Šest zpěvaček - Alvie Bitemo (Kongo-Brazzaville), Dobet Gnahoré (Pobřeží slonoviny), Kandy Guira (Burkina Faso), Mamani Keïta (Mali), Nneka (Nigérie), Fafa Ruffino (Benin) – vychází vstříc naléhavé poptávce po ženské rovnoprávnosti přicházející z Afriky a přestože má každá z nich vlastní kariéru, už potřetí se semknuly do armády Amazonek.
Před deseti lety se tak pojmenovaly po proslulých elitních válečnicích z dávného beninského království Dahomey schopných rozpůlit mečem chlapa bez mrknutí oka a pustily do boje. Už beze zbraní, pouze s hlasy jako polnicemi, nebývalým feministickým slovníkem a výbušným elektro afropopem, protože když už nic jiného, tak ať si prý ženy pořádně zatančí.
„Africké ženy se dusí a my chceme, aby se mohly nadechnout. K tomu je ale potřeba, aby si přestaly nechat vymývat mozky, povstaly a staly se silnějšími,“ hlásají Amazonky a aby jim rozuměl úplně každý, zpívají v deseti jazycích. Za jejich názorovou vyhraněností nehledejme obvyklé boření genderových stereotypů, ty totiž mají v Africe docela jiný charakter. Zatímco u nás řešíme přiblblou fotografii lidovců „rodina i kariéra už nejsou tabu“, africké ženy v dominantní mužské společnosti čelí násilí, domluveným sňatkům, znásilňování, nemožnosti vzdělání, misogynii a co je nadále nejhorší, nucené obřízce. „Dívky bývají naprogramovány, aby vedli domácnost, rodily děti a nechaly se sebou zacházet jako s otrokyněmi,“ říká nejstarší zpěvačka skupiny Mamani Keïta se zkušeností s obřízkou, takže u ní nejde o salonní pokoušení mužského ega a do volání po nutných změnách hluboce zakořeněných zvyků vkládá osobní hněv. A pokud s ostatními Amazonkami trvá na prolomení ženského ticha, bavíme se o aktivismu s příčinou, který se jak známo, šíří v Africe nejsnadněji hudebními kanály a paradoxně, těmi tanečně neodvázanějšími.
„Musíme mluvit, ne se ptát a čekat, až nám bude uděleno slovo,“ vysvětlila podstatu skladby Kuma Fo (What They Say) zpěvačka Alvie Bitemo a nám to na Západě přijde zcela přirozené, ne tak mužům u ní na vesnicích, když slyší Amazonky zpívat: „Ženy mají svou důstojnost, patří samy sobě a mohou si svobodně dělat, co chtějí a ať už říkají cokoliv, měli byste jim naslouchat.“
Album hýří snad všemi západoafrickými barvami a tepe dobře známými rytmy. Vyjma úvodní skladby Musow Dance kde zazní zvuk mbiry, na něm ale neuslyšíme jediný akustický nástroj. Vše nahrál irský producent a multiinstrumentalista Jacknife Lee ve svém studiu, kam, jak je o něm dobře známo, pozve málokoho a pokud je to možné, se zpěváky se osobně nikdy nesetkává. Tudíž ani s Amazonkami: bez toho, aby se byť jen jednou sešly a společně skládaly, každá z nich poslala z domova nahrávku melodie a vokálu nejprve do emailové schránky Nadjiba Ben Belloua z francouzsko-alžírské skupiny Montparnasse Musique. Ten je zkompletoval a předal do Los Angeles, kde pak Lee přes nával práce s koncertem U2 v Las Vegas vše intuitivně smíchal do výsledné podoby. Těžko říct, jestli si tak nositel Grammy předtím počínal také při natáčení s Taylor Swift, The Killers nebo R.E.M, každopádně už s výtečným albem Bamanan bývalé Amazonky Rokie Koné předloni dokázal, že z takového způsobu natáčení nemusí mít ani Afričané, jejichž hudba je přece jenom docela složitá disciplina, obavy.
Skvěle to dopadlo i s albem Musow Dance, znovu vydaném u labelu Real World stojícím za přesvědčením zpěvaček, že pokud africké ženy získají vzdělání a přivedou na svět budoucí prezidentky, ministryně, profesorky a vůdkyně komunit, budoucnost černého kontinentu bude prý v dobrých rukách.