Skoro 10 let trvalo, než dali Evanescence dohromady album s kompletně novými písněmi. Čekání to bylo sice dlouhé, ale vyplatilo se. Deska The Bitter Truth zvukově spojuje všechny tři předchůdkyně, ale kapela se na ní vydává i mimo svou komfortní zónu.
Když vyšla minulá deska Evanescence, byl podzim roku 2011 a svět fungoval v úplně jiném módu než nyní. Také v životě frontwoman Amy Lee, která tehdy stála na prahu třicítky se mnohé změnilo. V mezičase se stala matkou, také si dala od Evanescence chvíli oraz a fanoušky k smrti vyděsila, když pár let po vydání eponymního alba v rozhovoru pro Rolling Stone prohlásila: „„Čas s Evanescence jsem si užila, nechci ho jen tak zahodit. Ale v blízké budoucnosti mám v plánu věnovat se jen sobě,“ naštěstí šlo opravdu jen o blízkou budoucnost a i když i dnes, například v nedávném rozhovoru pro Headliner, Amy Lee říká, že má i jiné touhy, než věnovat se kapele, Evanescence jsou stále nedílnou součástí její umělecké kariéry.
Změny v osobním životě i turbulence světového dění se ovšem samozřejmě odrazily i na výsledné podobě nové desky, která se tentokrát pro kapelu typických témat nešťastné lásky, osamělosti, smrti či beznaděje dotýká hodně okrajově. A pokud tak činí, tak spíše se střízlivou drzostí a pořádnou dávkou naštvání.
The Bitter Truth, jak už název napovídá, je album o nepříjemných pravdách, vzdoru, falešných iluzích, pozlátku nebo maskách, které si lidé nasazují. Amy Lee v písních účtuje s některými věcmi i lidmi ze své minulosti, ale svým způsobem se opírá také o současný stav americké společnosti.
Čemu však zůstávají Evanescence věrní, je jejich charakteristicky hutný temný zvuk. Kapela je na albu rozpoznatelná na první dobrou, po této stránce se příliš věcí nezměnilo. Snad jen to, že písně značně zhrubly a jde o nejtvrdší album, které mají Evanescence na kontě. Zároveň se však svého typického rukopisu nedrží vyloženě otrocky. Tím, že se od posledně osvobodili od těsných pout svého labelu, si mohli dopřát větší tvůrčí svobodu a na album zařadili jednak některé písně, které vznikly už během minulé dekády a nedostaly se na třetí eponymní studiovku, ale i ty, které opouštějí komfortní probádané území a odklánějí se od melodramatického zvuku.
Je to třeba jiskřivá Yeah Right, kterou by klidně ve svém repertoáru mohli mít Muse, pilotní singl Wasted on You je zase mnohem klasičtější rockovou baladou, než je u Evanescence zvykem. Nejzřetelněji je odklon znát u vkusného protestsongu Use My Voice, který vyšel loni před americkými volbami. Pokud si Evanescence někdy přáli mít klasický euforický stadionový flák, s Use My Voice se jim to povedlo. Především díky vokálnímu nápěvku v refrénu, do něhož své hlasy propůjčilo mnoho známých hudebnic, včetně Lzzy Hale z Halestorm, houslistky Lindsey Stirling, Sharon den Adel z Within Temptation nebo Taylor Momsen z The Pretty Reckless.
V kontrastu s tvrdými songy pak vynikne jediná pianová balada, která na albu je. Far from Heaven napsala Amy Lee pro svého bratra, který v roce 2018 zemřel. Je to samozřejmě trochu prvoplánová ždímačka emocí, ale funguje.
The Bitter Truth nenabízí žádný twist nebo vyložený progres ve zvuku. Přesto ho pár okamžiků příjemně rozbíjí a posluchači i tak dostanou přesně to, co mohli očekávat. A že museli být trpěliví skutečně dlouho. Album ale není žádnou rychlokvaškou, po jejímž poslechu by zbyl jen pocit marnosti a zklamání nad nenaplněným očekáváním. Dobýt hitparády jako před patnácti lety se s ním kapele už nejspíš nepodaří, může jí však stačit ujištění, že si i po takové době na scéně zachovává relevanci.