Nad skvostnou veganskou snídaní ve Výčepu Kabelovna, podniku, který Lukáš Rychtařík rozjel na začátku pandemie s Benem Cristovaem, byla řeč i o tom, proč šéf Championship Music vždy odmítal mluvit o krizi hudebního průmyslu a o věčném hledání nových cest. Lukáš Rychtařík si vybral v podstatě stejnou profesi jako jeho otec František Rychtařík, jenž založil Popron, vykonává ji ovšem v hudebním světě, který se změnil. Jaké to má pro umělce i vydavatele důsledky a proč už nelze sázet na jednu kartu?
Na začátku minulého roku jste se v blogovém příspěvku na webu Championship Music rozepsal o projektech, které podle vás zajímavě posunují zdejší hudební prostředí do online sféry. Odehrálo se v této oblasti něco pro vás zajímavého i během uplynulého roku?
Nadšení, které jsem měl tehdy, se mě drží. A nejen z konkrétních pořadů či institucí, ale obecně z toho, že se trend, který reprezentují, prohlubuje. Vzniká zajímavý mix, jímž můžeme jako vydavatelství komunikovat, co děláme. Líbí se mi, že když dnes připravujeme mediální projekt, nestojí jen na jednom pilíři. Nemusíte vyrábět jen videopořad nebo audio- podcast, můžete vyrobit zajímavý hybridní formát, který bude mít zásah v každém z dílčích segmentů. Například vytvoříme pořad, z něhož půjdou vyrobit jak krátké segmenty na TikTok, tak část, která bude fungovat třeba jako samostatná audionahrávka. Odpovídám trochu oklikou, ale chci tím říct, že pořád s radostí sleduji možnosti, které jsou média schopná nabízet, a my je můžeme použít k tomu, co pro hudbu děláme.
Sledoval jste podobné trendy vždy čistě pragmaticky, protože se hudební trh mění a vy na to coby hudební vydavatelství potřebujete reagovat, nebo vás k online světu táhlo i něco dalšího?
Mě musí práce vždycky taky bavit, snažím se proto hledat a vymýšlet si různé složitosti. Když je cesta trochu komplikovanější, baví mě víc než tradiční. Vždycky říkám, že chceme být o krok napřed. Proto se snažíme hledat příležitosti a dělat věci jinak než ostatní. Vydávat alba jinak než na klasických audionosičích. Teď mě například určitá úroveň pragmatismu a toho, že mě to láká a těším se, zavedla k tomu, že už velice záhy, s novými releasy pro letošní rok, chceme rozjet divizi NFT.
Co vás na NFT, tedy Non-Fungible Tokenech, což je zjednodušeně řečeno transparentní doklad o vlastnictví nějaké digitální položky, láká?
Sleduji jejich trend, dávají mi obrovský smysl a myslím, že mají význam i v našem lokálním prostředí. Přáli bychom si mít k vydávaným singlům, videoklipům a podobně, i NFT. Pragamatismus je, že v tom je další přidaná hodnota, a tedy potenciální příjem, a složka zábavy, že se otvírá obrovské pole pro tvůrčí práci. Lze vzít cover singlu, jak je, a prohlásit ho za NFT, ale taky lze přizvat další tvůrce zabývající se digitálním uměním a požádat je, aby na základě daného díla vymysleli něco navíc, co se bude v onom NFT zrcadlit. Najednou je zde nový prostor, abychom byli kreativní, a to mám rád. Nikdy jsem nechtěl, abychom byli jen obchodníci s uměním.
Nebojíte se, že půjdete slepou cestou?
Já tomu věřím a sleduji, jak NFT fungují ve světě. Před Vánoci začal například Mike Shinoda prodávat MP3 záznamy svých mixtapů jako NFT, protože NFT může být v digitální podobě cokoli. A v tom je jeho kouzlo. Ano, můžeme narazit, protože se ukáže, že hodnota, tedy obchod okolo toho, je bublina, která splaskne. Ale zatím se to neukazuje. Kdo to nezkusí, nezjistí.
Stalo se vám v minulosti, že jste s nadšením pro věc narazil? Vydal jste se cestou, která nikam nevedla?
Ne všechny věci, které v agentuře vymyslíme, se naplní. Ale spíš se typicky jedná o nápady ve fázi vzniku, které jsme z různých důvodů nerealizovali, spíš než že bychom něco rozjeli a ukázalo se to být mimo. Například jsme pro klienty vymysleli nápady, které ve stejné době realizoval někdo jiný a předběhl nás.
Championship Music jste založili v roce 2006, koho jste tehdy měli pod křídly?
Třeba indie kapelu The Slots se zpěvákem Erikem Stevensonem. Hrál s nimi mimochodem i Tomáš Břínek, dnes známý jako TMBK. S Martinem Přikrylem jsme naskočili do tehdy skvěle rozběhlých The Prostitutes, s nimiž jsme strávili krásné dva roky a vydali jim dvě desky. Na tu dobu jsme dělali obří projekt s Jakubem Königem a Obří broskví. Seznámili jsme ho s Dušanem Neuwerthem a myslím, že jsme byli u začátku jeho zajímavé umělecké etapy. A taky mezi naše umělce na začátku patřil Ondra Ládek. Tehdy se to zajímavě lámalo. K nezávislým umělcům typu The Prostitutes začali přicházet lidi jako zrovna Xindl X, se kterým jsme prožili jeho první léta.
Co si pamatuji měl poměrně ostrý start…
Ano, oba jsme byli moc mile překvapení. Oba jsme se naučili, nebo abych mluvil za sebe, já jsem se naučil spoustu věcí a zároveň mi v té době zcela regulérně došlo, jak a s kým chci pracovat. Po dvou a půl letech jsme zjistili, že sice umíme být úspěšní, ale v jádru věci si nerozumíme. Byl bych pro něj mizerný manažer, kdyby se mi nelíbilo, co dělá. Zároveň bych spotřeboval spoustu času, který bych mohl věnovat dalšímu rozvoji agentury. Nikdy jsme neměli ambici být agenturou jednoho umělce. Byť zcela logicky vždy nějaký jeden bude nejsilnější. Prvotní snaha ale je vytvářet obchodně kreativně umělecké prostředí, které tu bude užitečné řadě hudebníků.
Co bylo v začátcích nejtěžší?
Mně v počátcích dávalo zabrat, abych se naučil zkrotit svoji ambici v tom, co mě zrovna nadchlo. Vždy jsem byl ochotný a schopný se pro věc tak moc zapálit, že jsem neviděl nalevo a napravo. V jistém ohledu to nemusí být špatně, ale potřeboval jsem získat nadhled a nechat věcem volnější průběh. Z dlouhodobého hlediska se mi to zdá jako lepší řešení.
A samozřejmě složitá je i věc, kterou jsme už nakousli – hledání adaptací a reagování na změny na trhu. Nesmíte stát v přesvědčení, že zastupovat někoho znamená, že mu musím zařídit, aby od nevidím do nevidím koncertoval, protože koncerty přináší peníze a nahrávky nejsou zajímavé. Zmapovat si terén, uvědomit si, že umělec se může ve své tvorbě doširoka rozestoupit a v každé oblasti hledat příležitost.
O dynamických změnách a krizi hudebního trhu se mluví už roky, ale stejně se mi zdá, že má obrovskou setrvačnost ve snaze držet se klasických postupů.
Já jsem v prostředí hudebního průmyslu díky svému otci vyrůstal. Když zakládal Popron, byl jsem ještě dítě a vše sledoval. Byl jsem z jeho práce nadšený a kvůli němu dělám, co dělám. Když jsem do toho sám profesionálně naskočil, ještě se tradovalo, že hudební průmysl je k ničemu a má odzvoněno.
To se týkalo tradičního modelu velkých nahrávacích společností, které si držely obrovský kapitál, najímaly si umělce, a protože do nich investovaly spoustu peněz, většinu si od nich braly zpět.
Bylo to fér?
Myslím, že existovala obrovská obec umělců, která si říkala, dobře jim tak, dřeli nás a tohle mají za to. Mělo se za to, že byznys se hroutí. I Tata Bojs o tom zpívali. Já jsem byl vždy ten, kdo říkal, že to není pravda, že se jen proměňuje. Bylo třeba, aby umělci i lidi kolem nich otevřeli oči a mysl a uvědomili si, že vydávání fyzických nosičů není to jediné. A bylo nutné, aby si umělci uvědomili, že pokud využívají služeb vydavatelství, je třeba, aby s ním participovali na všem. Model, že o příjmy z nahrávek se podělíme, ale merchandising si uděláme sami, nefunguje. Ona by se ta trika taky bez existence nahrávek tak neprodávala. Jsem rád, že tahle debata se vede, všichni to pochopili a situace se stabilizuje. Vlastně pořád žádnou krizi nevidím, jen se vše proměnilo.
Dnes jsou z toho, že okrádají umělce, viněny streamovací služby…
Michal Pekárek měl svého času hezkou myšlenku, vymyslel prodejní portál s audionahrávkami. Byl orientovaný na umělce, něco jako český Bandcamp. Celý byl postavený na myšlence, že je to pro umělce a nikdo je neokrádá. Bohužel jediné místo, na němž to rezonovalo, byla umělecká obec. Koncoví zákazníci na to dlabou. Ukázalo se, že lidi mají zájem především o uživatelský komfort a snadné prostředí. Že by umělci mohli nebo měli dostat víc, je téma, ale obávám se, že vůbec nezajímá koncového fanouška hudby.
Ale pokud nejste velká hvězda, příjmy ze streamů jsou opravdu směšné. Souhlasíte?
Jasně, a právě proto by měl umělec cílit do různých oblastí a v každé z nich by měl mít svůj zásah.
Máte na mysli kromě koncertování, merchandisingu či nahrávání i participaci umělců na reklamních kampaních, či to, co na vašem webu nazýváte branded entertainment, chápu to dobře? Bez toho to už dnes nejde?
Ano i tohle je cesta, která má smysl, a když se dělá dobře, je to i zajímavé kreativní odvětví, jež pomáhá financovat umělecké aktivity. Nechci říct, že bez toho to nejde, ale u nás je to cesta, která nám pomáhá financovat kariéru nejednoho umělce a baví nás.
Největší hvězdou Championship je Ben Cristovao. Jak začala vaše spolupráce?
Letošním rokem začínáme dvanáctou nebo třináctou sezónu. Oslovil jsem ho rok po SuperStar, protože se mi líbilo, co dělal. Od té doby jsme spolu, občas vtipkuju, že s ním mám druhé manželství.
Čekal jste, že jako interpret tolik vyroste?
Lidsky jsem cítil velký potenciál. Ben je obrovsky inspirativní člověk. Umí se nesmírně zapálit pro věc a skrze to, co dělá, je to znát. Jde z něj výjimečná energie, která mě od začátku očarovala. Ještě než jsme začali spolupracovat, vydal singl Give Me Some More, což bylo na svou dobu zjevení. Říkal jsem si, moment, kdo tohle je? Líbila se mi jeho přirozenost a zároveň, že ta skladba byla o tolik jinačí a lepší než další podobná muzika a umělci, kteří zrovna usilovali o pozornost. U Bena je boží, že svého času přišel s hodně neotřelým soundem a jedinečnými postupy. Když začal zpívat česky, vytvořil si i svůj vlastní jazykový projev.
Což ne všechny od začátku nadchlo.
Na začátku to společnost rozdělovalo, hodně lidí říkalo, že przní češtinu, ale stejně tak si mnoho lidí uvědomovalo, že to je jeho signature a bavil je. Veškerou muziku tehdy dělal s Osamou Verse-Atilou Hussainem, který byl z Toronta, a tudíž měl nad českým hudebním prostředím nadhled. Splňoval podle mě úplně jiné standardy než většina scény. Stejně tak si myslím, že se nám s Benem nedávno podařil jiný unikátní moment – jeho setkání s Filipem Vlčkem, který má zase svou stopu právě na československé scéně a je extrémně talentovaný a šikovný. Díky tomu vzniklo EP Jentak, které zase může daleko víc promlouvat ke zdejšímu publiku. Jeden song je třeba hodně devadesátkový, Ben v něm takřka screamuje. Chtěl si to vyzkoušet, celé dospívání závodil na snowboardu a poslouchal tuhle muziku a najednou měl producenta, který je v ní kovaný.
Kdo z umělců, s nimiž spolupracujete, má podle vás tak velký potenciál jako Ben Cristovao? Nebo má velký zásah do mainstreamu především on?
I u Bena jsme o tom přemýšleli. V rámci bookingu pořád osciluje mezi různými světy. Má spoustu fanoušků a je schopný fungovat v mainstreamovém prostředí. Když ho pošlete na rozhovor do Ženy a život, dokáže si relevantně povídat o daném tématu. Na druhou stranu není a nikdy nebude tak mainstreamový, jako jsou třeba Mirai. Za ně jsem mimochodem vděčný. Díky nim neposloucháme jen dozvuky starších kapel. V takové pozici s Benem nikdy nebudeme a o to víc si vážím, že jsme dokázali vyprodat O₂ arenu a že přes všechny okolnosti máme vyprodanou půlku další, která bude v říjnu. To není tak samozřejmé, protože Ben zdaleka nemíří tolik do šířky a občas si chce udělat épéčko, které bude pro část fanoušků třeba příliš umělecké a budou ho prosit o další Sweet Chilli. Se kterým on pak ale zase rád přijde. V tom možná tkví kouzlo, jež umí vytvářet.
A může se něco podobného tedy povést někomu dalšímu z „vašich“ umělců?
Z podstaty své práce musím chtít, abychom takových věcí dosahovali i s dalšími lidmi. Rozhodně máme v katalogu lidi, kteří jsou schopni mile překvapovat. Jmenuji například 7krát3. Když za námi Štěpán Hebík přišel, že končí Bigg Boss a chtěl by jít k nám, byl jsem rád. Věřím ale samozřejmě i ostatním z našeho katalogu.
Nemůžu se nezeptat: Jaké bylo vyrůstat jako syn Františka Rychtaříka, který založil Popron?
Vlastně pohádkové. Kromě toho, že to s ohledem na velikost tehdejšího obchodu už v raných devadesátých letech vytvářelo nějaký komfort, tak to bylo obecně krásné. Táta měl totiž muziku rád. Myslím, že to měl podobně jako já, že byznys byl pro něj jen jedna z věcí, která ho na tom všem lákala. Neuměl by se tak nadchnout a být tak dobrý ve své práci, pokud by se pohyboval v jiném odvětví.
A jaké se vám vybavují vzpomínky na muzikanty, s nimiž pracoval?
Chodili za ním zajímaví umělci, kteří tehdy začínali. Třeba Wanastovky vydali tehdy u Popronu Lži, sex a prachy. Bylo mi osm nebo devět a seděl jsem s tátou v kanceláři, když tam kluci chodili. Dodnes si taky třeba pamatuji na krásné okamžiky, kdy seděl u táty v kanceláři Richard Müller v době, kdy vydal svou první sólovku Neuč vtáka lietať. Popron vydal sto jedenáct kusů limitky na vinylu s obdélníkovým obalem, na němž byl pán v rozletu. Richard ručně domalovával každému z nich křídla. Táta chodil domů a vyprávěl báječné historky z večírků s ním. Byly to krásné časy.
V čem to měl táta jiné než vy dnes?
Z hlediska hudebního průmyslu to tehdy bylo samozřejmě bezstarostnější, doba byla unikátní. Nebyli tu ještě zahraniční vydavatelé, byl tu Supraphon a družstvo Bonton, Popron byl štika na trhu. I když tu bylo pár dalších vydavatelů, oni byli ti, kdo přivezli kontrakty s major labely, aby pro ně licenčně vydávali zahraniční nahrávky, po nichž tu byl obří hlad. Lidé byli ochotní za hudbu regulérně utrácet peníze a neměli k ní jiný přístup. Mediální trh nebyl velký, internet neexistoval, takže se dal poměrně snadno opanovat a mohly se vytvářet senzace. Mít tehdy ve správě katalog, jako měli Popron Music, bylo super.
Vraťme se ještě k vám a vaší práci. Na co jste pyšný v promotérské oblasti a jaká stránka pořádání koncertů vás baví?
Jasně že jsem měl radost z Benovy O₂ areny. A vůbec z celé geneze jeho koncertování. Pamatuji si první vyprodané Roxy, které jsme tehdy vnímali jako velkou organizační výzvu. Postupně to rostlo. Forum Karlín, Žluté lázně... A obecně vzato rád sleduji green eventing. To je věc, která mě extrémně baví a pozoruji ji například v rámci partnerských vztahů s různými festivaly, konkrétně třeba na Rock for People. Michal Thomes se tomu intenzivně věnuje. My chceme další Benovu O₂ arenu postavit tak CO₂ neutrální, jak to jen půjde.
Můžete si ty vodíkové generátory vzít dovnitř do haly?
Ne, ale mohou být vedle ní a můžeme z nich elektřinu dovnitř přivést. Má to svá specifika samozřejmě, kvůli ztrátám nesmí být generátor například daleko. Je zajímavé zkoumat, jak by to mohlo v budoucnu vypadat i v rámci českého prostředí. Když jsme před rokem a půl zjistili, že podruhé se Benův koncert v O₂ areně neuskuteční v plánovaném termínu, vzal jsem si to za téma, kterým můžeme akci odlišit, abychom ji pouze neopakovali a neplácali se po ramenou, jací jsme božani. To by bylo laciné. Proto jsme se rozhodli koncert udělat tak zelený, jak to jen jde. Snažíme se jít do důsledků a například i ten vodík mít „ten správný“, a ne z elektrolýzy z běžného provozu. To bychom rovnou mohli brát elektřinu ze zásuvky.
Když už jsme u vizí zelené budoucnosti, naskočila mi do hlavy jiná vize – Eurovize. Ben Cristovao na ní Českou republiku reprezentoval a také jiní umělci z Championship Music se o účast ucházeli. Co je jejím největším přínosem?
Jakýkoli trénink a kladení si cílů, které nejsou snadné, jsou důležité a dobré. Na rovinu si po zkušenosti s naším umělcem na Eurovizi myslím, že na to, jaká tu kolem Eurovize panuje v dobrém slova smyslu klika a co jsou schopní někteří hudebníci se svým týmem přinést, budeme pořád s interprety z České republiky narážet na to, že tu neexistuje žádná sofistikovaná historie exportu s tradicí a zkušenostmi. Nemáme s tím až na výjimky velké zkušenosti a musíme to brát tak, že tam jezdíme na zkušenou a pořád se učíme. Občas v poslední době nastane nějaký dílčí úspěch, ale obecně nejsme země, která umí své umělce prodávat do zahraničí.
Islanďani mohou poslat frajera, který to tam zválcuje, protože na Islandu jsou šedesát let zvyklí, že pokud se kvalitní umělci nebudou umět exportovat, můžou to zabalit a jít chytat ryby. Jejich populace je neuživí. Československý trh relativně od určitého levelu zvládne muzikanty uživit, spousta z nich si navíc s českým publikem dobře rozumí a ani necítí motivaci jít do zahraničí. A ti, kteří motivovaní jsou, by potřebovali někoho s dlouhodobou zkušeností, aby jim pomohl. Samozřejmě zde nějaké instituce jsou, ale nikdo se neumí dost orientovat v různých příležitostech a dobře poradit, jak je využít.
Nakonec mi prozraďte, co za hudbu vás v poslední době nejvíc nadchlo?
Podle Spotify mě nadchlo Automatic for People od R.E.M. Po čase jsem znovu zjistil, jak je to skvělá deska. Nadchl mě rapper True Gabe. A z naší stáje mě potěšila například Elly, jejíž singl Are You There nasadili na Radiožurnál i Evropu 2 a máme celkem ambiciózní plány na rok 2022, nebo chystaný singl producenta Toma Prince s Lenny a Marcelem.
Seznamte se
Lukáš Rychtařík je umělecký ředitel a majitel vydavatelství Championship Music. Vzniklo v roce 2006. Aktuálně spolupracuje například s Benem Cristovaem, Skywalker, Guidi, Skyline, Fast Food Orchestra či nově se 7krát3.