Ženy to v metalových a posléze hardcorových kapelách nikdy neměly jednoduché. Možná i proto, že tvrdá a svižná hudba dodnes patří spíše mezi muži vyhledávanou zábavu. Utáhnout celý koncert za bicí soupravou nebo řvát za mikrofonem hodinu a půl v kuse vyžaduje nejen technickou, ale také fyzickou přípravu, kterou řada hudebnic nehodlá podstoupit – nebo je to zkrátka nad jejich síly.
V roce 2025 však nejen já, ale také spousta dalších nadšenců eviduje čím dál více zajímavých formací vedených velkým ženským vokálem, který hutné a uši drásající hudbě dodává tu správně decentní a zároveň trochu jemnou emoci. A také charakter, zejména pokud se nebojí do mikrofonu pořádně opřít a zařvat. Takový má třeba americká hardcorová kapela Dying Wish z Portlandu, jež stejně jako drtivá většina skupin podobného žánru musí o své místo na špičce scény bojovat. Má k tomu však solidně našlápnuto a jejich frontwoman Emma Boster už nějaký ten pátek dává jasně najevo, že dámský scream dokáže být mnohdy průraznější než ten mužský.
Dying Wish - I Brought You My Soul
Hardcorem proti démonům
Svou formu a sebevědomí nyní Dying Wish ukazují v novém singlu I Brought You My Soul, který je první vydanou vlaštovkou po druhém albu Symptoms of Survival, jež vyšlo na konci roku 2023. Kapela si na něm drží svůj signifikantní a nesmírně živelný sound a nebojí se ani místy decentně využít čistých zpěvů do jinak brutálně zatěžkaného celku, v němž se Emma Boster tradičně vyřvává ze svých démonů.
Co je na skladbě obzvlášť zábavné, je její „olschool-hardcorový vibe“, jenž umocňuje samotný klip, ve kterém se střídají scény s jednotlivými muzikanty, celou kapelou i fanoušky. Tahle vizuální stránka se zkrátka povedla na jedničku. Fanoušky vyhrocené muziky navíc potěší i breakdown v úplném závěru tracku – tento motiv je z hlediska kompozice písně dost překvapivý. Hledáte-li nové kapely v tvrdém ranku, dejte určitě šanci Dying Wish. Tahle parta navíc umí svou energii skvěle přenést naživo, což jsem ostatně pocítil minulý rok na festivalu Rock for People.
The Raven Age - The Guillotine
Potomek Iron Maiden v akci
Britská heavymetalová skupina The Raven Age se proslavila zejména díky svému kytaristovi, kterým není nikdo jiný než George Harris, syn baskytaristy Stevea Harrise z Iron Maiden. Ačkoli po otci nepodělil lásku k tlustým strunám a raději sáhl po kytaře, odkaz na Iron Maiden v hudbě The Raven Age lze rozhodně slyšet, byť je tenhle metal spíše alternativního rázu.
Příkladem je i poslední singl kapely s názvem The Guillotine, k němuž skupina zároveň udělala i lyric video se záběry z divokých koncertů. Singl s atmosférickým nádechem díky ďábelským klávesám zároveň jako by odkazoval na melodický metalcore i dřevní formy power metalu. Tahle směsice by samozřejmě nemohla fungovat bez dominantního a velkého hlasu frontmana Matta Jamese.
Deafheaven - Heathen
Umění smutku
Dobrých kapel vyznávajících blackgaze není nikdy dost. Tenhle žánr propojující světy
shoegazu a black metalu umí parádně ovládat američtí Deafheaven, kteří nám na konci března představí svou šestou desku s názvem Lonely People with Power. Z ní ještě předem naservírovali nový singl Heathen, který trefně jeden komentující uživatel na YouTube pod videem označil jako „jin a jang“.
Skladba má totiž de facto dvě polohy, poklidně melancholickou a agresivní, která ke konci stopáže velkolepě graduje. Samozřejmě, Deafheaven jsou v tomto oboru mistři a práce s dynamikou jim rozhodně není cizí. Vokální kombinace a přechody mezi čistými a blackmetalově řvanými pasážemi zde působí vskutku velkolepě a minimalisticky pojatý videoklip atmosféře skladby rovněž nahrává. Umění Deafheaven budeme moci zažít brzy naživo na festivalu Rock for People a já pevně doufám, že ve večerních hodinách. Tahle temná muzika si to vyloženě žádá.
Swallow the Sun - MelancHoly
Severský metalový mráz
Nejměkčím, ale rozhodně ne nejslabším tipem dubnového Natvrda je baladicky pojatý singl MelancHoly, který má na svědomí finská metalová skupina Swallow the Sun vyznávající styl „melodic-doom“. Jedná se zároveň o singl MelancHoly z jejich čerstvé desky Shining, kterou kapela hodlá představit také v Praze již 18. dubna. A následně o den později i v Bratislavě.
Pro postupně gradující jízdu, kterou v klipu znázorňuje jedoucí auto divokou finskou přírodou, kapela využila převážně čistého zpěvu, jenž pěkně zapadá do celé nálady písně.
Samotný klip místy působí jako trailer k nějakému hororu – zejména druhá polovina stopáže s levitujícím duchem. Píseň má jinak nádech toho klasicky severského metalu, při němž mrazí v zádech. Přitom se o jeho produkci postaral známý a uznávaný britský producent Dan Lancaster, v jehož portfoliu najdete taková jména jako Bring Me the
Horizon, Blink-182, Anti-Flag nebo Muse. Moc pěkná práce.
Stray from the Path - Kubrick Stare
Fuck the system!
Začali jsme hardcorem a hardcorem také skončíme, protože s novinkou se na začátku února vytasili také američtí úderníci Stray from the Path. Trackem Kubrick Stare dávají jasně najevo, že i nadále hodlají zůstat u svého rytmicky houpavého charakteru a průrazných kytar. Tenhle sound je pro Stray from the Path naprosto typický, ostatně stejně jako téma celého songu, který jasně odkazuje na současnou politickou a společenskou situaci ve Spojených státech.
Jestli nějaká kapela umí opravdu stylově kopat kolem sebe a vysílat prostředníčky směrem k elitám, jsou to právě tito rodáci z New Yorku, kteří se opravdu s ničím nemažou. Tahle muzika je plná agrese a nespoutané energie, jež vás zejména na koncertech rozloží na mikročástice, což jsem měl možnost na jejich koncertech pocítit hned několikrát. A ačkoli jsou Stray from the Path pořád trochu ve stínu jiných amerických partiček, rozhodně patří mezi to nejlepší, co současná hardcorová a hardcore punková scéna v zámoří nabízí.