„Technaře učím poslouchat písničky a lidi technem nepolíbené rychty na 190 BPM,“ charakterizuje MikkiM svou hudební misi a trochu zlověstně se u toho směje. Pražský producent a DJ žije mezi dvěma světy. Během dospívání kromě jiného propadl reggae a ska, brzy nato mu ve squattu na Cibulce uhranulo tvrdé techno. Oba žánry ho inspirují dodnes a než aby mezi nimi stavěl zeď, rád je nechává kolidovat. Mají ostatně společného víc, než se může zdát – reggae i techno sdílí důraz na nekompromisní rytmus, hluboké basové frekvence a mají kořeny v kultuře sound systémů, často až monstrózních sestav reprobeden měnících poslech hudby ve fyzický prožitek.
Nedávno vydal své v pořadí šesté album, a přestože nahrávka jménem Long Story Short zastupuje civilnější část jeho tvorby, syntetické basy a bicí kopou jako u hradby beden na louce.
Některé z těch písní už zazněly v mnohem striktnějších aranžích na jeho tři roky staré nahrávce Tek Me Out. Tu charakterizuje především subžánr raggatek, v němž se agresivita tvrdého techna snoubí s omamnou houpavostí druhé doby. „Občas sedím v pokoji vedle studia, skrz zeď slyším jen bouchání dupáku a říkám si: Ty vole, vždyť je to úplná blbost. Jenže pak to pustíš na mejdanu a vidíš, jak to mezi bednama a lidma funguje,“ vysvětluje, proč mu jeden výraz nestačí.
Skladba Bidlibam Skank vyšla na albech Tek Me Out i Long Story Short, pokaždé v jiné verzi.
Jeho rychlejší nahrávky mají paradoxně o poznání větší dosah než klidnější tvorba. „Je to trochu zvláštní. Alba jako Long Story Short si píšu hlavně pro radost,“ říká hudebník, který hrál přibližně šest let na kytaru ve skapunkových Jet8. Nutkání napsat písničku se slokami, refrénem a mezihrou čas od času neodolá dodnes, výsledkem je i novinka. „Občas je to řehole, ale baví mě to a mám z toho pocit dobře odvedené práce. Za každou písní se také skrývá příběh,“ tvrdí MikkiM.
Díky rychtám, jak se familiárně přezdívá tekno festivalům na loukách i průrazným skladbám, které na nich hrají, se mu podařilo proniknout na podzemní scénu Velké Británie. Tam vystupuje na ilegálních večírcích stejně jako na prestižních oslavách hudby, jako jsou Boomtown nebo Glastonbury. V taneční oblasti The Common nejslavnějšího festivalu planety měl zahrát v roce 2020, druhou návštěvu farmy v Somersetu mu ale zhatila pandemie covidu. Na podzim vyjede do Rumunska a pak na několik večírků do Velké Británie.
V době našeho rozhovoru má právě jednu „rychtu“ za sebou, zrovna se vrátil ze Skalákova mlýna. Rozsáhlé stavení na Třebíčsku je jedním z center tuzemského undergroundu a techno party jsou tam vítány.
„To místo má úžasnýho ducha, za mě je to nejlepší prostor pro party v celém Česku,“ pochvaluje si MikkiM. „Všude je spousta nesmyslů. Auto na stromě, bizarní sochy, hospoda obložená venkovským nářadím, na dvorku se často hrají koncerty. Dvě louky, jezero, tvrz, věžička, starý mlýn, je to obrovský,“ rozplývá se a prostory bývalého mlýnského stavení líčí jako rurální obdobu pražského Cross Clubu, kde dlouhé roky bydlel, zvučil koncerty a zkoušel s kapelou.
Pasová kontrola
V jeho studiu nad Crossem vznikl debut Crossroads, který holešovický klub představil coby křižovatku muzikantů a kapel. Když se mu nějaká zpoza zvukařského pultu líbila, pozval zpěváka nahoru a nabral vokální linku. Následující desku Offbeat Rhapsody nahrál částečně na Jamajce za pomoci přenosného studia a tamních pěveckých talentů. Podobný model pár let nato zopakoval na Kubě, výsledkem je nahrávka Santiago. Tek Me Out i Long Story Short vznikaly opět nad Crossem a znovu jsou plné hostů.
Postup práce MikkiM nemění: Nahodí bicí, basovou linku, základní melodii a jeho oblíbení zpěváci do beatu položí hlas. Již tradičními spolupracovníky jsou MC Turner, Američan, který dlouhou dobu žil v Praze, a londýnští veteráni MC Spee a Earl 16.
Ti v kapele Dreadzone už od roku 1993 poučeně experimentují s elektronickou obdobou dubu a reggae.
S Dreadzone se před lety setkal na koncertu v Mariánských Lázních, kde se MikkiM staral o after party. „Padli jsme si do oka hudebně i lidsky. Později jsem je pozval na křest alba Crossroads, z čehož se stala tradice a jezdí za mnou při každé desce,“ říká a dodává, že návštěvu Long Story Short zhatila Londýňanům pandemie.
Na novince se přitažlivost Mikkimovy tvorby koncentruje v třetí písni Smoke & Seek.
Obsahuje hypnotický beat, podmanivý vokál i pocit, že repetitivní skladba nikdy neskončí.
„Tyhle klávesový hopsačky mám nejradši,“ popisuje úderný kus se zastřenou atmosférou a představuje hostující zpěvačku, již do studia přivedl Fredy High, jeden ze spoluautorů skladby. „Ella pochází z Karibiku, žila v Londýně a teď bydlí v Praze. Nahrávání chvíli trvalo, ale je nesmírně talentovaná,“ přibližuje.
Desku Long Story Short tak lze brát i jako přehlídku talentů. A nejen těch českých. V Border Control zní hlas britského rude boye, který si říká Blackout JA. „Je to vycházející hvězda, londýnský Buju Banton,“ popisuje zpěváka, s nímž se objevil na pódiu úplnou náhodou. „Hrál přede mnou na festivalu Beats4Love. Líbila se mu moje show, tak si zase vzal do ruky mikrofon a dali jsme pár věcí spolu.“
Právě Border Control je příklad skladby, v níž opojná hudba nese jasnou myšlenku. „Původně to byl odlehčený song, ale party tunes jsem měl na desce už dost. Jsem rád, že se nám tam povedlo dostat přesah,“ říká MikkiM o skladbě, v níž kontrola na hraničním přechodu slouží coby metafora pro život běženců, ale i systémový rasismus. „Svět je nastavený tak, že pokud je člověk jiný, automaticky je podezřelý.“
Poklona Jamajce
Na albu zní také nový remix skladby My Number, která se skládá z melodií slavných písní Tootse Hibberta, frontmana původně pěveckého tria the[ŠD3]Maytals. Toots, který v roce 1968 pojmenoval singlem Do the Reggay celý žánr, před dvěma lety zemřel. Když ještě nedávno vystoupil v Lucerna Music Baru, MikkiM se za ním spolu se selektorem Boldrikem stavili v hotelu, aby jim nahrál dubplate.
Vybalil přenosné studio, legenda reggae přišla v županu, zazpívala jeden náběr a bylo hotovo. „Přišlo mi to lehce mimo, tak jsem říkal: Ok, tak na zkoušku dobrý, ale dáme ještě jeden? Všichni se na mě ale udiveně podívali s tím, že je hotovo. Tak to funguje. Dubplate, jeden náběr a konec. Nakonec to ale vyšlo dobře. Den předtím dal Toots super koncert, zpíval a mikrofon měl metr od těla,“ vzpomíná.
Další poctou ostrovu, který se navzdory velikosti stal největším exportérem hudby z Karibiku, je House of Navarone. Jde o remix slavného motivu z westernu Guns of Navarone z roku 1961, který o čtyři roky později proslavili The Skatalites, pionýři ska, prvního čistě jamajského žánru.
„Je to jedna ze zásadních skladeb. Ten motiv mě vždycky hodně bavil, tak jsem z toho udělal ska diskotéku,“ vysvětluje MikkiM a bezelstně přiznává, že nejde o nikterak komplikovanou skladbu. „Kámoš tomu říká Vysoký jalovec. Je to kolovrátek. Ale taky písnička, na kterou budeš tancovat ve tři ráno úplně ožralej a budeš si to užívat,“ líčí vizi, která některé skladby předchází.
Dubplates jsou verze známých písní, do nichž umělec nazpívá alternativní text šitý na míru selektorovi, který si píseň objednal. Selektor je v jamajské kultuře označení pro diskžokeje, upravená verze zpravidla vyzdvihuje kvality a nekompromisnost selektora, který si dubplate zaplatil.
Rasta seance v Modrých horách
Jeho alba mají jedno pravidlo – na každém se musí objevit cover verze The Clash. MikkiMa fascinuje jejich záběr, vizionářství i sociální rozměr skladeb, v jejich diskografii stále objevuje něco nového. Ozvěny „jediné kapely, na které kdy záleželo“ zazní na Long Story Short hned dvakrát.
One More Bass s Earl Sixteenem je volně inspirována skladbou One More Time, která vyšla na dvojalbu Sandinista. Po deseti letech od vydání pak MikkiM předělal Guns of Kingston, své zpracování ikonické písně Guns of Brixton. Tu původně napsal a nazpíval Paul Simonon, největší fanoušek reggae ze sestavy The Clash.
„Sem tam rád předělám svoje věci. Když uplynulo deset let od vydání, s kámošem a producentem Calooshem jsme na to sedli a naprogramovali nové bicí, basu a pár extra linek. Ať to má současný zvuk.“ Na YouTube objevil jednotlivé zvukové stopy alba London Calling, tak neodolal a přidal ještě kytaru Micka Jonese i Joe Strummera.
Vokál do Guns of Kingston nazpíval před více než deseti lety umělec jménem Zareb v samotném Kingstonu. Když si tam MikkiM z batohu vybalil studio, Zareb byl jedním z umělců, které nahrával. Dodnes funguje jako MikkiMova kingstonská spojka, dohazuje mu nová jména a ukazuje mu části Kingstonu, do nichž se bílý člověk běžně nepodívá. Nedávno se viděli znovu, to když MikkiM začal psát další kapitolu své „jamajské“ tvorby.
Zkraje letošního roku strávil na karibském ostrově měsíc, prvních 14 dní bydlel mezi rastafariány žijícími vysoko v Blue Mountains. Tam zaznamenával jejich meditativní seance a pronikal do života semknuté komunity odstřižené od civilizace. Když pak sešel z hor zpět do Kingstonu, Zareb mu do improvizovaného studia vodil zpěváky, nahrál například Lone Rangera nebo Colonela Lloydieho. Následující album zatím existuje jen v syrových zvukových záznamech a jeho podobu tak lze opsat slovy Joe Strummera: Budoucnost je nepsaná.