Tohle je opravdu fajnové počteníčko. Zvlášť pro ty, kdo mají rádi Charlese Bukowskiho. S tím rozdílem, že Hauser si ve svých vzpomínkách sice tu a tam možná něco přifabuloval, ale je – aspoň pro nás, co jsme také devadesátky zažili – určitě pravdivější než věčné erekce americké literární hvězdy.
Vyvrhel se výborně čte. Hauser je talentovaný vypravěč. Píše s lehkostí a má smysl pro humor, který ale většinou nestaví do prvního plánu. Svou knihu šikovně zkonstruoval. Klíčové je pro ni střídání portrétů bizarních a ještě bizarnějších osobností, které na své pouti devadesátkami potkal, s někdy až neuvěřitelnými událostmi, které ve své sociální bublině zažil. Přehnaně řečeno, střídá pomluvy s historkami. Střídání historek a portrétů probíhá na časové ose, ale zvláště v kapitolkách, jež jsou obrazy oněch neuvěřitelných figurek, se autor nebojí cestovat v čase a zajede klidně až do současnosti, když je potřeba vyjádřit, jak to s dotyčným individuem dopadlo v dalších letech. Kapitola o Marku Prchalovi v tom patří k těm nejlepším.
Cože to máme před sebou? Knihu, která vypráví o dětech ze zažraných bolševických rodin, rudé šlechty, jak se jim tehdy říkalo, které se rozhodly rebelovat proti svým rodičům a měly to štěstí, že to nemusely dělat za takové totality jako jejich předchůdci z undergroundu sedmdesátých let, ale v době, v níž už vládla polistopadová bezuzdná volnost. Drogy se sypaly málem z korb pětitunových náklaďáků, alkohol tekl proudem, holky, když blbě nekecaly, ležely rozcapené na zádech. Jak zní výstižný název jedné kapitoly – Kozy na nožičkách. A stejně nakonec jejich pipiny k upokojení gargantuovských zfetovaných vášní nestačily. Jednou z nejpodivnějších kapitol Hauserových vzpomínek je vyprávění o tom, jak měl poměr se svým kufrem: „Ležel jsem vedle kufru, kterej byl otevřenej a celej mokrej. Pořádně jsem si ho prohlídnul. Bylo jasný, co se mezi náma v noci stalo… Spoluhráči si všimli, jak se k němu chovám – letmý dotyky, polibky na držadlo.“ Každý sexuolog nad něčím takovým olízne všech deset!
Ano, u Samira devadesátky rovná se sex, drogy a rokenrol. I o muzice se tam člověk dočte. Projekty, na kterých se podílel, definovaly kořeny české elektronické scény. Hauserovi se – skoro mimochodem – daří popisovat, co bylo v pozadí jejího vzniku. Všechny inspirace, impulzy, ale i dnes zapomenuté osobnosti. Jak se otiskl divoký život té doby v hudbě Vanessy, jak v té době mohla vzniknout stylizovaná postava Bruna Ferrariho, jak se freakoutová kultura dokázala klidně prolnout s divadelním prostředím do excentrického rozměru v podobě bláznivého kabaretu Zlatá kozačka.
Kniha má zvláštní neukončený závěr. Bohémský Hauser odchází pracovat do reklamní agentury Ogilvy a při prezentaci ztropí strašlivý skandál, nicméně kolegové kravaťáci dojdou k názoru, že někoho tak výstředního v agentuře potřebují. „Jak jsem napsal, tenhle obor je plnej zmrdů a je možná, že jsem už jedním z nich.“ A tím končí sen zvaný devadesátá léta minulého století.
Druhou část Hauserova dílka tvoří šťavnaté scény z nerealizovaného (ale prý už se realizujícího) filmu Prokopat se ven a pár textů z jeho různorodých hudebních projektů. Tímhle „dodatkem“ či scenáristicko-básnickou ilustrací dostává Samirovo literární dílo svéráznou definitivní tečku, která předtím pečlivě sestavenou epickou dějovou linku změní ve formální chaos. Což bylo asi autorovým úmyslem.
Vyvrhel je čtivé dílko, které podporuje mýtus o absolutní svobodě devadesátých let. Každý jsme je prožívali jinak, někdo do úmoru dřel, někdo do bezvědomí chlastal, ale vždycky to byly pokusy se seberealizovat. Pokusy Hausera a jeho kamarádů byly o dost extrémnější než to, co jsme prožívali my ostatní, ale byla to taky nějaká cesta dotknout se snů z předchozích, komouši zablokovaných let. S odstupem let vyznívá jeho příběh úplně jinak, než jsme jej vnímali v té době. A Hauser ji popisuje tak, že i to sebeošklivější, hnusné nebo tragické, nad nímž se tehdy mnohým zvedal žaludek, má v sobě najednou příchuť nostalgické vzpomínky na svobodu, která se možná už nikdy v tak nevázané podobě nevrátí.