Navíc kapela může stavět na geniálních hitech, a tak desetitisícům lidí v Praze suverénně a s ohromným nasazením naservírovala čistou radost. Docela by mě ovšem zajímalo, podle jakého klíče se vybíraly předskokani, protože před MCR se nehodila ani jedna.
Tuzemští Manon Meurt. Nejspíš je to umění a jistá kvalita, ale pocitově jako koncert Lany Del Rey, tedy totální pohřeb. Nemají snad předkapely publikum, pokud ne nažhavit, aspoň zahřát pro hlavní hvězdu? Mrtvolná ztuhlost.
Švédští Eclipse měli od lidí na ploše poměrně slušnou odezvu. Jak tak hráli a žhavili, pořád někoho připomínali. Kiss, AC/DC, Scorpions, maličko snad i Metallicu, ale úplně nejvíc kteroukoliv úspěšnější německou hard rockovou kapelu. A jako takoví by se hodili právě spíš před výše jmenované.
Úderem deváté hodiny večerní nastal moment M a naše jeden a tři čtvrtě hodinová velmi intenzivní a vášnivá chemická romance začala. Žádná smutná nostalgie se nekonala, naopak to byla jízda s energetickými bombami i emotivními momenty a nádherným vzájemným propojením kapely s publikem i mezi fanoušky navzájem.
Představa o klasickém emaři, jak je běžně líčen, se zhroutila. Byla tam i emča s jakoby slzami rozmazanými tlustými černými linkami kolem očí a trpitelskými výrazy, ale i ta se v průběhu koncertu spokojeně a s úsměvem nechala unášet muzikou a celkovou atmosférou. Emo škatulka, která je kvartetu MCR přisuzována nejčastěji s tím, že je průkopníkem či ji dokonce založila, ačkoli sama se tomu brání, je o emocích jako takových, v různých polaritách a hlavně žitých naplno.
Ani vzdáleně také nešlo o nostalgické vzpomínání na kapelu z mládí, která po dvanácti letech fungování a čtyřech studiových deskách v roce 2013 ohlásila ukončení činnosti a před třemi lety vyvolala světovou vlnu euforie oznámením comebacku. Jeho pandemické odsunutí ještě více vystupňovalo vzrušení a nadšení na obou stranách.
Při první písni nebylo ze začátku zpěváka Gerarda Waye moc slyšet, což ale mistr zvuku záhy napravil. O2 arena byla příjemně zaplněná, plocha na stání tak ze čtyř pětin. Od druhé písně už stála také většina lidí na tribunách. Gerard se s námi přivítal pozdravem: „Ahoj, Praho!“ V průběhu show mluvil tak akorát, v závěru koncertu také předzpívával melodie a publikum je sborově opakovalo.
Valivé kytary, pulzující a dunící bicí a basa, filmově atmosférické klávesy chvílemi znějící jako klasické klavírní křídlo, jindy jako varhany. To všechno znělo v dokonalé symbióze. Kytarista Ray Toro je můj hrdina večera. Nechápu, že mu neupadla ruka, jak energicky a téměř nepřetržitě hobloval struny. Pravda, občas tam přetržení bylo, ale jen proto, aby zahrál sólo. Doprovodný kytarista Frank Iero s ním zdatně držel krok. Rytmika, jejíž strunovou část obstarává baskytarista a frontmanův mladší bratr Mikey Way udávala tempo jako o život.
Vokální projev Gerarda Waye byl ve všem citelně intenzivnější, než na deskách. Frackovitější, uscreamovanější a občas ujížděl až do drákulovského growlu, za jaký by se nemusel stydět ani Dani Filth. I když ho podezřívám, že za to tak trochu mohl strojek na efekty.
Pauzy mezi písničkami s potemnělým pódiem a různě blikajícími světly v různých barvách, množství a intenzitě a hrou zvuků, tónů a hřmění z koncertu dělalo něco jako koncepční desku. Kompaktní performanci.
Jednoznačně největší ohlas měly písně Na Na Na (Na Na Na Na Na Na Na Na Na), při které skákala celá hala a Welcome To The Black Parade, kdy zase všichni začátek spolu s Gerardem odzpívali jako jeden člověk, a pak třeba ještě Famous Last Words. Vlastně je těžké vypíchnout konkrétní songy, protože zapojení a nážez byly téměř permanentní. Při jediné baladické písni se ke stropu zvedl les rukou se světýlky. Občas mají mobily na koncertech i smysluplné využití.
„Dnešní noc je magická. A vy jste úžasní,“ pronesl Gerard a tím jen potvrdil, co bylo na muzikantech vidět, že si i oni pražskou show skvěle užívají.
Jak fanoušky rozvášnit na maximum před přídavkem? Udělejte temno, pusťte jim dramatické zvuky a na plátnech nechejte občas probliknout písmena MCR. V přídavku nemohla nezaznít Helena, kde jsou přímo v textu slova rozloučení.
Byl to jeden z těch koncertů, u kterých si přejete, aby nikdy neskončily. Kdyby už skoro všichni nestáli, teď by se zvedli, aby kapele uštědřili standing ovations. My Chemial Romance je měli de facto průběžně po celý koncert. Naprosto zaslouženě. Bylo to nádherné.
My Chemichal Romance
Předkapely: Manon Meurt, Eclipse
11. červen 2022, O2 arena, Praha
Hodnocení 95 %
