Dle Guinnessovy knihy rekordů je nejrychlejším pianistou světa portugalsko-americký hudebník Domingos Antonio Gomes, který před pár lety hbitostí prstů překonal Maďara Petera Bence. Gomes dokáže během 60 sekund zahrát na 824 kláves, což je víc než 13 kláves za vteřinu. O kanadsko-ukrajinském klavíristovi Lubomyru Melnykovi si můžete přečíst, že se dokáže vyšponovat až na 19,5 úderů za sekundu a tempo, jímž se pyšní držitelé Guinnessových rekordů, je prý průměr, který dokáže udržet celou hodinu. Těžko říct, lidské ucho to věrohodně neposoudí. Pro samotného Melnyka je prý nejdůležitější splynutí s nástrojem, který rozezpívává pomocí konečků prstů.
První (a jak možná lehce sarkasticky poznamenala novinářka Kate Hutchinson v Guardianu nejspíš také poslední) protagonista „kontinuální hudby“ na světě je každopádně svéráz. Když za ním přicházím do Paláce Akropolis na rozhovor, hrbí se na pódiu nad pianem během zvukové zkoušky a hraje spíš průměrně svižnou, nicméně překrásnou skladbu. Občas v prázdném sále plném židlí čekajících na publikum prohodí několik slov směrem ke zvukaři. Když dohraje, pokyne mi, abych se za ním vypravila do šatny, kde mi nabídne nápoj. „Chtěla byste tenhle ukrajinský nápoj? Je to něco jako Coca-Cola, ale přírodní.“ Lehce fermentovaný tmavý nápoj jménem kvass chutnal dobře. Sedáme k otevřenému oknu, klavírní virtuos si zapaluje.
Po druhé světové válce se jeho rodina usídlila v Kanadě, v sedmdesátých letech přesídlil do Paříže, kde se při spolupráci s tanečnicí a avantgardní choreografkou Carolyn Carson zrodil jeho hráčský styl – continuous music. Zajímalo mě, jestli v jeho přístupu k hraní hrála roli i filozofie, kterou předtím v Kanadě studoval: „Ano, byla velmi důležitá. Od samého začátku. Asi nejdůležitějším krokem směrem ke kontinuální hudbě bylo, že jsem byl hippie. Lidé o nich moc neví, bylo to velmi rozmanité hnutí, já jsem patřil, řekněme, k intelektuální větvi,“ říká Melnyk a hned doplňuje, co tím míní: „Četli jsme knihy o matematice a fyzice, beletrii i poezii. Scházeli se na univerzitách. Umění pro nás bylo posvátné. Nejen to současné, ale i tisíc let staré umění pro nás bylo extrémním zážitkem. Neříkali jsme si, tohle se mi líbí, tahle éra mě moc nebere, baví mě poezie Johna Popea, ale ta moderní není nic pro mě. Všechno jsme vnímali na dřeň. Umění byla extáze. Modlitba k Bohu. Nahradilo náboženství. Byla to cesta, jak poznat posvátné. Moje hudba má kořeny v tehdejších prožitcích,“ připouští fousatý hudebník.
Vidí podobné zapálení pro umění i u mladých? „Dnes je to těžké, my jsme byli celá generace, která se s hlubokou vděčností ponořila celou svou duší do oceánu umění. Vážili jsme si ho. Byl bych šťastný, kdyby se to někdy v podobné intenzitě vrátilo,“ přeje si Melnyk.
„Letos od okamžiku, kdy se zrodila kontinuální hudba, uplynulo padesát let. Stalo se to v roce 1973!“ rozzáří se o chvíli později. V té době dle svých vzpomínek dřel bídu s nouzí a hodiny strávené hrou na klavír mu poskytovaly únik od reality. Pak se ale cosi změnilo. „Na začátku jsem byl v šoku, byl to úplně nový fyzický pocit v celých rukou. Byla to exploze vědomí. Těžko se to popisuje. Představte si, že jste nikdy necvičila jógu, a najednou se během týdne naučíte v meditaci vystoupit ze svého těla. Asi si dovedete představit, jak nečekané a intenzivní by to bylo. Úžasné překvapení, to jsem tehdy zažil,“ odpovídá skladatel na otázku, co se před půl stoletím změnilo, že o své hře, jejíž techniku připodobňuje ke kung-fu, začal mluvit jako o novém žánru.
Nejde v něm jen o rychlost, ale především o jakýsi transcendentální stav vědomí, při němž hráč splyne se svým nástrojem.
Lubomyr Melnyk někdy hovoří o tom, že zahrát jeho skladby je v podstatě fyzicky nemožné. Vysvětluji mu, že zcela nerozumím tomu, proč říká, že jeho skladby nikdo jiný nedokáže zahrát. „Pokud by je klasičtí pianisté trénovali, nakonec by to dokázali,“ odpovídá, ale dodává, že sám potřebnou jemnost začal cítit až po dvaceti letech hraní. „Teď je pro mě ze všeho nejdůležitější, aby se mi podařilo to někomu předat. Zdá se to jako nezdolatelná hora, ale není. Já ji zdolal. Vyžaduje to jen obrovskou touhu růst. Ne jako hudebník, ale jako člověk. Duchovně a fyzicky. Tahle hudba je dveřmi k posvátnému, k neexistujícímu světu.“
K pokračování Melnyka nejspíš přiměje můj lehce nedůvěřivý, hojně nechápavý pohled. „Je to nepřenosné. Lidé musí věřit, že ti, kdo prošli tajemnými cestami, mluví pravdu. A oni ji mluví. Lhaním o spirituálních prožitcích nezbohatnete. Tedy většinou,“ zasměje se, když si uvědomí, kolik šarlatánů chodí po světě. „Většinou ale nemá smysl si vymýšlet. Takže když lidé tvrdí, že tento svět není opravdový, musíte jim věřit. Všechno je zázrak. I existence hudby. Když přemýšlím o všech věcech, které v mém životě musely přesně zapadnout, abych stvořil continuous music, vnímám to jako zázrak. Může se vám zdát divné, jak o tom mluvím, ale to je proto, že nechápete, že dokážu zahrát v podstatě fyzicky nemožné věci. Lidé to ani nemůžou pochopit, když přece slyší, jak je hraji – a zní jim jako krásná klavírní hudba. Kdybych začal mávat pažemi a vzlétl, nerozuměli by tomu, ale když stejný výkon předvedu na piano, lidé, kteří nemají tak trénované ucho, nemohou pochopit, co za výkon to je. Toho si všimnou až velmi trénovaní hudebníci,“ uzavírá hudebník svůj výklad.
Pochválím kvass a ptám se na pouta s Ukrajinou, odkud pochází Melnykovi rodiče. „Ukrajinština byla mým prvním jazykem a myslím, že má hudba má jasně ukrajinský charakter. Když pozorně posloucháte, můžete to tam slyšet. Ovlivnila mě lidová hudba. I klasika a náboženská hudba se do mě v dětství velmi hluboko vepsala. Úplně první skladba, kterou jsem složil, byla Ukrajinou velmi ovlivněná – d moll, a moll… Když ji slyšela moje máma, rozhodla se, že bych měl chodit na lekce,“ vzpomíná Melnyk a lituje, že celý svět Ukrajinu začal pořádně vnímat až kvůli Ruskem rozpoutané válce. „Proto je pro mě velmi důležité, aby lidé věděli, že techniku kontinuální hudby stvořil Ukrajinec. Je velmi odlišná od klasické hry na piano. Není radikálně jiná, ale výjimečná je docela dost.“
Když Melnyk zmíní válku, vybaví se mi jeho citát, že kdo naplno prožije krásu, nemůže být vojákem. „Protože to jde dohromady s láskou. Nikdy krásu neprožijete naplno, když vaše srdce nedokáže milovat. Trvám na tom, že mnozí vojáci jsou ostudou lidstva, která hřeší proti lidskosti pro potěšení. Ale už chápu, že víc je těch, kteří takoví nejsou a jsou do války zavlečeni těmi prvními. Dnes myslím na lid své země a jejich utrpení, a pokud bych mohl být přínosem, dal bych piano k ledu a šel bych pomoci, jak bych mohl. Problém je, že mé tělo je staré a jediné, co se z něj dokáže pohybovat rychle, jsou mé prsty. Nicméně dnes už vím, že někdy je třeba dát svět krásy stranou a bránit své lidi. Nikdy bych se neúčastnil války, pokud by má země někoho napadla, ale pokud jde o obranu, je to něco úplně jiného.“
Na závěr se již notně prošedivělého umělce ptám, kdy se v životě cítil být nejvíc oceněn. „Každý koncert, kdy se vaše hudba někoho dotkne, je důležitý. A věřím, že se to snad děje pokaždé. Nemyslím si, že bych dosáhl nějakého vrcholu, který by byl důležitější než tohle. Proto chci v koncertování pokračovat. Vím, že prožitek z koncertu vás může trvale změnit, to je pro mě podstatné,“ uzavírá Melnyk a loučí se, aby stihl ještě jeden rozhovor a mohl se začít koncentrovat na večerní vystoupení. Třeba i to někoho zasáhne natolik, že pochopí krásu Melnykovy milované continuous music.
Seznamte se
Klavírista, skladatel a filozof ukrajinského původu svůj hráčský styl, takzvanou continuous music, vyvinul v sedmdesátých letech. „Když hraji, změním se v letícího orla, plavajícího delfína nebo běžícího geparda. Změním se v déšť, v mraky, do barvy nebes. Necítím více své prsty – žádné prsty neexistují, neexistuje ani tělo. Existuje pouze piano a já, jak spolu zpíváme,“ přibližuje Lubomyr Melnyk svůj prožitek ze hry. Svědkem jeho hbitých prstů a harmonických kompozic bude české publikum opět na festivalu Colours of Ostrava.