Sice jsme si s Otou tentokrát sedli k povídání u příležitosti vydání jeho nové desky Making Country Music Cool Again, na níž se odvážně a naplno pouští do světa country a jižanského rocku. Ale protože si s ním už v říjnovém vydání o novém albu povídal Petr Malásek, bral jsem tenhle výlet do Statenic spíš jako zastávku na colu a kus řeči. Probrali jsme Otovu hudební kariéru od prvních bubenických zkušeností přes rapové začátky až po aktuální žánrový posun. Ale řeč přišla i na rozpuštění TroubleGangu a nové výzvy spojené s proměnou stylu.
Tahle etapa tvého života – bubnování v dětství – netrvala příliš dlouho, že?
Upřímně moc dlouho ne. Bubnovat jsem začal jako malej kluk a vydrželo mi to do třinácti let. Pak jsem se na bicí vykašlal. Postupně mě to přestalo bavit – radši jsem poslouchal tvrdou muziku jako Korn nebo Limp Bizkit, než abych cvičil do omrzení na bicí v nějaké revival kapele. Ztratil jsem v tom smysl, navíc jsem pochyboval, že to někam dotáhnu. Tak jsem bubny odložil do kouta.
Ve třinácti jsi ale začal koketovat s rapem. Jak ses k tomu dostal?
To vzniklo dost náhodně. Nebylo to tak, že bych zíral na MTV a řekl si „chci být rapper“. Mě k rapu přivedl film. Pamatuju si, jak jsem viděl snímek Střela (Bullet) s Mickeym Rourkem a Tupacem Shakurem. Tupac mě úplně fascinoval – říkal jsem si: „Ty vole, kdo to je?!“ Tenkrát ještě nebyl Google, ale já jsem hned zapnul vytáčecí modem a začal pátrat na internetu. Zjistil jsem, že Tupac je rapper, a poslechl si jeho věci. No a jakmile jsem to slyšel, bylo jasno. A hlavně jsem zjistil, že na to nepotřebuju kapelu – můžu rapovat sám jen s mikrofonem do hotovýho beatu.
Jaké byly ty začátky po technické stránce? Doma jsi asi ve čtrnácti neměl zrovna studio…
Začínal jsem úplně na koleně. Měl jsem jezevčíka – dvojče. Z jednoho jsem pouštěl stažený jednoduchý beat a na druhý magnetofon nahrával svůj rap do mikrofonu.
Úplnej punk! Ale fungovalo to. Moje první texty byly navíc v angličtině – napsal jsem takhle stovky anglickejch veršů do šuplíku, což mi pomohlo vychytat rytmus a flow. Postupně jsem pak přešel do češtiny.
Tvůj táta je Otakar Petřina – jeden z nejlepších rockových kytaristů u nás. Jak reagoval na to, žes dělal rap?
Táta rap nikdy nebral jako hudbu. Nikdy mi to nezakázal, ale nijak ho to nezajímalo. Jedinkrát přišel na můj koncert, protože ho máma donutila. A po show jen pokrčil rameny: hudebně ho to nebavilo. Já to chápal – vyrostl na rocku, takže rap nebyl jeho šálek čaje. Až s odstupem mi uznal třeba některé texty, ale rap jako takový nemusel. Ale na Chinaski chodil rád, když jsem s nimi bubnoval.
Pojďme ale nejdřív k tvým hudebním začátkům – k prvním nahrávkám a deskám. Ty jsi už kolem roku 2005 začal vydávat první alba úplně sám…
Přesně tak. Úplně první album Původ umění z roku 2005 jsem si dal dohromady celé sám a bylo to čistě sólové album. Všechny moje rané desky vlastně vyšly pod mým jménem – TroubleGang jako kapela přišel až později. Já tehdy jel systémem: Rok – deska. Během tří let jsem stihl vydat tři alba. Dvě mi produkoval Gipsy a jedno jsem natočil s finským producentem. Ale pak přišlo vystřízlivění: lidi na koncerty chodili čím dál míň a já se ocitl v takové slepé uličce. Najednou ta odezva slábla. Byl jsem z toho docela zklamanej – říkal jsem si, co dělám špatně. No a přesně v tu dobu mi z nebe spadla nabídka, zavolali mi z Chinaski, jestli nechci nastoupit jako jejich bubeník. To mi tenkrát svým způsobem vytrhlo trn z paty.
Jak ses vlastně dostal k bubnování pro Chinaski? Vím, že tvoje máma u nich tenkrát byla manažerkou, takže jsem si myslel, že s tím přišla ona…
Jo, to si myslelo víc lidí, ale pravda je trochu jiná. Chinaski tehdy tragicky zemřel bubeník Pavel Grohman a kapela řešila, co dál. Já se sám neodvažoval nabídnout, i když mě to lákalo – přišlo mi to blbý, když kluci ztratili kamaráda. No a pak se ozval jejich původní manažer a kamarád Milan Pešík: Hele, víte, že Ota Petřina ml. poslední půlrok zase bubnuje? Zkuste ho. Byla to skoro osudová náhoda. Pár měsíců předtím jsem se po letech vrátil k bubnům a říkal si pro sebe, že by bylo super jednou hrát třeba s Chinaski – a najednou ta šance přišla. Kluci mě zavolali na zkoušku a rozhodli se, že do toho půjdou. Chtěli „vychovat vlastního bubeníka“ místo toho, aby brali někoho zkušeného z jiných kapel. A to mi hodně imponovalo – věřili mi a chtěli mě jako novou krev.
Je pravda, že jsi měl týden na to naučit se celý jejich koncertní set? Vážně ses to naučil a hned šel hrát?
No, dali mi týden, abych se naučil asi třicet písniček. Zalezl jsem domů a drtil to od rána do noci. Nakonec část toho turné odjezdil ještě David Koller a pak mi symbolicky předal štafetu. Od ledna 2009 jsem nastoupil jako stálý bubeník Chinaski. Splnil se mi sen.
A jaké to bylo, najednou jezdit s kapelou po koncertech? Do té doby jsi fungoval sám, teď jsi měl kolem sebe partu ostřílených muzikantů…
Ani nevíš, jak moc mě to bavilo! Pro mě to tehdy bylo něco neuvěřitelnýho. Představ si kluka, co do té doby hrál nanejvýš po malých klubech sám, a najednou jede turné s jednou z největších kapel v zemi. Moc jsem si to užíval. Pamatuju si třeba, jak jsme hráli projekt Autopohádky pro děti v divadle – vyprodáno, stovky lidí – a já seděl za bicíma a měl slzy v očích dojetím. Vždycky jsem obdivoval Davida Kollera a kluky z Chinaski a najednou jsem byl jeden z nich. To období pro mě bylo úžasné a dodnes na něj rád vzpomínám.
S rapem jsi ale kvůli kapele neskončil. V roce 2013 jsi vydal album Riot. Považuješ ho za zlomové ve své kariéře?
Určitě. Riot pro mě byla zásadní deska. Do té doby jsem sice už měl na scéně nějaké jméno, ale právě Riot mě vystřelil do daleko širšího povědomí. Najednou moje věci začali brát i lidi mimo čistě rapovou komunitu. Paradoxně už na předchozí desce Rapstar o rok dřív jsem tak trochu naznačil, kam mě to táhne – měl jsem tam třeba track Doocey Doe s americkým hostem Hardem Targetem, což byla vlastně countryovka schovaná mezi rapovými věcmi. Takže už tehdy ke mně country nenápadně vplouvalo. Riot je ovšem album, kde jsem to posunul naplno dál.
Začátek tvého „country období“ slyším naplno právě na Riotu – konkrétně v písničce Emma. Je to náhoda, nebo to byl základ toho, kde jsi dneska?
Přesně tak – Emma na Riotu byla první opravdová vlaštovka. První čistokrevná country písnička, kterou jsem složil. Myslím si, že to byl takový prazáklad, ze kterého jsme vyšli. V té době jsem se začal kamarádit s partou rapperů z Floridy a ti kluci pořád poslouchali moderní americký country. Já jsem zprvu ohrnoval nos – pro mě tehdy country znamenalo trampský odrhovačky a to mě fakt nebralo. Jenže pak jsem slyšel třeba Blakea Sheltona nebo Tima McGrawa a říkal jsem si: Ty jo, ono to má fakt dobrý melodie. Chytilo mě to. Začal jsem i do rapových tracků cpát zpívané refrény – tehdy to bylo tabu, v rapu se přece nezpívá. Ale já na to kašlal. Moc mě to bavilo a cítil jsem, že to ty skladby posouvá. No a pak jsem se „utrhl ze řetězu“ úplně a začal poslouchat prakticky jen country a southern rock. Dva roky po Riotu přišlo album Lone Survivor, kde už taky sem tam slyšíš country prvky, ale pořád převládal rap. Zlom nastal až s deskou Dead Man Walking v roce 2017. Na té jsem už do toho šel naplno – půlka songů rapových, půlka country-rock. Tím jsem definitivně vykročil novým směrem.
Souběžně jsi vydával desky sólově i se svou rapovou partou. Letos jste ale oznámili konec TroubleGangu. Jak to bereš ty a co na to fanoušci?
Ta komunita se prostě postupně rozpadla sama od sebe. Ti nejvěrnější fanoušci časem dospěli – přišly rodiny, práce, už nemohli jezdit na každý koncert jako dřív. Novou mladou generaci jsme už nenabrali, protože mezitím nastoupila úplně jiná vlna českého hip hopu a pro náctileté jsme najednou byli „ti starší“. No a uvnitř kapely se navíc nahromadily neshody. Po víc než deseti letech spolu už ponorka a různé křivdy udělaly svoje a rozhodli jsme se to radši utnout, než abychom se rozhádali do krve. Dohodli jsme se na pauze na neurčito a TroubleGang jsme rozpustili. Jasně, pár skalních mi to možná má za zlý, ale většina lidí to pochopila a drží při mně dál. Nikdy neříkej nikdy – třeba za pár let uděláme reunion koncert, kdo ví. Teď si ale každý z nás jde svou cestou.
Tvoje cesta po albu Dead Man Walking zní už jako jasné country. Vydal jsi poměrně krátce po sobě dvě alba – Backwoods Bred (2021) a Cowboys & Dreamers (2022). Proč tak rychle? Měl jsi přetlak nápadů?
Dá se to tak říct. Jednak jsem chtěl potvrdit světu i sobě, že Dead Man Walking nebyla náhoda – že opravdu přecházím do nového stylu. A taky jsem byl plný inspirace. Jak jsem říkal, country a rock mi daly úplně novou energii. Přiznám se, že kolem čtyřicítky už jsem se v rapu cítil trochu vypsanej a unavenej. Najednou jsem našel nový svět, kde mě zase všechno bavilo. Taky jsem si řekl, že už se nebudu ohlížet na to, „co se má a nemá“ – prostě si budu dělat muziku podle sebe. Objevil jsem díky country muzice zase tu svobodu jako kdysi na začátku kariéry. Ty dvě desky (Cowboys & Dreamers a Making Country Music Cool Again) proto taky vyšly brzo po sobě – bylo to dané čistou vášní a radostí z tvorby.
A to už jsme u aktuálního alba Making Country Music Cool Again, kde to říkáš naplno už názvem. Je na něm i jedna z tvých, podle mého názoru, nejsilnějších věcí – Táta 2.0. Tam jdeš s kůží úplně na trh a zpíváš o hodně osobních věcech. Bylo těžké takovou zpověď vydat?
Popravdě ani ne. Pro mě není novinka dát do písničky osobní věci – dělal jsem to tak vždycky. Už na předchozích deskách jsem měl hodně upřímné výpovědi. Třeba track Dveře o mém rozvodu a dětech, nebo už zmíněnou Emmu, kterou jsem napsal pro svoji dceru. Tehdy mi taky lidi říkali: Ty vole, Emma na rapové desce? To se tam nehodí! Ale já se nedal: Kašlu na to, je to pro mou malou, ta písnička tam bude. Takže jsem se nikdy nebál dát do tvorby hodně osobní věci, i když se to třeba stylově vymykalo. Táta 2.0 je asi můj nejotevřenější text – a možná proto to vzbudilo tolik reakcí, ale pro mě bylo samozřejmé to vydat. Potřeboval jsem to dostat ven. Táta pro mě strašně moc znamenal a pořád znamená. Chtěl jsem mu takhle posmrtně vzdát hold. Já obecně nic nezatajuju: co cítím, to tam dám. A věřím, že spousta lidí to má podobně – všichni zažijeme odchody rodičů, narození dětí, rozchody… život. Tak proč o tom nezpívat, když to tak je. Někoho to dojme, někomu to třeba nesedne – ale je to upřímný.
A jaké jsou vlastně zatím ohlasy na nové album?
Skvělé, popravdě mě překvapilo, jak pozitivní jsou. Fanoušci mi píšou, že je to možná moje nejlepší deska, a dokonce i lidi, kteří dřív country nemuseli, uznávají, že to má něco do sebe. Navíc se objevili i úplně noví posluchači, které jsem dřív nezajímal, a teď je to chytlo – a to mě těší nejvíc.
Od alba Cowboys and Dreamers jednoznačně poznávám, že děláš něco se svým hlasem. Učitel nebo hlasový kouč?
Jo, začal jsem na něm hodně pracovat. Zkusil jsem učitele, to mě úplně nebavilo. Nejvíc mi pomohlo to, čemu říkám nashvillský paradox. Ten mě posunul třeba o tři tóny dál, protože mě producent hnal do tónin, kam jsem nikdy nedošel. A taky jsem si začal denně dělat warm-upy a vokální cvičení. A to i když jsem tomu nevěřil. Jenže Lenka mě do toho furt hnala a říkala: Uvidíš, bude to mít výsledek. A měla pravdu, je to lepší.
Ono jedna věc je něco natočit a pak uzpívat živě, že jo? Vím, že třeba písnička Řeka z Dead Man Walking byla ve studiu hodně vysoko a na koncertech jsi s ní dost zápasil…
No jéje, Řeka – to byl největší průser. My jsme ji ve studiu nahráli moc vysoko. Producent Clint Murphy chtěl, aby to mělo pořádnou tenzi, tak mě hnal snad o dva tóny výš, než mi bylo příjemný. Ve studiu jsem to nějak vydřel, ale naživo… to nešlo. Při prvním koncertě s touhle písničkou jsem málem vypustil duši, fakt. Museli jsme pak Řeku hrát v nižší poloze, jinak bych se uškrtil. Takže ponaučení – jedna věc je něco natočit, ale pak to musíš i odzpívat na pódiu. Na to teď myslím mnohem víc, když něco skládáme. Abych pak nelámal hlas a nebyl za trotla. Naštěstí teď už vím, co si můžu dovolit.
Poslední dvě desky jsi nahrával v americkém Nashvillu. To muselo být finančně náročné. Proč jsi do toho šel – kvůli autenticitě zvuku?
Jo a není to levná sranda – vyjde to na hodně peněz, klidně dvakrát tolik co nahrávání doma. Ale nelituju ani koruny. Chtěl jsem, aby deska zněla autenticky, a toho v Česku nedosáhneš. V Nashvillu to prostě má ten správný zvuk a atmosféru. Navíc mě to ohromně inspirovalo. Vypadnul jsem z denního stereotypu a staral se jen o muziku. To se to pak píše! Přes den studio, v noci jsem dopisoval texty – taková tvůrčí dovolená. Hodně věcí na posledních deskách vzniklo právě tam. Do Ameriky jsme jeli třeba s půlkou materiálu a zbytek jsme dotvořili přímo na místě pod tlakem a skvělou atmosférou studia. Můj producent Marcus už ví, jak ze mě dostat maximum, takže jsme si z Nashvillu odvezli možná ty nejlepší tracky. Vyplatilo se to po všech stránkách.
Vypadá to, že jsi s deskou spokojený a taky plný energie. Co dál?
Je to velká úleva a ohromná radost. Mám pocit, že jsem zase na začátku nové kapitoly. Jako když jsem kdysi začínal s rapem, tak teď začínám s country – a ta energie a nadšení jsou zpátky. Moc mě to těší a motivuje. Za to díky všem fanouškům. Teď mám prostě radost a chuť do všeho.
Marpo: Making Country Music Cool Again
Risk, který vyšel
90 %
S novým albem se Marpo podle recenze v minulém Headlineru „přiřítil na český countryový dvorek jako obrovský pickup RAM, zboural plot a zaparkoval v obýváku“. Spolu s Marcusem Tranem ho napsal a nahrál v Nashvillu, kam si přizvali americké muzikanty – steel kytaristu Eddieho „Cowboy“ Longa, houslistu Jordana Larsena, banjistu Jimmyho Miltona a harmonikáře Chrise Hennesseeho. Výsledkem je třináct písní, které míchají country s rapem, popem i rockem a drží je pohromadě nekompromisní zvuk. Marpo, který nikdy nebyl typickým zpěvákem, tu ukazuje zřetelný posun – ví, co si může dovolit, a co nezvládne technicky, dohání barvou hlasu a naléhavostí. Deska má energii i emocionální momenty, od drsných jízd jako Mí Boys po vyznání Táta 2.0. „Až si zase dramaturgové rádií budou stěžovat, že nemají z českých interpretů koho hrát, tak na tomhle albu je toho dost. Marpo investoval hodně ze sebe, zariskoval a vyšlo mu to,“ píšeme v recenzi.