala zkreslená kytarová sóla, jež připomínala, že přes nástup taneční muziky na přelomu 80. a 90. let hudbě stále ještě vládla kytara. A jak bylo vidno odevšad v sále, energie a láska k muzice od té doby z trojice nevyprchala. Všichni tři členové Melvins sloužili celku (ať už třeba jen tím, že Dale i Steven podporovali Buzze zpěvem vokálů), zároveň každý dostal prostor pro svou drobnou instrumentální exhibici.
V základním setu závěrečná Night Goat nabídla hypnotickou repetici ústící v naprostou nástrojovou extázi. Koncert končil po hodině, ale šlo o tak hutný zážitek, že snad nikdo z přítomných nemohl mít pocit, že byl o cokoliv ošizen. Už jen proto, že stejně jako na jiných zastávkách výročního turné následoval přídavek v podobě skladby Boris. Během členité skladby se na pódium dostal i fanoušek, který tam poměrně dlouho exhiboval. O tom, že doba je jinde, se šlo přesvědčit vzápětí. V devadesátkách i o pár let později by jej ochranka bez skrupulí shodila z pódia, tady její jediný člen noblesně a bez jediného dotyku, pouze za pomoci jemného gesta opovážlivce vyzval, aby se pakoval.
V průběhu přídavku se postupně do zákulisí vytráceli i basák Steven McDonalds a bubeník Dale Crover, aby tak na závěrečné minuty přenechali stage pro Buzze Osbourna, jediného z původní sestavy kapely. Jen s kytarou dokončil koncert sám a vůbec poprvé (a zároveň také naposledy) za celý večer publiku poděkoval.
Melvins nikdy nepatřili do hudební světové extraligy, ale o to jim ani nešlo. Hráli si po svém a tak, že získali respekt a obdiv řady muzikantů, kterým se často stali i inspiraci. Kolik lidí může říct, že hráli v kapele s Kurtem Cobainem nebo po nich Pearl Jam pojmenovali písničku, jako se to stalo některým ze současných i minulých členů Melvins? Kapela je součástí hudebního rockového breviáře, ale díky tomu, co stále ještě předvádí, jak se přesvědčilo i natěšené a po skončení koncertu nadšené publikum v Praze, do muzea jako exponát stále ještě zdaleka nepatří.
Melvins
12. června 2023
Lucerna Music Bar, Praha
předkapela: Houston Taipei
Hodnocení: 75 %