Na začátek povídání o jeho hudebních textech si proto bylo třeba ujasnit, v jakém z těch různých oborů umění se vlastně cítí nejjistěji.
Čím jsi dnes ze všeho nejvíc? Malíř, hudebník, autor filmové hudby, básník, literát…?
To kdybych věděl! Poměrně dlouho jsem se tím trápil, ale dnes už vím, že snad všechny ty moje profese nejsou tápáním, ale hledáním, že snad nejsou projevem nevyhraněnosti, ale součástí nějakého celku, kterým je moje výpověď o světě. Můj report o vlastním životě na téhle planetě. K vyjádření svých pocitů a názorů holt používám různorodé prostředky. Mezi malováním, hudbou a psaním tedy necítím žádnou tenzi, žádný rozpor. Když maluju, jsem malíř, a když píšu, tak nejsem píšící hudebník a obráceně. Práci ve všech těch oborech beru naprosto vážně a rovnocenně. Považuji to za dar (od Boha?), že jsem obdržel na takovou, z určitého pohledu paranoidní tvůrčí činnost, talent. Ve vší pokoře děkuji!
Co tě žene k tomu, abys po čtyřiceti letech s kapelou Precedens pořád ještě psal nové písničky? Vždyť jiní žijí z toho, co udělali v minulosti!
Na téhle práci je krásná jedna podstatná věc – vaši myšlenku rozvíjejí další tvůrčí lidé – muzikanti, kterými se obklopíte. To se velmi odlišuje od malířství a psaní, což jsou činnosti veskrze samotářské, odehrávající se v až posvátné klauzuře. Rocková hudba je týmová věc – podstatu toho hudebního tvaru tvoří kapela společně. Snad to nebude znít jako klišé, ale současná podoba Precedens v čele s velmi zvláštní a osobitou zpěvačkou Danielou Langrovou je opravdu hudebně i lidsky tak trochu splněným snem kapelníka, autora. Mám z našeho společného hraní velkou radost a považuji za neoddiskutovatelnou privilej, že v té naší čtyřicetileté kapele hrají čtyřicetiletí muzikanti, baví je to a dodávají našim legendárním, ale i novým písním nebývalou energii.
Říkává se, že s přibývajícím věkem autorská invence slábne. Je to i tvůj případ? Co brzdí tvorbu ve vyšším věku? Strach ze sebeopakování?
To jistě není zrovna otázka, kterou je možné bez uzardění zodpovědět. Já mám pocit, že se neopakuju a že snad ani zdroj invence nevyschl a nezarostl pavučinami. Možná jen při skládání hudby a textů více zapínám sebereflexi. Jinak je mi vodítkem (poměrně teleskopickým) stále především intuice. Nevím, jestli existují nějaké múzy, na jejichž polibek autor trpělivě čeká v zšeřelé pracovně, ale pravdou rozhodně je, že inspirace je tajemná a iracionální. Nedá se vymyslet, koupit ani ochočit. Je to dravé a plaché „cosi“.
První písničky, které známe z alba… co nám zbývá… pod hlavičkou Praprecedens, jsou většinou dílem Jana Sahary Hedla. Co tě vedlo k tomu, že jsi také začal psát texty?
Sahara byl obdařen mimořádným talentem na psaní textů. Založili jsme Precedens s tímto vědomím a mé ambice to jakkoli měnit byly minimální. Takže odpověď na tuto otázku je prostá. Když Sahara bez varovného výstřelu opustil kapelu den před koncertem, který jsme pak odehráli do té doby s upozaděnou Bárou Basikovou coby frontfrau, a s velkým úspěchem, byl jsem postaven před úkol vytvořit pro kapelu vlastní repertoár. Začal jsem psát hudbu na básně Williama Blakea a Heinricha Heineho – byli jsme přece novoromantici, tak proč nepožádat o spolupráci pár staroromantiků! A protože jsem se také přátelil s lidmi z okruhu divadla Sklep – požádal jsem o spolupráci kamaráda Lumíra Tučka z R. S. Vpřed a sám jsem také napsal několik parodických textů k těm nově vznikajícím písním. Začali jsme totiž s Bárou tíhnout k nadsázce, stylizaci – vždyť nás právě zalila tsunami nové vlny. A jednoho dne jsem si brnkal takový poměrně výrazný motiv na klávesy a napadl mě text, který se měl stát předobrazem příští tvorby. Vznikla píseň Doba ledová, která později dala název i naší studiové prvotině.
Co se ti tolik líbilo na Saharových textech?
Sahara je básník. Jeho práce se slovem byla a je unikátní, ale v té první fázi tehdy ještě naší společné kapely Precedens pracoval s mimořádnou obrazotvorností. Dívka a smrt, kterou dodnes hrajeme s mojí druhou milovanou kapelou Lili Marlene, nebo skladba Vlci…! Když se vrátil Karel Kryl z emigrace, tak jsem se s ním cíleně sešel v jedné dnes už neexistující hospodě na Malé Straně kvůli desce, kterou jsem tehdy produkoval. Po chvíli takového lehce arogantního chování se mě zeptal, kdo vlastně jsem, a když jsem mu řekl, že kapelník Precedens – tak odložil tužku, kterou si psal nějaké básničky do notýsku, špičku s cigárem dal na kraj popelníku a začal recitovat: „Když vlci táhnou noční tmou, oči a hvězdy jedno jsou, psi z dálky cítí jejich dech…“ Znal to celé nazpaměť! Byl to vzácný okamžik. Po asi dvou třech hodinách jsme se loučili jako staří přátelé. Řekl mi, že v exilu poslouchal naše nahrávky, které mu dodávaly pocit, že v té zemi není snad ještě vše ztraceno… Tolik k Saharovým textům prostřednictvím jedné vzpomínky.
Pocházíš z až výjimečně kulturní rodiny. Jak se vliv rodičů podepsal na tvé písňové tvorbě?
No, vliv rodičů byl dost zásadní! Oba byli výtvarníci, vyrůstal jsem mezi spoustou obrazů a soch, v okruhu rodinných přátel, mezi které patřil třeba Josef Kemr, Zdeněk Štěpánek, Miroslav Macháček, Jaromír Hanzlík, malíři Josef Jíra, Vladimír Komárek a spousta dalších výrazných osobností. Pokládal jsem tehdy za naprosto běžné, že občas vidím všechny ty strýčky v televizi nebo ve filmu, na vernisážích, v divadle… První olej jsem namaloval v předškolním věku, začal jsem chodit na hodiny klavíru a vypadalo to, že ze mě bude něco mezi Malým lordem a pouťovou atrakcí. A v prvním ročníku na střední výtvarce se mi do rukou dostala L. A. Woman od Doors a bylo po lordovi.
Podepsala se na tvých dílech také vážná hudba?
No jo, z gramofonu rodičů zněly smyčcové kvartety Janáčka, Debussy a fugy od Bacha. Pepíček (tak jsme mu se sestrou říkali) Kemr u nás dokonce hrával Bachovy skladby na violu… Ale aby nevznikl dojem, že jsem byl vychován v nějaké zlaté kleci a rodiče mi cokoli vtloukali do hlavy. To opravdu ne! Měl jsem dětství nádherné a veselé. Ty hodiny klavíru jsem nenáviděl a vždy jsem vynalézavými způsoby odkládal jejich začátek – třeba ve spolupráci s vyjícím psem Bonym pod manželskou postelí rodičů až po zdánlivě opařenou ruku, díky rumělce červené z mých vodovek. Byl jsem malý gauner, trochu rozmazlený a drzý, ale hlavně milující syn. Vliv prostředí je návyková látka. Když jsem slyšel první beatové a rockové kapely – přišlo mi to strašně banální a primitivní.
Měl jsi jako kluk nějaké literární ambice? Co tě vedlo, že jsi začal psát i povídky?
Jasně – psal jsem básničky pod vlivem Karla Hlaváčka. První básnickou sbírku s názvem Praha a s nezbytnými vlastními ilustracemi jsem mamince věnoval v mých asi deseti letech. Rodiče museli být opravdu velmi překvapeni, když jsem od šestnácti začal vysedávat s Mejlou, Magorem a Bondym U Dvou slunců. Začal jsem nosit domů spousty podivných desek a občas jsem nutil rodiče je poslouchat. Mamince se nejvíc líbil Jim Morrison a tátovi 200 motelů od Franka Zappy, asi že mu to chvílemi znělo jako Svěcení jara. Trošku jsem jim oplatil ty Listy důvěrné… Mimochodem je miluju dodnes. Při psaní a malování poslouchám vážnou hudbu téměř výhradně. Poslední, už třetí knížka mých povídek s názvem Bod tání vznikla skoro celá za tropických letních nocí na chalupě v Českém ráji pod vlídným dozorem Erika Satieho a Clauda Debussyho…
Vraťme se k textům. Měl jsi nějaké vzory, na nichž ses učil, jak je psát?
Měl jsem rád svého času písničkáře ze Šafránu, Kryla a moc jsem miloval a často chodil na koncerty Vodňanského a Skoumala. Mám je rád dodnes a znám většinu textů (na rozdíl od těch svých) nazpaměť. Musím ale prozradit svůj velký mindrák, kterým je neznalost angličtiny. Stydím se za to a vlastně to nechápu, když jsem od patnácti poslouchal rockovou hudbu a od deseti let listoval v amerických comicsech a monografiích výtvarného umění. Někde se stala chyba. Že neumím řídit auto, mi zdaleka tolik nevadí… Mám ženu, která je dcerou automobilového závodníka, řidičák si pořídila v patnácti letech a ten na silnou motorku i náklaďák dělala v osmnácti. Řídí traktor, vozí přívěs s koňmi. Jen řídit letadlo a vrtulník nestihla. Zatím. Tak proč bych měl mít řidičák? Ale ještě k té neangličtině – jednou jsem někde psal, že jsem z generace, která už zapomněla rusky a ještě se nenaučila anglicky. Vím, je to výmluva. Asi jsem byl strašně líný a dělal jsem jen to, co mě baví… Vlastně obojí je pravda dodnes.
Pamatuješ si na svou první píseň? Jak ji dneska vnímáš?
Už jako to dítě jsem nerad hrál z not a bavilo mě spíš si něco improvizovat… První píseň, tedy hudbu i text, jsem napsal na střední, ještě než jsme založili kapelu. Byl to popěvek s mým doprovodem na harmonium do amatérského divadelního představení, které jsme sehráli v klubu Na Chmelnici pro pár pozvaných kamarádů. Píseň se jmenovala Hymna Olgoje Chorchoje. Zpívalo se tam „Tak už končíš, starý tajemníku, pučisté si vytvořili kliku…“ nebo tak něco. Byli jsme velmi autenticky střelení členové guerillové organizace Bizarní strana Československá. Monty Python by si s námi možná rozuměli.
Spočítal jsi někdy, kolik písní jsi napsal?
Někdy se o to pokusím. Nesnáším dost jakékoli bilancování. Jsem nedbalý archivář vlastní práce. Od mnohých svých alb mám jen obal, od některých zas jen nosič a některé nemám vůbec. Těch alb jsou desítky. Snad to nebude znít jako fráze, ale snažím se neustále koukat někam dopředu, do budoucna, moc se neotáčet – to zdržuje. Moje žena Jana nedávno řekla, že nejlepší písně teprve napíšu. Hm, snad tím nemyslela, že to doposud za nic nestálo? Tak ji přece nemůžu zklamat!
Míváš nějaký odpad?
To teda moc nemám. Taky vím, že jsem některé desky nemusel dělat, nebo je mohl udělat jinak a líp. Po bitvě je každý producentem… Měl jsem v šuplíku hromadu popsaných papírů z takového toho období mezi příchodem z hospody a kýženou chvílí, kdy zabere hypnotikum. Myslel jsem, že tam bude zdroj spousty skvělých nápadů pro budoucí texty, povídky a romány. Tak jsem to před časem prolistoval a uložil do tříděného odpadu. Popelnici s nápisem MARNOST na dvoře nemáme, tak jsem to dal do té modré s označením PAPÍR.
Považuješ své texty za poezii?
Občas se, myslím, stane, že mohou moje texty fungovat i bez hudby, což je asi základní kritérium. Myslím, že dokonce některé z posledních let jako je třeba Hoří Notre-Dame. Tu hrajeme s oběma kapelami (s každou jinak) a taky si ji půjčil Michal Prokop na svou zatím poslední desku. Mám rád Berlínskou zeď, La, la, lá a ze zcela nového EP Precedens s názvem Marie Bladová se snad za poezii může považovat text k písni Piruety (monolog Salome). U Lili Marlene třeba Raněná rytířka z alba Tango desolato a Zapomeň na Benátky z alba Vrány a havrani. Režisér Juraj Herz mě přesvědčoval, když jsme spolu dělali, ať vydám ty texty knižně, ale nějak se k tomu nemám. Asi spíš napíšu něco nového.
Máš nějakou zaběhlou kompoziční metodu? Třeba začít od refrénu nebo od prvního verše…?
To vůbec! Mým manuálem je intuice a ta není moc systematická. To máme společné. Takže někdy vznikne kus hudebního motivu a zatímco kolega vytváří zvuk demonahrávky, tak načmárám na papír pár slov. Někdy mám celý text a hledám v sobě k němu hudbu, často je to naopak. Nebo celé měsíce nenapíšu nic a pak třeba kompletní tři texty, jako před dvěma roky na chalupě, když jsem věděl, že se blíží kapelová zkouška a já mám pendrek…
Máš nějaké inspirační zdroje? Existují například nějaká místa nebo prostředí, která tě inspirují?
No jo, zas ta inspirace. Jednou jsem někde říkal, že inspirační zdroj by měl být kdesi mimo samotného autora, že on by měl být jen takovým prostředníkem něčeho, co jeho samého převyšuje. Mé nejlepší věci, kterých samozřejmě nikdy nebývá nadbytek, vznikaly jaksi snadno a tak nějak mimo sféru mého vlivu. Jako by někde už byly uloženy, jako by někde levitovaly… To jsou složité a těžko pojmenovatelné věci. Jednou, před mnoha lety, jsem sedl a začal psát povídku o stodole, která hoří, jen když se nikdo nedívá. A hned jsem věděl, že to mám. Že už jen opředu tu surreálnou představu nějakým příběhem, který odnikud nevede a nikde nekončí. Pod názvem té povídky pak knížka vyšla. Nakladatel říkal, že když se dostal asi na desátém řádku tohoto prvního textu k větě: „Stodola zpozorněla a přestala hořet,“ tak věděl, že to chce vydat. Kde se takový introvertní požár vzal? V mé hlavě? No, nevím.
Nakolik tě ovlivnila doba, v níž jsi psal texty? Precedens přežil komunisty, perestrojku, divoká devadesátá a nudná nultá. A jak se na tvých písních podepsaly životní zkušenosti nebo věk?
Máme asi se Saharou společnou jednu věc – nikdy jsme otevřeně nereagovali na nějakou konkrétní společenskou situaci. Nevymezovali jsme se proti establishmentu jinak než jinakostí. Ono se to tam ale samozřejmě otiskne i tak. V podstatě zásadní rozdíl mezi texty „předrevolučními“ a „postsametovými“ nevnímám. Zajímají mě jiné věci – jako je třeba samota jednoho mezi druhými, odcizené vztahy a hlavně atmosféra nezvyklé situace. Většinou na půdorysu všeobecně známého pojmu vzniká docela jiný příběh. Hoří Notre-Dame není o požáru katedrály, ale o cestě za pokorou a vírou, Berlínská zeď je o konci jednoho vztahu a neschopnosti dorozumění, Doba ledová není o mamutech, ale o normalizačním sídlišti…
Psal jsi pro někoho jiného než pro Precedens nebo pro Lili Marlene?
Skoro nikdy. Pro bývalého kytaristu pár věcí, kdysi taky pro bývalého zpěváka, ale jsou to spíš opravdové výjimky. V mých kapelách se realizuju dostatečně a psát mě pak baví třeba spíš povídky, fejetony anebo jít do ateliéru malovat, což je de facto moje každodenní práce. Navíc jsem to nemusel nijak řešit, protože nevznikala poptávka. To se pak člověk snadno ubrání lecjakým svodům. Kdysi mi nabízel David Koller, ať napíšu nějaké texty pro Lucii, a já mu řekl, že nevím, proč bych to dělal, když jim to tak dobře jde. To jsem teda v šoubyznysu fakt jako ryba ve vodě, co?
Tvá druhá skupina Lili Marlene je do jisté míry inspirovaná kabaretem. Co tě na něm přitahuje?
Všechno! Mám rád dekadenci meziválečného období. Takovou tu trochu německou expresi. (Asi nomen omen.) Trochu je to dané i tím, že Dáša Součková, kromě altu předurčeného k takovému projevu, je výborná divadelní herečka, i ve filmu podle mého scénáře, který pod názvem T.M.A. natočil Juraj Herz, si zahrála. V baletním přestavení podle Františka Langera Periférie v režii Aleny Peškové v Libereckém divadle, ke kterému jsem dělal hudbu, Dáša zpívala a hrála několik sezón.
Jistě. V některých textech je něco ponurého, co známe ze seriálu Babylon Berlin. A možná horrorového, čímž to směřuje ještě někam dál do minulosti.
Ano, některé písně, jako například Žena ze Stínadel, mají opravdu text na půdorysu morytátů z konce předminulého století.
Necháš si od muzikantů a vokalistů mluvit do textů?
Naštěstí se to neděje. Mám poměrně silnou autocenzuru, a tak se snažím dávat z ruky věc, o které jsem vnitřně přesvědčený. To spíš řešíme někdy víc společně hudbu, ale vlastně ne nijak zásadně. Spíš ti skvělí muzikanti přidávají, než že by měli tendenci ubírat. Když něco takového vzniká v reálném čase, když to ty lidi baví, tak to najednou není šest muzikantů, ale jedna kapela. Daniela Langerová mé texty opakovaně označila za poezii, a tak jsme něco, co by jí bylo takzvaně proti srsti, zatím neřešili. Jen jsme si třeba vysvětlovali, jak chápu podstatu textu Marie Bladová já a jak ona. Zpěvák je nositelem sdělení, a to musí z jeho úst být uvěřitelné, jako by mluvil za sebe. Musí se s textem ztotožnit. Občas je dobré si říct se spoluhráči, že se třeba dotýkáme biblického kontextu – jako v případě písně Piruety (Monolog Salome), aby bylo zřetelné, o jakém Janovi je tu řeč. Jinak mám rád, když texty nejsou prvoplánové, když mají nějaké spodní proudy a mohou být posluchači interpretovány více způsoby. To je jako v malování. Řeč umění je tajemná, myslím. Táta říkával: „Kdybych obraz mohl vysvětlit, nemusel bych ho malovat.“
Našly by se v některých tvých písních explicitní výrazy?
Nejsem přítelem vulgarismů. Což mi ale nebrání v tom, abych nenapsal třeba píseň 120 dnů o životě a díle Markýze de Sade, kterou s Lili zpívá náš trumpetista Míra Barabáš. V košili s fižím, samozřejmě. Ale jak už jsem řekl, rád pracuji s podobenstvími a symboly a to úplně nelze spojit s hospodským slangem… Anebo možná, že jde, ale já to zkrátka neumím.
Jak se díváš jako autor a zároveň skladatel a textař vizuálních děl na videoklipy? Neomezují posluchačovu fantazii?
Pokud klip neilustruje doslovně text, ale vytváří další složku imaginace, další rozměr písně, pak je vše v pořádku. Vizuální složka koncertu může být taky velmi výrazná a přece fantazii diváka často spíš rozjitří a posílí jeho vjem z hudby. S klipem je to podobné. David Bowie byl v tomhle ohledu velký vizionář. No vlastně, v kterém ohledu nebyl… Když jsem zklamán z konzumního charakteru toho, co slyším třeba z rádií nebo televize, když na mě padají pochyby o smyslu tohoto oboru lidské činnosti, a to nebývá málokdy, vrátím se k milníkům invenční rockové hudby s opravdovým přesahem, jako dělal on nebo moji milovaní King Crimson. Zrovna ti mají asi tolik vizuální zajímavosti jako Berlínští filharmonici bez dirigenta. Vše je u nich podřízeno jen a jen hudbě. Ale ta pak tedy musí sakra stát za to!
Seznamte se
Martin Němec ještě na střední výtvarce založil s kamarádem Janem Hedlem, zvaným Sahara, skupinu Duševní hrob, ze které se časem vyvinula přední kapela české nové vlny Precedens. Jejich pověstný dlouholetý „love/hate friendship“ nakonec dovedl Martina k tomu, že si začal psát texty sám. V Precedensu mu je zpívali zpěváci, které si sám vyhledal – Bára Basiková, Petr Kolář, Iva Marešová a teď po covidu Daniela Langrová. Letos slaví jeho Precedens čtyřicet let existence. A to před nějakými dvaceti roky začala působit ještě Němcova druhá kapela Lili Marlene.