Obrázek k článku Lucie Redlová: Nechtěla jsem využívat tátovy popularity
| Antonín Kocábek | Foto: Kateřina Mátlová

Lucie Redlová: Nechtěla jsem využívat tátovy popularity

Valašská zpěvačka a muzikantka začínala s lidovkami, ale poté, co se vydala na sólovou dráhu, se její hudební cesta odklonila k folku a později i rocku. Její kořeny ji ale stejně po letech přivedly zpátky. Aktuální album Lidová Redlová obsah prozrazuje už svým názvem.

Chuť vypořádat se po svém jak s folklórem, tak i s autorskými ohlasy na něj, není ničím novým. Těch, kterým se to ale povedlo vkusně a bez kýčovitě sladkobolného patlání, není mnoho. Na rozdíl od – abychom citovali Marka Ebena – „folklórečku s bicíma“ to totiž je poměrně těžká disciplína. O to příjemnější je zjištění, že nová nahrávka Lucie Redlové mezi to málo rozhodně patří.

„K folklóru a lidovkám jsem vždy měla blízko, ale především jsem se dlouho bála, že mě někdo bude podezírat, že se chci svézt na vlně popularity mého táty. Když jsem kdysi začínala, dost jsme se s taťkou bavili o tom, že nechci, aby mi někde vyšlapával cestičku, bral mě na svoje koncerty nebo turné,“ rekapituluje Lucie důvod, proč se k podobnému kroku dlouho odhodlávala. „Už když jsem hrávala ve své první kapele Docuku, tak jsme tam podobným způsobem k písničkám přistupovali a obecně se soustřeďovali na lidovou a ohlasovou tvorbu. Když jsem pak z kapely odešla, chtěla jsem psát hlavně osobní výpovědi, a i když jsem zhudebňovala cizí texty, tak jen takové, které mi mluvily z duše. Navíc jsem chtěla hrát víc bigbít.“

Prvotní impuls k aktuálnímu albu přišel ještě před lockdowny a došlo k němu vlastně náhodou: „Opravdu mi to sepnulo v létě 2019, kdy jsem si připravovala akustický set pro festival v Banátu. Že k těm lidovkám a pololidovkám mám celý život blízko a ráda je hraju. A že jich vlastně i hodně znám. Takže pak už jsem jen uvažovala, které všechny bych si ráda zahrála, a některé jsem si i nově zaranžovala,“ vzpomíná Lucie. „Dokonce mě už tehdy napadl ten název. Bude to Lidová Redlová!“

To, že nakonec nedošlo jen na autentické lidovky, ale část alba tvoří i autorské písničky, způsobilo tragické a předčasné úmrtí kamarádky, se kterou, ještě společně s Beatou Bocek, v minulosti vytvořily příležitostně vystupující trio MDŽ. „Opravdu do pohybu se věci daly, když umřela Jitka Šuranská a ze mě vypadla písnička pro ni, a to včetně textu. Nějak jsem se našla v té poetice, v té lidové stylizaci. A inspirovalo a motivovalo mě to pak i k dalším skladbám.“

Rozhodnutí, koho oslovit jako producenta, který dohlédne na nahrávání, bylo prý intuitivní a snadné. Jura Hradil je nejen zkušeným muzikantem, známým třeba z nu-jazzové Lesní zvěře, ale hlavně z působení v Kafka Bandu a Tata Bojs, ale také šikovným aranžérem. Navíc se nedávno popasoval s horňáckým folklórem v pozoruhodném projektu Hrubá hudba. „Desku Hrubé hudby jsem trochu znala, ale pak jsem je naživo viděla na Folkových prázdninách v Náměšti a vyloženě mě to nadchlo. Okamžitě jsem běžela za Jurou, se kterým jsem se trošku znala jen přes Tata Bojs,“ popisuje svou impulzivní reakci. „Spustila jsem, že mám taky takové lidovky a zda by mi to nechtěl produkovat…“

Ještě do Vánoc vyšel singl Vodo moja, který Jura Hradil nakonec i zhudebnil. „Jeho úloha byla velká a bez něho by to vypadalo úplně jinak. Myslím, že se nám dobře podařilo skloubit moji přirozenost – všechny kytary a mandolíny jsem si nakonec nahrála sama – s jeho poctivým přístupem, kdy vážně o každé skladbě do detailů přemýšlel. Hodně se snažil, aby nikde nevyčnívalo ani jeho, ani moje ego, ale vždy byla na prvním místě ta samotná písnička,“ popisuje vznik nahrávky Lucie Redlová. 

„Dobrá chemie panovala i ve studiu – rytmiku mi nahráli kluci odtamtud, tedy Peťa Vavřík, co hraje na baskytaru i s Buty, a bicí Marcel Gabriel, co zas hraje s Mňágou a Žďorp, ten s námi celé album i natáčel.“

Ještě než album vůbec vzniklo, odešel Lucii další kamarád. I na něj tak na nové nahrávce vzpomíná. „Písnička pro Davida Stypku vznikla podobně jako ta pro Jitku, ale ne tak lehce a hned,“ vypráví Lucie. Základem se stala Davidova skladba Osudová, ve které zpívá: „Špatně skončím, nenajdu-li / Života smysl aspoň v půli / Na mém pohřbu hudci duli / Výběrem se neminuli…“

„Vždycky jsem se ošívala, že v ní zpívá o své smrti v minulém čase… Nějak mi podobné věci nedělají dobře, asi jsem příliš pověrčivá,“ pokračuje Redlová. „Když David umřel, hned jsem si na to vzpomněla. A složila mu písničku, co by mu měli ti hudci zahrát. Jsem ráda, že ji se mnou nazpíval Petr Mička z Horňácké muziky. Je mu čtyřicet, ale zpívá, jak kdyby mu bylo šedesát. Je v tom ten smutek, jako kdyby už měl odžito… “

„David byl kamarád. Ještě než se proslavil, což jsem nikdy nechápala, že trvalo tak dlouho, jsme často spolu hráli. A taky jsem je s kapelou dostala na Festival Banát, kam zapadl jako nůž do másla…“ posteskne si Lucie. „Pak, když se mu konečně podařilo prorazit, už jsme se tolik nesetkávali, ale naposled jsem si s ním ještě zazpívala Dobré ráno v Rožnově na podzim 2020.“

Silný osobní vztah nejen k písním, které sama napsala, ale i k těm lidovým, které prý nijak nemusela hledat, ale prostě je vybrala z těch, jež ji už v minulosti oslovily, je z pozorného poslechu zřejmý. „Samozřejmě jsou ty písně takové rázné – je v nich smrt, láska, vztahy… samá zásadní témata. Třeba kdybych byla vdaná, asi bych písničku Vdávala bych sa nezpívala. Ale já vdaná nejsem. Když jsem doma přítele provokovala veršem ‚Vdávala bych sa, chuť mám, kúska galána nemám…‘, tak reagoval, že přece ‚galána mám‘. ‚No jo, ale nechce se ženit!‘ smála jsem se mu… Takže tak – ze života.“

Logicky se s vydáním nabízí otázka, jak se deska líbí tatínkovi Vlastovi Redlovi, jehož podobný přístup k hudbě provází většinu jeho hudební dráhy. „Táta to ještě neslyšel. Takže nevím. Ano, samozřejmě mě zajímá, co tomu bude říkat, ale musím mu to nejdřív doručit… Uvidíme, co mi na to poví…“

Na album se nakonec dostala i téměř protestní skladba. „Ty nejsilnější písničky si vždycky lidé zpívali a zpívají, když je jim veselo, nebo je naopak něco trápí a potřebují se s tím vyrovnat. Platí to u lidovek stejně jako u těch současných. Mě třeba motivovalo to, že mi umřeli dva kamarádi, Kubu Horáka, jehož text zpívám, zase naštvala kauza Bečva natolik, že napsal písničku Vodo moja. Žádný kalkul tam nebyl. Dokonce ani plán, že to musí znít jako lidovka – to vyplynulo zcela přirozeně,“ myslí si Lucie. „Text si vždy sám řekne o zhudebnění – a třeba metal bych z toho udělala těžko. Vlastně mě to i dovádí k úvahám, co je to vlastně ta lidová hudba. Nehraju folklór s tradičními nástroji, jako jsou cimbál či housle. Ale lidi byli před sto lety a jsou i dnes.“

Podobně jako nebylo plánované album samo, nemá Lucie ani konkrétní plány, co přijde po něm. „Jsem sama zvědavá, co ze mě vypadne. Zda to bude spíš pokračovat v podobném duchu, anebo se zas vrátím k normálním písničkám. Jasné je mi jen to, že v podobném lidovém duchu mi jdou texty nejlíp, na rozdíl od té civilní polohy.“

Koncertní plány

Aktuálně Lucie silně utlumila management několika svých kolegů, kterému se v minulosti mezi hraním věnovala, a chce se po vydání alba soustředit hlavně na vlastní koncerty. „Turné nechystám. Po červnovém křtu doma ve Valmezu budou nějaké festivaly, 7. září mám pak pražský křest v Akropoli, ale jinak chci hrát na podzim co nejvíc. Budu jako doposud střídat sólové hraní s koncerty ve triu s bubeníkem a basákem. Deska sama vcelku není moc dlouhá, ale mohla bych ji doplnit některými staršími, podobně orientovanými písničkami. Na samostatných koncertech to asi nijak oddělovat nebudu. Spíš naopak budu s chutí prolínat Lidovou Redlovou s ‚normální‘ Lucií Redlovou.“