Večer otevřeli britští Humanist, sólový projekt multiinstrumentalisty a producenta Roba Marshalla. Odehráli solidní půlhodinový set temné kytarové hudby. Víc než sportovní hala by jim ale slušela atmosféra klubu. Snad někdy příště přijedou i samostatně. Čekání během přestavby pódia pak vyplnily přelévající se syntezátorové rytmy reprodukované hudby, které roztleskaly a roztančily mnohé natěšené fanoušky.
Vystoupení hlavních hvězd bylo velmi podobné tomu čtvrtečnímu a nezměnilo se ani to nejdůležitější – maximální nasazení a zjevná radost z hraní Davida Gahana i Martina Gorea. Několika menších změn doznal setlist. Místo Before We Drown zazněla skladba My Perfect Stranger (obě z nového alba Memento Mori), Martin Gore zazpíval Heaven, svého času první singl z desky Delta Machine. A vyměnila se i první skladba přídavku, nově byla zařazena Waiting for the Night z Violatoru.
Dave Gahan už nezopakoval čtvrteční tanec s fanynkou, jistě ku zklamání žen a dívek v první řadě. Zato ale udělal radost jinému fanouškovi, kterému zazpíval Happy Birthday. Zbytek programu jel ve stejných kolejích, hrálo se hodně z loňského Memento Mori, z klasik Music for the Masses a Violator nebo z novějšího Playing the Angel. Mnoho dalších desek si pak v průřezovém setlistu vysloužilo po jednom zástupci.
Většina skladeb se držela tradičních aranží ze studiových alb, některé ale zazněly v podobě remixů jako třeba A Pain That I’m Used To, jíž remix Jacquese Lu Conta dává živější, tanečnější nádech. Přibližně v polovině setu si Gahan dal chvíli pauzu a Martin Gore si jen za doprovodu piana vystřihnul Strangelove a Heaven. To vše koncertu dodalo na pestrosti a dynamice.
Ploše za pódiem dominoval obrys obrovského písmene. M jako Memento, M jako Mori, také M jako Mode a navíc tvar písmene zapadá i do depešáky využívané ikonografie křídel. Doprovodná show sestávala z vizualizací a projekcí dovnitř a okolo zmíněného písmene a ze světelné show. Nic víc není potřeba, zvlášť když máte Davida Gahana, který vytáčí piruety a tančí okolo svých spoluhráčů a do vokálů stále vkládá velkou nálož emocí. Zvukově se mi koncert zdál o trošku hlasitější a nabasovanější než ve čtvrtek, ale možná to bylo jen tím, že jsem v sobotu stál na trochu jiném místě. V O2 aréně by to nebylo nic nevídaného. Každopádně se ale uzavřená hala hodí k Depeche Mode více než loňský open-air, i když i zapadající slunce tehdy mělo své kouzlo.
Po základním setu kapela dala ještě dlouhý přídavek a celkovou stopáž vystoupení vytáhla na solidní dvě a čtvrt hodiny. S fanoušky se rozloučila spolehlivou dvojicí písní – hitem Never Let Me Down Again, u kterého znovu mávala celá hala, a úplně nakonec rockovou vypalovačkou Personal Jesus. Jarda Konáš v textu ke čtvrtečnímu koncertu dával 97 % (a to ještě jen proto, že nedává stovky), já to takhle moc vysoko necítím. Mých „pouhých“ 90 % ale rozhodně neznamená, že by druhý koncert byl slabší než ten první. Jestli to chcete mít na stejné stupnici, klidně si k hodnocení ještě sedm bodů přičtěte. Nebo i deset.
Depeche Mode s turné Memento Mori doslovně i obrazně upomínají na smrt, ve vystoupení kapely ale tepe život.
Depeche Mode
Support: Humanist
O2 arena, Praha
24. únor 2024
Verdikt: 90 %
