Obrázek k článku Na pokraji hypnózy. Dead Can Dance zatlačili diváky do sedaček
| Ondřej Horák | Foto: Martin Šimral

Na pokraji hypnózy. Dead Can Dance zatlačili diváky do sedaček

Původně australský soubor vedený Brendanem Perrym a Lisou Gerrard se téměř 40 let snaží sekularizovat náboženskou a spirituální hudbu. A dle koncertů, při nichž je dva dny po sobě fascinovaně sledovalo plné pražské Kongresové centrum, se jim to daří.

Scénu neofunkcionalistického sálu zdobila jednoduchá dekorace tvořená tlumenými projekcemi a maketami listů. Víc nebylo třeba, veškerá výpravnost se ten večer odehrála v hudbě.
Současné turné Dead Can Dance je poctivým průřezem tvorbou kapely, která vznikla v roce 1981 v australském Melbourne a má na kontě devět studivých alb. Došlo na všechna, z eponymního debutu i zatím poslední desky Dionysus zahráli po jedné skladbě.
Celý večer byl vystavěn jako cestování časem i prostorem, vše v závislosti na tom, jakou folklorní hudbou se Brendan Perry při nahrávání toho či onoho alba zrovna inspiroval. Bylo to zvláštní přepínání mezi různými světy, potažmo aplikace dekadentního cestování, o němž Perry mluvil v nedávném rozhovoru pro Headliner.
Pocit pohybu umocňovalo i neustále se měnící obsazení pódia. Muzikanti pendlovali mezi různými a často exotickými nástroji, na některé písně odcházeli do zákulisí. Dead Can Dance stáli na pódiu jako kamenné sochy, v pauzách se ale posunovali ve vymezeném prostoru jako při promyšlené šachové partii. Show nebyla tak stoická, spíš dynamická až amorfní. 
Lisa Gerrard občas zůstala na pódiu sama pouze se svým yangqin, tedy tradičním čínským strunným nástrojem, jindy zase jen cvakala do rytmu miniaturními zvonečky na konečcích prstů.
Jakkoliv mohou koncerty Dead Can Dance působit organicky, každé brnknutí na strunu, stisk klávesy i úder do bicích má své pevně dané místo. V případě Dead Can Dance je spirituální hudba až uctivačně svázaná západními přístupem k hudbě. Nejde o apropriaci, spíš o poučenou interpretaci.
Dojem soundtracku snímku natočeného dle J. R. R. Tolkiena přehlušovaly digitální bicí, které mnoha skladbám propůjčily industriální nádech. Přes všechnu načančanost obsahuje hudba Dead Can Dance také valivost post punku, z nějž kapela kdysi částečně vzešla. V pražském Kongresovém centru se ukázalo, že mrtví tančí nejlépe, když pod nimi duní rytmus.
I když některé pasáže mohou na nezasvěcené případně neoddané fanoušky občas působit obskurně, nekompromisnost a neuhýbání Dead Can Dance nakonec pohltí všechny. Kapela trpělivě splétá často monotónií melodie do mohutných harmonií a tlačí posluchače do pohodlných sedaček.
Mnoho lidí v zaplněném Kongresovém sálu koncert vnímalo se zavřenýma očima, hodina a tři čtvrtě uplynula jako pár minut. Dead Can Dance se dařilo publikum dostat na pokraj hypnózy, z níž ho vytrhl až potlesk ve stoje.  
Dead Can Dance
Jules Maxwell
Kongresové centrum, Praha 
3. května 2022

 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.