Když začátkem letošního října vydala britská metalová skupina Svalbard svou čtvrtou řadovou desku s hloubavým názvem The Weight Of The Mask, začala okamžitě na internetu rezonovat. Nejrůznější metalová fóra i magazíny ji začaly tlačit mezi nejlepší nahrávky dosavadního roku, a dokonce i věhlasný magazín Kerrang! desku ohodnotil všemi pěti hvězdičkami. Přepal? V žádném případě, tohle je jasný adept na metalovou desku roku.
Čtveřici z anglického Bristolu jsem začal sledovat někdy kolem roku 2020, kdy vydávala třetí placku When I Die, Will I Get Better?. Okamžitě mě zaujala svým signifikantním zvukem, a především parádní atmosférou, která se na posluchače doslova valí z rozsáhlých kytarových partů, typických pro táhlé black metalové písně. Jenže Svalbard se zdaleka nedrží pouze jedné metalové větve. Jako jedna z mála kapel umí skvěle zkombinovat black metal, post-metal a blackgaze s jasnými hardcore-punkovými prvky. No a na novince tenhle um dokázala přetavit v dokonalé veledílo, které rozhodně osloví i posluchače mimo "náročnou undergroundovou bublinu".
Jeden impozantní příběh
Nejlepší na The Weight Of The Mask je její celistvost a pevná koncepce. Když si desku pustíte, už ji zkrátka nemůžete vypnout. Skladby na sebe plynule navazují a dohromady tak tvoří cestu do temného nitra myšlenek muzikantů, která ale ve výsledku zdaleka nepůsobí tak depresivně, jako názvy jednotlivých stopáží. Svalbard do místy až brutálních hardcorových partů umí vložit nadějné melodie, které tvrdý a nekompromisní rytmický podklad příjemně uhlazují a dělají i zvukově pestřejší. Samotný instrumentál je na albu tak působivě odzbrojující, že v podstatě ani nemusíte vnímat těžké a zarmoucené texty, abyste pochopili tu beznadějnou emoci.
Ačkoli většinu desky doprovází až děsivě skličující scream zpěvačky a kytaristky Sereny Cherry, jež se vyřvává ze svých démonů, na nahrávce jsou slyšet i působivé čisté zpěvy, kterými frontwoman ukazuje, jak vyzrálou hudebnicí je. Zejména třetí skladba Defiance pak nejlépe vystihuje povahu celého alba, dynamicky pestrá, atmosférická, ponurá i nadějná zároveň. Zkrátka bohatý a plný příběh, který by si měl minimálně každý fanoušek tvrdé muziky poslechnout.
Kapela vlastního žánru
Svalbard jsou skupinou, která se škatulkám zcela vymyká. Jejich muzika potěší fanoušky metalového, hardcorového i punkového rázu díky schopnosti vzít si z každého žánru to nejlepší a svébytným způsobem to všechno dokonale propojit v jeden fungující celek. Co je však na skupině nejvzácnější, je její osobitý zvuk i přístup ke komponování skladeb, podle kterého ji kdykoli a jasně poznáte. A skvělé je, že se jim daří ve svěží a atraktivní podobně prezentovat muziku, která by si cestu z malých a zaprášených klubů jen těžko našla.
I proto pro mě nebylo překvapením, když jsem Svalbard mohl v březnu letošního roku vidět po boku post-metalových ikon Cult Of Luna a Russian Circles v pražském klubu Roxy, kde předvedli skvělou show, kterou kazil jen horší zvuk. S novou, parádní deskou, jejíž krásu podtrhuje povedený přebal, si troufám tvrdit, že mají namířeno hodně vysoko.