Odpověď je celkem hmatatelná. Jde totiž o dvě desky z počátku milénia nazvané The Look of Love a The Girl in the Other Room. Ne že by do té doby byla Krall neznámá, naopak, respekt na scéně si budovala už v průběhu devadesátek a její tehdejší deska When I Look in Your Eyes se dokonce dostala do hlavní nominace na Grammy za desku roku. Už tím si získala pozornost, protože poslední jazzman, který se do této kategorie dostal, byl v osmdesátkách Bobby McFerrin.
Mezi Linkiny a Shaggym
Krall dokázala na svých deskách vždy skloubit geniální talent s jedinečným charismatem. Za klavírem připomínala femme fatale, které visí na rtech celý sál. Ale měla jednu velkou rezervu – nehrála vlastní písně. The Look of Love z roku 2001 byla první deska, se kterou se umístila vysoko v žebříčcích prodejnosti. Šlo ovšem o album jazzových standardů, kde se pomalu začala klonit k většinovému posluchači. „S důrazem na její dusné vokální podání oslovuje nová deska širší publikum zvyklé na populární hudbu. Na tom není nic špatného, jen fanoušci jazzu by často raději slyšeli hudbu opentlenou o více improvizace,“ glosoval nahrávku web All About That Jazz. Recenzenti se vůbec zvláštně rozcházeli. Jeden hudební podání vyzdvihl, druhý zatratil, jeden uvítal široké aranžérské rozpětí, další je označil za balast, ve kterém se ztrácela klavírní hra Krall. Nicméně se všichni shodovali, že jde o důležitý moment propojení s většinovým posluchačem. Jak pro hudebnici, tak pro její label Verve.
A odezva to potvrdila, The Look of Love se prodávala tak dobře, že se v řadě zemí probojovala mezi desítku nejpopulárnějších desek. A to se bavíme o roce, kdy tyto statistiky zcela ovládli Linkin Park s Hybrid Theory, Shaggy s Hotshot nebo N‘SYNC a jejich deska Celebrity. Když tehdy zákazník nakráčel do obchodu s deskami a podíval se na regál těch nejprodávanějších, Dianu Krall tam zkrátka nemohl přehlédnout.
Nic pro jazzové puritány
Druhým důležitým krokem, kterým Krall propojila jazz s mainstreamem, bylo album Girl in the Other Room z roku 2004. Krall byla tehdy čerstvě provdaná za kytaristu Elvise Costella a ten ji konečně namotivoval ke skládání a nahrání vlastní tvorby.
„Do skládání jsem se pustila už jako studentka, ale nikdy jsem v sobě nenašla motivaci věnovat se nějak hlouběji textařině,“ přiznala v rozhovoru pro USA Today. „Složila jsem muziku a pak jsme si k tomu s Elvisem řekli každý své. Vyprávěla jsem mu příběhy a popsala desítky stránek vzpomínkami, obrazy a popisy a následně je pak přetvářela do textové podoby,“ vysvětlila Krall, díky čemu je řada textů na desce tak osobních. O dětství, rodné hroudě, rodině…
Díky tomu znělo album odlišně od toho, na co byli posluchači zvyklí. Costellova asistence pomohla hudbu zatraktivnit pro větší publikum, stejně tak svou roli sehrál i výběr několika coverů, které se na desku vešly. Místo jazzových standardů nahrála Krall písně Toma Waitse nebo Joni Mitchell. „Tohle není album pro jazzové puritány,“ psal v recenzi časopis Cosmopolis. „Nicméně to Krall umožní s konečnou platností proniknout mezi fanoušky populární hudby, kterým přináší nové podněty a vzácně slýchanou kvalitu.“
Uvidíme se na koncertě
Bylo hotovo. The Girl in the Other Room se vyšplhala ještě výš než předchozí album a z Diany Krall se stala jedna z nejznámějších jazzových umělkyň současnosti. Ještě obdivuhodnější je, že to dokázala bez přehnané líbivosti, ústupků a podbízení se publiku, na což občas u jazzmanů oslovujících mainstream narážíme. Pořád je to famózně podaný jazz, jen mu rozumí mnohem víc lidí.