Již pošesté má Lucka Hájková na starosti produkci hudebních Cen Anděl. Nezdá se to, protože s malou výjimkou byl každý z ročníků úplně jiný. Dílem to bylo dané okolnostmi, dílem zcela jistě i proto, že její tým nedělá věci ze setrvačnosti a krize se mu daří využít jako příležitost. Nyní se blíží jedenatřicátý ročník prestižních cen České hudební akademie, které budou uděleny 27. dubna ve Veletržním paláci, a hudební scéna se kromě události, na níž se po delší době sejde opět naživo, jistě těší i na to, jak bude ceremoniál letos vypadat.
Vaše první brigáda spojená s hudbou byla na Sázavafestu. Přijela jste jako návštěvník, byla požádána o pomoc, vrhla jste se do ní po hlavě a už jste u muziky zůstala. Dovedete si představit, že byste svoje schopnosti dnes využívala třeba u filmu, pokud byste tehdy narazila na brigádu někde na natáčení?
Já nemám ani špetku hudebního talentu a ani jsem nikdy nebyla nějaký vášnivý hudební fanoušek. Umím si představit, že bych dělala u filmu, v kanclu, v obchodě, v gastru nebo kdekoli jinde a občas bych zašla na koncert jako divák. Věřím, že bych si v každé profesi byla schopná najít něco, co by mě bavilo, kdybych se tam cítila svobodně a trávila čas s někým, s kým se tráví dobře. Zároveň si ale neumím představit, že by mi v tuhle chvíli bylo někde lépe než ve společnosti, ve které pracuju.
Před pěti lety se o vás psalo jako o člověku, který zachránil tehdejší ročník Andělů. I u nich už jste, stejně jako u muziky, zůstala. Co vám tahle nová pracovní výzva přinesla?
Toho je spousta. Bezesné noci, neuvěřitelné množství zkušeností, testování vlastních limitů, naprostou důvěru v náš tým, setkání s velkou spoustou profesionálů, poznání, že český hudební svět je mnohem víc o přátelství než o konkurenci. Uvědomění, že hranice žánrů nejsou podstatné, a taky pohled na hudební ceny z jiného úhlu než ze strany kapely a s tím související pochopení pro druhou stranu.
Od doby, co se na Cenách Anděl podílíte, nebylo příliš příležitostí si vyzkoušet „normální ceremoniál“ s obvyklým časem, v němž by člověk měl čas plánovat a věděl by, co všechno plánovat může. Který z dosavadních ročníků, na nichž jste se podílela, byl nejnáročnější?
Každý byl náročný trochu jinak, ale vůbec nejsem schopná říct, který nejvíc. Na přípravu Cen Anděl 2016 jsme měli dva měsíce, neměli jsme žádné peníze a měli prostor s malým pódiem a třetinovou kapacitou, než by byla potřeba. Ročník 2017 byl velkou akcí ve Foru Karlín, s druhým pódiem na ulici, ale pět dní po něm jsem rodila. Ročník 2018 byl ve stejném prostoru jako 2017, ten byl pro mě asi nejvíc pohodový.
A pak zase přišly velké výzvy…
Následující rok jsme navázali spolupráci s Coca-Colou a chystali velkou akci v O2 universu. Čtrnáct dní před ní ale přišel covid a my museli všechno od základů vymyslet znovu a jinak, během chvíle zařídit kompletní filmový štáb a v nejtvrdším lockdownu natočit livesessiony na místech, na kterých to bylo předtím jen málo myslitelné. Také jsme museli rozvézt sošky Andělů jejich novým majitelům doslova do obýváků. Pro ročník 2020 jsme už natáčeli všechna vystoupení ve stejném prostoru, ale pro každé jsme stavěli úplně jinou scénu, takže jsme trávili ve studiu přestavbami a natáčením deset dní téměř v kuse. Bylo to vždy náročné nějak jinak, ale vždycky to za to stálo. Každý ročník si díky jeho výjimečnosti detailně pamatuju a na všechny ráda vzpomínám.
Můžeš prozradit nějaké zajímavosti ohledně letošního ročníku? Nebo třeba něco, co tě na něm ve fázi příprav zatím nejvíc těší?
Nejvíc mě v tuhle chvíli těší vidina toho, že se snad konečně setkáme naživo. To mi přijde úplně neuvěřitelné. Těší mě také, že budou Andělé ve Velké dvoraně Veletržního paláce, protože si myslím, že je to pro Matyáše (Vordu) scénograficky výzva, kterou snad naplno využije. Taky mě naplňuje pocit, že hudebníci na Andělech povětšinou chtějí vystoupit, a jsem moc vděčná za jejich ochotu s námi vytvářet speciální vystoupení nehledě na energii a čas, které tomu musí věnovat navíc. A co můžu zatím z programu letošního ročníku prozradit, je, že budou vystupovat výhradně nominovaní hudebníci a že chystáme, jako každoročně, tribute. Letos samozřejmě pro Mekyho Žbirku.
Můžete přiblížit, co pro vás dá na přípravě takové akce, jako jsou Ceny Anděl, nejvíc práce?
Jde o úplně klasickou produkční práci, tedy o součet spousty menších úkonů. Do Cen Anděl je zapojeno mnoho stran, a tak se stále něco komunikuje, vymýšlí, předělává, diskutuje nebo se čeká na něčí vyjádření.
V době minulého rozhovoru jste byla ještě manažerka Mandrage. Jak jste po jejich rozpadu uvažovala o tom, co budete dělat se svou uvolněnou pracovní kapacitou?
Po rozpadu Mandrage jsem měla pár sentimentálních chvil, ale vůbec ne z uvolněné pracovní kapacity. Já mám totiž celoživotně spíš problém s absencí nepracovního času.
Stala jste se ale manažerkou MYDY. Co pro vás bylo důležité při rozhodnutí spolupracovat s další kapelou?
Jednak nabídka od MYDY přišla ve správnou chvíli, druhak energie, která jde z jejich koncertů, je výjimečná. A hlavně už tehdy jsem věděla, že je to tým, s jehož každým jednotlivým členem prostě chcete dělat.
Úplně nově jsem začala spolupracovat ještě s Jordanem a Emmou. Jordanův hlas mi vždycky přišel zajímavý, a navíc je to člověk překypující talentem. Je schopný za noc složit jednu z nejhranějších skladeb v českých rádiích, přestože nemá text v češtině, což je, myslím, vzhledem k rádiovým posluchačům v ČR celkem výjimečná a cenná schopnost. Emma zase svým nadáním a kvalitami navazuje přesně tam, kde Jordan končí. Dokáže song vycizelovat k dokonalosti, má jasné hudební představy, je naprosto organizovaná a velmi schopná. Myslím, že jejich hudební spojení je dost atraktivní.
U MYDY mi připadá jako zajímavý rozdíl oproti Mandrage větší zahraniční potenciál, a to platí pro Jordana s Emmou. Řešíte ho jako manažerka? Co se v tom směru děje?
Zahraničí je moje největší profesní slabina. Vzhledem k tomu, že jsem doposud dělala s kapelou, která byla výhradně pro české publikum a do zahraničí jsme vyjížděli minimálně, nemám kontakty ani zkušenost se zahraničním bookingem. Vzhledem k tomu, co všechno MYDY v minulosti pracovně procestovali, mi přišlo, že možná nemají o tomhle mém handicapu tušení, a tak jsem je na něj před začátkem naší spolupráce upozornila. Řeším to nyní přes jiné lidi, kteří tyto zkušenosti a kontakty v zahraničí mají.
Na otázky kolem pandemie máme obecně v Headlineru spíš stopku, ale vás se musím zeptat na projekt, který jste udělali na jejím začátku – vzali jste náklaďák a přivezli pod okna domovů pro seniory koncerty. To byl váš nápad?
Byl to nápad, který vznikl během mojí komunikace s Norou Fridrichovou na začátku pandemie, a byla to dost možná ta nejlepší věc, na které jsem se kdy podílela. Hodně často na to vzpomínám a ráda bych se do domovů pro seniory vrátila i v časech nepandemických někdy v budoucnu.
Jaké máte nejsilnější vzpomínky?
Den před tím, než jsme jeli do prvních domovů, mi zemřel děda, takže když jsem tam viděla všechny ty babičky a dědečky, hodně jsem na něj myslela. Těch jednotlivých příběhů, které byly na místech silné, byla samozřejmě spousta, ale často si vzpomenu na pana inženýra architekta z olomouckého domova pro seniory. Bylo mu v tu dobu 97 let a domov pro seniory, ve kterém žil, kdysi sám navrhl a nechal postavit. Mluvil tak hezky a pozitivně, že bych ho mohla poslouchat hodiny.
Nastaly podle vás na hudební scéně a v jejím pozadí po pandemii nějaké trvalé změny, které promění vaši práci?
Rozhodně to změnilo jakoukoli jistotu v plánování, kterou jsme dlouhodobě měli. Pokud jste před pandemií měli nějak fungující kapelu, bylo celkem jednoduché udělat plán na několik let dopředu, nabookovat koncerty, vědět, jak kapacitně velké prostory si kdy můžete dovolit, jaké zvolit promo a tak. Teď jsme v takovém meziobdobí – festivaly se mění, kluby zanikají, návštěvnost je nepředvídatelná, předprodeje se vyvíjí jinak než dříve. Některé akce již dva roky přesouvají své line-upy, snižují počet pódií a s tím i počet vystupujících, velmi dynamicky se přesouvají termíny, koncerty tím odpadají, protože se termínově střetávají. Věřím ale, že se to vše časem srovná.
Jak poslední dva roky zahýbaly se situací, co se merche týká? Přistupovaly k tomu kapely nějak jinak?
Je to hodně individuální a odlišné, těžko se to zobecňuje. Ale u kapel, které hrají velké koncerty, s jejich zrušením samozřejmě odpadl i jinak značný prodej merche na akcích, čímž se logicky snížila i jeho výroba.
Jak vlastně přistupujete ke svému MerchShopu? Jakým směrem byste ho chtěla rozvíjet? Co je pro vás na tomhle podnikání nejzajímavější?
U MerchShopu je pro nás zásadní, abychom poskytovali co nejkomfortnější služby interpretům, pro které zajišťujeme kompletní servis, a byli jim k dispozici prakticky kdykoli, když potřebují cokoli řešit. Jinak bohužel není v našich kapacitách ho rozvíjet tak, jak by potřeboval a jak by si zasluhoval.
V minulém rozhovoru pro Headliner jste říkala, že Ewa Farna, pokud by se nenarodila s takovým hlasem, by určitě byla manažerka. Co vlastně vy a umělecké sklony?
Upřímně řečeno, v jakýchkoli uměleckých věcech jsem fakt špatná a je pro mě trošku frustrující žít s člověkem, který je až nespravedlivě umělecky talentovaný! Mně šly prostě vždycky líp spíš ty tabulky.
Co vás baví na současné hudební scéně? Ať už hudba, která vám v poslední době vlévá krev do žil, nebo třeba projekty, které sledujete s nadšením?
S nadšením poslouchám a sleduju prakticky cokoli, co vypustí Silk Sonic. Myslím, že se nemohly spojit dvě talentovanější osoby než Bruno Mars a Anderson Paak! No a z českých věcí mě z poslední doby baví Pam Rabbit, nejnovější deska Bena Cristovaa, přestože mě doteď jeho tvorba spíš míjela, sólová deska Romana Holého, jako vždycky Midi Lidi, posmrtná deska Davida Stypky a Bandjeez nebo nové album Ewy Farne. Song roku je podle mě fiedlerskiho Pápá. A evergreen guilty pleasure je samozřejmě Pavel Dobeš!
Rádi s rodinou cestujete – měla jste letos na cestách nějaký krásný zážitek spojený s hudbou?
Letos jsme byli na Srí Lance a musím uznat, že jízdy jejich diskoautobusy byly hodně silný hudební zážitek, i když ne úplně krásný. A vloni jsme byli s Lolou v pařížském Disneylandu, takže hudba na cestách v poslední době asi takhle. Už dva roky se nám přesouvá Primavera, na kterou máme lístky, a taky spousta zahraničních koncertů, tak věřím, že letošek bude hudebně přínosnější.
Když si to shrneme. Připravujete Ceny Anděl, staráte se o svůj MerchShop, jste manažerkou MYDY a Jordana Haje s Emmou Smetanou. Ne že by toho bylo málo, ale na čem dalším teď pracujete?
Produkčně na různých akcích, především hudebních. A taky se snažím pracovat na tom, abych měla dostatek času, ve kterém bych byla máma bez telefonu nalepeného na uchu.
Seznamte se:
Nejstarší české hudební ceny, Ceny Anděl, vyhlašuje Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu. Produkčně je ošem zajišťuje agentura Luff Production, která kromě Lucky Hájkové patří jejímu muži Matyáši Vordovi, který je mimo jiné čím dál vyhledávanějším stage designérem, a Tomáši Karbanovi, jehož obor je pro změnu light design. Zatímco Lucka má pod palcem organizaci, Matyáš se stará o kreativu a o to, jak akce vypadá. Kromě toho je Lucka manažerkou MYDY a nově i Jordana Haje a Emmy Smetany a majitelkou MerchShopu, který se stará o merchandise řady českých kapel.