Za vznik skupiny Mr. Pink and the Bad Thoughts je odpovědný Václav Dobeš aka Mr. Pink, kterého si můžete pamatovat ze špinavé garážové kapely Maggie’s Marshmallows, se kterou získal hudební ostruhy na řadě koncertů a festivalů nejen u nás, ale i v zahraničí. Jak mi Václav prozradil, koncept muziky, kterou v současné době tvoří, začal vznikat už v době Maggie’s Marshmallows. „Skládal jsem songy, které se ostatním členům skupiny zdály moc temné, a nechtěli je hrát. A také mě nechtěli nechat zpívat, protože tvrdili že to neumím a že se to nenaučím,“ vzpomíná Václav a pokračuje. „Když kapela ukončila činnost, začal jsem chodit s jednou holkou, která mi řekla, že píšu hezký texty, že bych to měl hrát a že bych to měl i zpívat. A začala mě tahat na různý open micy, kam jsem chodil s kytarou a zpíval. Také jsme chodili hrát na ulici somrovat prachy, abychom si vydělali na nějakou tu flašku vína. A tak to vlastně všechno začalo.“ A někdy v té době vznikl i videoklip k singlu Scythe.
K Václavovi se postupně přidávali další muzikanti, kytaru doplnil synťák i automatický bubeník, až v jednu chvíli přestal být solitér s kytarou, ale vystupoval v kvartetu. Ve formaci, které začal říkat Mr. Pink and the Bad Thoughts se prostřídalo několik muzikantů, až se nakonec kapela asi před třemi lety ustálila v trojčlenné sestavě, již vedle Dobeše tvoří ještě baskytarista David Stoklas a Michaela Lejsková, která původně hrála na synťák a zpívala, ale postupně přesedlala i na bicí.
Takhle loni v Kyjově pro Fakin Sessions natočili velmi povedenou živou nahrávku a u Drug Me Record vydali čtyřsongové debutové EPčko na desetipalcovém vinylu.
Změny ale pokračují. Asi před dvěma měsíci skupinu opustil David Stoklas a nahradila ho Petra Vilímková, která vedle baskytary střídavě obstarává druhou kytaru, synťák a třetí vokál, čímž sound získal oproti nahrávkám daleko více odstínů temnoty. A jak jsem si mohl ověřit na jejich zmíněném koncertě v Kabinetu Múz, který byl teprve druhým v nové sestavě, výsledek zní dnes daleko lépe než kdy dříve a než si můžete poslechnout na vydaných nahrávkách.
Muzika, kterou Václav tvoří pro Mr. Pink and the Bad Thoughts, je opravdu jiná než ta, kterou hrál s původní kapelou, takže se jeho tehdejším spoluhráčům vlastně ani nelze moc divit, že ji nechtěli hrát. Do jejich konceptu by zkrátka nezapadla. Proto mě samozřejmě zajímalo, co Václava vedlo k poměrně výraznému posunu v hudebním vyjádření. „Hele, už tenkrát jsem neposlouchal takový ty skákavý věci. Veselý písničky mě serou dodnes,“ říká bez okolků. „Když máš depku, posírají tě holky, posírají tě lidi, tak co uděláš? Pustíš si smutnou písničku, prohloubíš si tu depku, šrotuje ti to v hlavě, utápíš se v chlastu a pak se z toho chceš vypsat. A píšeš o tom písničky. Z toho to všechno, co hrajeme, vzniká.“
A přesně taková jeho hudba opravdu je. Temná, depresivní, ale přesto krásná a uchvacující. Těžko se škatulkuje, ale je možné o ní napsat, že balancuje mezi smutným garážovým folkem a temným country se špinavou westernovou kytarou, funerálními synťáky, ponurými basovými linkami, srdceryvnými syrovými texty a dnes již tříhlasými vokály. Je to muzika, která si na nic nehraje, všechny nástroje zní v podstatě velmi jednoduše, bez zbytečné snahy exhibovat, a podřizují se atmosféře písničky a náladě textu.
Jak už jsem psal v medailonku v 50 nadějích, je v ní cítit nálada Nicka Cavea a má to atmosféru Tarantinových filmů. Kdybych chtěl výsledek k něčemu přirovnat, nabízí se sólová tvorba Rolanda S. Howarda. Je to ten typ muziky, která dobře funguje naživo, když stojíš v temném klubu, pohupuješ se do rytmu a jsi pohlcen tou krásou temnoty a propojen jak s kapelou na pódiu, tak s ostatními posluchači stojícími okolo tebe. Jsi sám mezi lidmi, kteří také osaměle prožívají totéž. A to já mám prostě rád.
V letošním roce již v aktualizované sestavě Mr. Pink and the Bad Thoughts plánují nahrát a vydat debutové album. „Deska je domluvená u Toma Sytaře, se kterým jsme dělali tu live session. On běžně desky netočí, ale slíbil, že udělá výjimku. A na to se hodně těšíme, protože jsme si s ním neskutečně sedli, on tu muziku cítí stejně jako my, má stejnou představu, jak by to mělo znít. Je to takový vzácný souznění,“ těší se svorně Václav s Michaelou.
A mohu-li soudit z toho, jak ta jejich muzika dnes zní silně na koncertech, tak myslím, že i my posluchači a naše melancholická srdce se máme na co těšit.