Dvě bodová světla míří na vysokou postavu usedající za klavír. Hlas, který vzbudí úžas prvními tóny, stačí si poslechnout libovolnou nahrávku, aby člověk tušil, že Clementine, jemuž je 34 let, zpívá nebesky. Naživo v tomto sále vyrazí dech. Tolik způsobů, tolik způsobů jak milovat, tolik lásky pro jedno srdce. Skladba Atonement v úvodu vyvolává jedinou otázku – nepřišel vrchol koncertu, nebo možná i celého festivalu, hned na začátku?
Později se připojí nejprve baskytarista Seye Adelekan, poté i bubenice Romarna Campbell a Unique Quartet. Ačkoliv je to stále Benjamin Clementine, z něhož nelze spustit pozornost a který by nepochybně dokázal utáhnout celý koncert sólově, ostatní hudebníci ho dokonale doplňují. Sympatické je vyvýšené umístění smyčcového kvartetu v zadní části pódia, Seye Adelekan a Romarna Campbell nenápadně září po jejich boku.
Když Benjamin Clementine promluvil k publiku, zpočátku překvapivě až trochu mumlal pro sebe, což kontrastovalo s jeho sytým zpěvem. S ubíhajícím koncertem ale s publikem komunikoval víc a víc, a také ho mnohokrát rozesmál mezi písněmi i v jejich rámci. Asi poprvé úsměv vyvolal skladbou Gypsy, kterou proložil prvním ze svých mluvených intermezz – až divadelních scének, jimiž písně doplňoval. Asi nejupovídanější a tím i velmi působivá byla skladba God Save The Jungle.
Během koncertu položil Clementine přítomným dvě otázky, vlastně tři, ještě se zajímal, jaké mají rádi jídlo, jestli mají rádi děti a před přídavkem Genesis, kdo miluje svou tchýni. Po obou dotazech následovaly hravě provedené skladby. První z nich byla poselstvím unaveným rodičům – ač je to vyčerpávající, spolu přežijete zajistíte úsměv svého dítěte. Ještě předtím se Clementine vyznal z toho, že ta malá sobecká stvoření nenávidí. Píseň Auxiliary, ale svědčila o opaku. Možná ale jen natolik miluje hudbu, že v písni to vyzní jinak.
Když se později zeptal jednoho návštěvníka, zda je jeho tchýně přítomna, že se přihlásil k tomu, že ji má rád, ležel už tomuto držiteli ceny Mercury Prize sál dávno u jeho bosých nohou. I proto s ním skladbu Genesis, kterou prodloužil odpočítáváním opakování až do záporných čísel, poměrně ochotně zpívalo.
Dříve již Benjamin Clementine Rudolfinum rozezpíval skladbou Condolence. Kondolence se v ní posílá strachům a nejistotě. A jemný sborový zpěv pod vedením sametově znějícího hlasu hlavní hvězdy působil blahodárně.
Koncert měl místy velmi minimalistické, ale působivé osvětlení. Variací v průběhu večera lehce přibývalo a ač nikdy nešlo o žádný roj světel, měla nakonec jejich hra daleko důležitější roli, než se mohlo zpočátku zdát.
„Z pařížských ulic na jeviště Rudolfina – je lákavé dívat se na Clementinův příběh jako na pohádku. Mnohem lepší je však pohodlně se usadit a nechat tohoto pozoruhodného umělce vyprávět svůj vlastní příběh,“ zvali organizátoři na Benjamina Clementina.
Než se vrátil na přídavek, nechal Benjamin Clementine potlesk maximálně vygradovat. Rozbouřené Rudolfinum si naprosto zasloužil. A ještě jednou přišel na pódium, aby v přídavku tak nějak kondenzoval vše, co předtím proběhlo. Publikum se tedy zasmálo jeho vtipům, zazpívalo si i poslouchalo v tichém opojení.
Hned při první skladbě člověka napadlo, že by si chtěl Benjaminův hlas odnést s sebou do života a schovat si ho pro těžší chvíle a vždy si ho jako hřejivou šálu vytáhnout, když je třeba. (Naštěstí to díky nahrávkám jde, že ano). Když koncert končil skladbou I Won`t Complain, Clementine byl už na pódiu opět sám, nechal ji přejít do sborového zpěvu publika - I dream, I smile, I walk, I cry znělo jemně sálem, zatímco na pódiu intenzivně zářila bílá bodová světla, která jako by ten moment přenesla do snu. Díky tomu, jako by zpěvák zůstal s každým z přítomných i po svém odchodu z pódia.
