Počátky kapely Jack the Hipper se datují někdy do roku 2012, kdy si kytarista a zpěvák Martin Musil se spolužákem z gymplu, který hrál na bicí, pronajali garáž a začali hledat další spoluhráče. O rok později na inzerát našli basáka Honzu Šiguta s jeho počmáranou Jolanou D-bass (kterou miluju a na kterou hraje dodnes), jenž se od té doby stal stálým členem skupiny.
Kolem Martina a Honzy se v kapele v průběhu času vystřídalo několik bubeníků a nějakou dobu s nimi na kytaru hrál třeba i Martin Beláň ze skupiny Science Killer, s nímž v roce 2017 nahráli a vydali eponymní třípísňové EP a v roce 2018 první album Songs for David. Po vydání alba však v kapele proběhly další personální změny. Za bicí se usadil Peter Štímel (sinks) a druhou kytaru Martina Beláně nahradil Martin Knesl synťákem a obohatil tím zvuk kapely o další rozměr. Od roku 2019 Jack the Hipper funguje v této sestavě.
Kapela se od svého počátku inspiruje v post punku, shoegazu a indie devadesátých let minulého století a nultých let tohoto století, zejména pak v tvorbě nejoblíbenější skupiny Martina Musila, kterou jsou američtí Interpol. Jedná se o temnou hypnotickou kytarovou muziku s retro nádechem věrným kořenům, ze kterých vyrůstá. Celé je to postaveno na šlapajících úderných bicích a postpunkových basových linkách, nad nimiž se kytary, a dnes kytara a synťák, pohybují od klidných pasáží až k hlukovým stěnám a shoegazovým výbuchům.
Pilotní singl z alba Doomer Music.
A do toho všeho se tu noří, tu z toho zase vyplouvá na povrch, monotónní a jako by nezúčastněně klidný hluboký hlas Martina Musila. Aniž by hudba Jack the Hipper vybočovala z vlastních žánrových mantinelů, v průběhu času se samozřejmě vyvíjela. Největší zvukový posun lze zaznamenat po příchodu Martina Štímela a jeho expresivní hry na bicí a Martina Knesla s jeho atmosférickým synťákem, který tvoří spojovací prvek všech ostatních nástrojů a podtrhuje nádech post punkovosti.
Kapela má na kontě dvě alba, přičemž to druhé, nazvané Doomer Music, bylo vydáno v listopadu loňského roku a již zaznamenává současný zvuk v aktuální nástrojové sestavě. Album nahráli ve studiu Fakulty výtvarných umění VUT v Brně pod produkčním vedením Juliana Werla (Nichi Mlebom) a bylo vydáno pod hlavičkou labelu Drug Me Records Hanka Manchiniho a Sonji Krohn. Stejně jako první album jej kapela nahrávala společně naživo se všemi případnými nedostatky, což nahrávce přidává na autenticitě a přibližuje ji dojmu z koncertů.
A když už hovořím o těchto koncertech, musím zmínit, že i v živé prezentaci své hudby se čtveřice hodně posunula. Mohu-li soudit z posledního koncertu, který jsem navštívil v prosinci loňského roku v Kabinetu Múz, kde se konal křest nového alba, fungují dynamické frekvenční vlny jejich hudby hodně dobře i naživo.
Bohužel však, i přes poměrně dlouhou dobu existence, jsou Jack the Hipper stále ještě v podstatě brněnskou lokální kapelou a mimo domovské město koncertují pouze sporadicky. Mě jejich muzika hodně baví, a proto jim přeji, aby je fanoušci temnější hypnotické kytarové muziky mohli potkávat i v jiných částech naší domoviny. Myslím, že si to zaslouží.