Obrázek k článku Lenny: Mámě pořád vzdoruju. Do češtiny neumím přenést emoci jako ona
| Honza Vedral | Foto: Benedikt Renč

Lenny: Mámě pořád vzdoruju. Do češtiny neumím přenést emoci jako ona

„Jsem na tu desku už nedočkavá,“ prohodí hned na začátku Lenny. Scházíme se dva dny před vydáním jejího třetího alba, na kterém dala průchod své vášni k rockovým kytarám a natočila pouze jedinou, zato srdcervoucí baladu. „Tohle je můj popisek k naší generaci,“ říká o albu pojmenovaném Heartbreak Culture.

Lenny je ve zvláštním rozpoložení. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjí hudební trh, na ni vydavatelská firma s třetím albem nijak nespěchala. Skoro hotové ho ale nakonec měla už v květnu. A v době jeho vydání už se svým německým managementem řešila sessiony na psaní nových písniček po celém světě. Právě takový je totiž dnes její přístup k hudbě: „Moc nad tím nepřemýšlet a skládat, skládat, skládat.“

Nová deska je pro posluchače v mnoha ohledech jiná. Kdy začala nabírat obrysy?

Vlastně ještě před tím, než vyšlo předchozí album Weird & Wonderful, v lednu 2020, úplně těsně před covidem, kdy ještě nebylo jasné, co se stane. Dostala jsem možnost nahrávat v Liverpoolu ve známém studiu The Motor Museum. Byl to úžasný zážitek. Tehdy jsem to brala jako experiment mimo plány na druhou desku. Dokonce jsem si to natáčení sama zaplatila. Postupem času se ukázalo, že je to první skladba dalšího alba.

Co to bylo za písničku?

Jmenuje se Are You Happy Now? Složila jsem ji se svým mentorem ze školy, který od začátku zaštiťoval moji práci a byl i jedním z prvních posluchačů Hell.o, když jsem ji odevzdávala v podstatě jako absolventskou píseň. Právě on mi navrhnul natáčení v Liverpoolu. V té skladbě bylo od začátku hodně kytarových riffů a rockových postupů. Bylo mi hned jasné, že z té předchozí desky by to čouhalo a nikdo by to nepochopil. I když se často pyšním žánrovou pestrostí, tohle by byl docela úlet. Zároveň mi bylo jasné, že to je začátek něčeho nového, do čeho bych ráda zabředla. A to byl rockový žánr.

Kde se vzaly ve vašem životě kytary?

No u mámy. Nebyl den, aby se u nás doma neválela kytara na zemi…

Myslel jsem tvrdé kytary!

Ona právě měla i svoje období elektrické kytary, takže i u ní jsem k tomu přičuchla. Vzala jsem kytaru zapojenou do komba a něco si na ní drnkala. A můj táta byl vždycky fanoušek rockové muziky. Všech těch klasiků jako AC/DC, Deep Purple nebo Ozzy Osbourne. Myslím, že rockové srdce mám po něm. A pak přišla puberta. Bylo mi třináct nebo čtrnáct a jako dárky jsem začala dostávat cédéčka od P!nk, Avril Lavigne a spousty dalších. První koncert, na kterém jsem byla jen sama s kamarádkou, byli Simple Plan. Pak přišli Paramore, Green Day, Blink-182. A už přes ten punk rock se to do mě začalo zapisovat.

Přitom muzika, kterou jste sama skládala a zpívala, byla jiná.

To bylo kvůli nástroji. Alespoň si to tak vysvětluju. Věci, které jsem poslouchala, byly divočejšího rázu. Když jsem zavřela oči a představila si sama sebe na pódiu, viděla jsem tuhle stránku. Ne jenom holku za pianem. Chyběl by mi kontakt s lidmi, možnost za nimi jít, chytnout je za ruku, zakřičet: „Jste tady!“ Nechci říct, že bych se za pianem nudila, ale v rockové muzice jsem něco našla.

Vraťme se k příběhu aktuální desky. Jedna písnička nahraná v Liverpoolu není všechno. Co se dělo potom?

V mezičase mi vyšlo druhé album. Samozřejmě pro mě bylo taky podstatné, ale přijde mi, že vlivem covidu trochu zapadlo. Nechtěla jsem ho ale odkládat, tušila jsem, že se to potáhne dlouho. Pak jsem ještě stihla jeden songwriting v Praze, kde jsem se potkala s Chesterem Travisem, což je Novozélanďan žijící v Berlíně, který se mnou už kdysi složil písničku Home. Na novou desku jsme spolu udělali písničku Overdosed.

Ta už vyšla jako singl s klipem. Jak jste na ní pracovali, když byly zavřené hranice?

Chester mě navštívil v Praze, když to ještě šlo, dva dny jsme psali a udělali asi čtyři věci. Měla jsem z toho radost, domluvili jsme se, že přijede znovu v dubnu, ale to už byl zase covid. Všichni jsme se v těch namáhavých věcech kolem snažili upozorňovat na svoji hudbu. A všechno se pomalu přesunulo na online. Dá se říct, že tohle album zachycuje historické okamžiky, kdy se hudba nahrála přes Skype nebo přes Zoom. Je to svým způsobem i záznam covidové doby. Měla jsem několik mezinárodních songwritingů přes internet. Takhle vznikla třeba i skladba Friendzoning, kterou jsem napsala s Finy a produkoval ji Filip Vlček. A vlastně i zmíněná Overdosed. Kvůli ní jsem měla letět do Londýna za producentem Danem Lancasterem (Bring Me The Horizon, Blink-182 – pozn. autora), ale panovala taková nařízení, že se to nedalo zrealizovat.

Je evidentní, že množství producentů je také zásadní změna na novém albu. Ta předchozí jste dělala s Ondřejem Fiedlerem.

Byl to záměr, chtěla jsem vyzkoušet něco nového. Svou roli v tom hrálo i to, že o spolupráci s Ondrou byl takový zájem, že byl zaneprázdněný. Věděla jsem, že s ním chci taky psát, ale zároveň musím oslovit nové lidi. Bylo mi jasné, že to bude dobré i pro můj seberozvoj a rozhled. To nahrávání v Liverpoolu mě nesmírně bavilo. Když se to za covidu začalo trochu uvolňovat, chtěla jsem si to zopakovat. Nahrávání v zahraničí jsem si oblíbila.

A taky psaní ve spolupráci s ostatními. To přeci není jen tak pustit někoho cizího do svojí autorské zóny.

To není. Pořád si taky udržuju ty chvilky, kdy si jen sama sednu k velkému křídlu, zapnu si nahrávání a jenom komponuju. Připustit k sobě a do toho procesu ostatní lidi opravdu není jen tak. Nejde mi o to, že budu mít míň procent jako autorka, ale jenom o dobro písničky. Jenže k tomu se musíte někomu otevřít a věřit mu. Skládání je intimní proces a nechcete každému na potkání svěřovat svůj osobní příběh. „Teď budeme psát o mém životě a mně se stalo to a to, takové mám obavy a tohle mě trápí.“ Ne s každým se o takových věcech chcete bavit a ne každý vám padne do noty.

A každý muzikant má navíc svoje ego, které nemusí být druhému příjemné.

To je faktor, se kterým jsem se setkala v předchozích dvou letech mockrát. Dokonce jsem byla na songwritingu, kde jsme si vzájemně vůbec nesedli. Psali jsme písničku a já se modlila, aby už byl konec. I to se může stát! A pak jsou lidi, u kterých najdu druhý nebo třetí domov. Viz studio v Berlíně. Vždycky jsem tam odjela na pár dní a nechala si doporučit pár jmen, vytřídila si jednoho nebo dva songwritery, pak jsme se sešli a když to fungovalo, skládali jsme dál. Dá se říct, že takhle jsem si ty autorské nůžky rozevřela a tým si poskládala z více lidí. Ale pořád se to vejde na prsty dvou rukou.

A s vámi je to ve studiu lehké, nebo těžké?

Myslím, že i v životě jsem člověk, se kterým si pokecáte. Nejsem divný pavouk, na kterého by si ostatní museli zvykat. Paradoxně, když mě poznáte víc nebo se svěřím se svým trápením nebo temnou stránkou, můžou nastat těžší chvíle. Když jste ve studiu třetí den a už to není taková party jako na začátku, začnete mít malinko ponorku. Ale že bych si vzpomněla na nějaký vyložený konflikt, to ne. Pokud jde o tvorbu, tak jakmile se obklopím lidmi, kterým věřím, tak je musím brát se vším všudy. Když mi holandský producent řekl, že není z nějakého nápadu úplně nadšený a musíme hledat lepší řešení, tak jsem se rozhodně neurážela. Vzala jsem to, protože věřím jeho úsudku.

Když mluvíme o autorském týmu nové desky, musíme zmínit i Mika Shinodu z Linkin Park, který produkoval písničku Lithium. Její příběh je jaký?

Vznikla už v roce 2017 a její předprodukci původně dělal Ondřej Fiedler. Oba jsme věděli, že to není finální verze a oba jsme tu písničku vyloučili z tracklistu předchozího alba Weird & Wonderful, protože jsem na něm měla už dost pomalých věcí. Řekla jsem si, že tu písničku ještě třeba někdy využiju a schovala ji do šuplíku. Pro mě je to velmi osobní věc, pianovka s poměrně emotivním textem. Zajímavé je, že už od začátku jsem si pro ni představovala klip, který jsme pak vážně natočili. Chtěla jsem, aby ta písnička zůstala, jaká je.

To se ale nestalo…

S Mikem Shinodou jsem se seznámila, když jsem s ním vystupovala v Praze. Napsala jsem mu, jestli by mi byl ochoten v budoucnosti něco zprodukovat. To bylo v roce 2019, takže to opravdu trvalo dva roky, než se ta písnička dala do procesu. Mike si ji sám vybral z balíku skladeb, který jsem mu poslala. Napsal mi, že na tuhle se cítí nejvíc. Pustil se do toho v přímém přenosu na Twitchi, který je dodneška k vidění na internetu.

Sledovala jste to?

Samozřejmě! To bych si nenechala ujít. Byl to neuvěřitelný pocit, že k něčemu takovému vůbec došlo.

Ale mluvit jste mu do toho nemohla.

To ne. Neměli jsme propojené mikrofony, aby mu do toho nikdo nekecal. Ale byl tam chat. A Mike vždycky řekl: „Nevím, jestli je tu Lenny, ale snad se na mě nebude zlobit, když teď zkusím tohle.“ Zuřivě jsem psala: „Jsem tady! Jsem tady! Je to bomba!“ Byl to neskutečný zážitek. Potom jsem posílala záznam i tátovi, byl stejně napjatý jako já.

A co výsledek?

Největší zásah, který Mike do té písničky udělal, byl, že kompletně odstranil rytmiku a použil beat jako z Motownu. Musela jsem si na to zvykat, protože čtyři roky předtím jsem poslouchala jiné bicí. Ale nakonec jsem musela konstatovat, že z toho původního pocitu písničky nic nezmizelo. Melancholie, beznaděj i emoce v ní zůstaly. Neudělal z toho diskopříběh. Myslím, že je to nakonec skvělá věc. Pořád je v ní podzimní nálada. Venku leje. Já sama u piana. Zapálená svíčka… Od začátku jsem si to představovala jako příběh vztahu, do kterého dá jeden všechno a ten druhý zdaleka ne tolik. Představovala jsem si, že ten první kvůli tomu skoro až spáchá sebevraždu.

Takhle fatální příběh?

Když to přeženu, tak ano. Když jsme točili klip, tak jsem svůj původní nápad vysvětlovala režisérovi Ondrovi Kudynovi a napadlo mě, že by ty šaty byly svatební. Měla to být totální katastrofa. Ondra ale nechtěl bílou, protože se mu nehodila na kameru. Ale původní scénář, ten byl opravdu katastrofický.

Přitom ta deska je spíš energická a působí optimisticky. Pojmenovala jste ji kultura zlomených srdcí. To je popis situace, nebo se vymezujete?

Ten výraz Heartbreak Culture se mi moc líbil. Okamžitě jsem věděla, že to bude víc než jen název písničky. Podle mého to má výpovědní hodnotu o celé generaci. Jsme citliví, oproti generaci mých rodičů už o citech umíme i mluvit, umíme je sdílet. Dřív se za ně lidi styděli, platily stereotypy, jako že chlapi nebrečej. Myslím, že otevřenost je fajn, na druhou stranu otevírá temnější témata jako deprese. Tohle všechno je za mě heartbreak culture. Myslím, že moje generace je super tím, jak je do světa. Jsme odvážnější, víc od rány. Ale zase jsme dost vztahovační a zhejčkaní. A heartbreak culture je můj popisek k mojí generaci.

Ve zvuku alba jste taky hledala generační výpověď? Kytary se v uplynulých měsících vrátily do popu nejen na vaší desce.

Stoprocentně. U mě se to ale prostě časově setkalo. Na konci roku 2019 už jsem o kytarách přemýšlela, ale to ještě to znovuobrození lidí jako Avril Lavigne neexistovalo.

Ale pak se objevila Olivia Rodrigo a kytary byly zpátky. Odrazí se to i na vašich koncertech?

Určitě. Ale myslím, že na nich ten rockový element ve velké míře už byl. Často za mnou po koncertě chodili lidi a říkali mi: „Já jsem vás znal jenom za pianem. To jsem nevěděl, že takhle skáčete po pódiu a že je to takhle nabušený.“ Přitom za mnou je živý bubeník, basák, kytarista, mám dva dechy. Jo, myslím, že to naživo je docela rokenrol! Ostatně bylo to moje velké přání a můj hlasový rejstřík k tomu vyzýval. Teď mi došlo, že jsme s kapelou beztak už dlouho dělali covery slavných písní. Hráli jsme Led Zeppelin nebo Janis Joplin. Většinou ten výběr přirozeně padnul na rockovou věc. A vždycky mi to sedlo. Nový program, který teď chystáme i do O2 universa, bude určitě na té rockové desce postavený.

Ke které písničce z nového alba máte obzvlášť vztah?

Vztah a emoce mám ke každé z nich. Ale na jednu jsem opravdu pyšná, a to i textově. Je to poslední skladba a zároveň jediná balada na albu, která se jmenuje Friends for Life. Myslím, že má velkou výpovědní hodnotu. Je hodně moje, protože vznikla z mého dema, které jsem měla dlouho nahrané na mobilu. Nevěděla jsem, jestli se na album vůbec hodí. Ale nechtěla jsem si ji nechávat jen pro sebe. Měla jsem pocit, že se tematicky může dotknout hodně lidí. Je o lásce. O vztahu dvou lidí, kteří si byli neskutečně blízcí a najednou se vzdálili. Ta skladba taky vznikla v Berlíně a dodělali jsme ji přes Zoom s holandským zpěvákem Remmem. Ale text zůstal z devadesáti procent můj, protože jsem cítila, že tohle sdělení musím říct já. Melodicky i textem to zapadlo do sebe a je to moje srdcovka.

Když ji takhle popisujete, musím se zeptat, jestli je o vašem vztahu s Ondřejem Fiedlerem, se kterým jste byli dlouho pár…

Myslím, že každý si v ní najde něco jiného. Někdy se písničky protkávají s mým životem a já se v nich vidím. Ale zároveň je často odosobním a představuju si dva úplně cizí lidi a jejich příběh: Holka vstane z postele, zasvítí na ni slunce. Pak se ti dva sejdou někde venku na lavičce, vyříkávají si, že pro sebe znamenají strašně moc, ale nemohou být spolu… Komukoliv tu skladbu pustím, vidím, že ho to zasáhne. To téma mi přijde tak silné, že v něm každý může vidět sám sebe. Když jsem tu písničku poprvé pustila naší tour manažerce v kavárně, tak se mi tam rozbrečela.

Zkoušela jste to na víc lidech?

Paradoxně jedním z prvních byl Sebastian. Byli jsme spolu v únoru na výletě na horách a řekla jsem si: „Proč ne, já mu to zkusím pustit.“ A i on říkal: „Ty jo, jaks to věděla? To je můj příběh!“

Další otázka, se kterou za vámi fanoušci nejspíš chodí, zní: „Neudělala byste něco v češtině?“

No… někdy asi jo.

Ne, vážně. Už jste nějakou dobu na scéně, s angličtinou se vám povedlo hrát i venku. Ale česká populární scéna má svoje mantinely a k těm patří i čeština. Nebo myslíte, že to půjde bez ní?

Jsem šťastná, že i s angličtinou se mi v téhle zemi povedlo dosáhnout úspěchů. Anděl, vyprodané Forum Karlín. Množství lidí, kteří na mě přijdou, i když mnohdy tomu jazyku ani nerozumí, je velké. Jsem na to docela pyšná a jsem za to vděčná. Jenže se musím přiznat, že s muzikou v češtině prostě nemám vztah. Umím ocenit dobrý český text, miluju Cimrmany, miluju českou poezii. Na škole jsem psala povídky i básničky. Jednak mi to šlo, jednak mě to bavilo. Ale pokud jde o hudbu, ten feeling do ní prostě nedám.

Ale s mámou jste přeci jen nahráli písničku Samotní nejsme nic.

Tam to bylo na jiné citové úrovni. Byl v tom ten vztah matka – dcera. Pro mě to byl den s mámou strávený ve studiu, kde lítaly ještě úplně jiné emoce. Máma pořád říkala: „Dejte ji víc nahlas! Lenko, tak zpívej!“ A já jí říkala: „Mami, nech mě.“ Prostě typická situace. Máma má v češtině takovou barvu, že když zazpívá, tak to tam prostě je. Ona věří tomu, co zpívá a podá to tak, že se to lidí dotkne u srdce. A já prostě tu češtinu ve zpěvu necítím a nevěřím tomu, co zpívám. V angličtině tam tu emoci promítnout dokážu a ta se pak může dotknout publika. Ale máma mi to taky omlátila o hlavu: „Vždyť ti to jde!“„A nechceš to zkusit?“„Měla bys to zkusit…“ Ale já opravdu vzdoruju. Sama si nevěřím, a to je, myslím, hlavní problém.

Takže, kdybyste tam prostě vystřihla Zamilovanou…

Zrovna minulý týden jsem měla koncert a přede mnou zpíval Adam Mišík písničku od svého tatínka. A bylo to opravdu hezký. Poprvé jsem přemýšlela o tom, že bych něco podobného udělala. Ale třeba se to konat nebude. I když takhle by to význam mělo, že složím hold tomu rodiči, protože se na konci dne nestydím za to, že jsem Filipová.

Můžeme to tedy uzavřít tím, že jste na cestě. To byl ostatně taky název alba vaší mámy. Kam tedy míří Lenny v roce 2022?

Nevím! Dál? V momentě, kdy album vychází, vždycky už jsem na dalším poli. Dema na další desku už chystám, abych měla připravený materiál na další singly. Myslím, že je potřeba hodně přemýšlet v rámci doby. Už teď cítím, že s cédéčkama je to hodně na hraně. Vydavatelství už po mně album ani nechtělo. Já jsem si ho v podstatě prosadila a teď jsme všichni spokojení. Ale ten nosič samotný si ani sama nemám kde pustit, což je megaparadox. Ale furt je to dobrý, album je váš showcase materiál. Podle něj stavíte turné, podle něj stavíte playlist, podle něj si vytváříte image a vizuální směr. Myslím si, že je to fajn, protože díky albu přemýšlíte o hudbě jako o uceleném projektu.

A o čem přemýšlíte?

Těším se na další nápady a další spolupráce. Mám teď německý management, mám v Německu rozjednané další nahrávací sessiony, příští rok bych chtěla zkusit nahrávat v Americe. Moc se na to těším. Chci tvořit a rozvíjet ten přístup, ze kterého vzešlo i tohle album. Moc nad tím nepřemýšlet a skládat, skládat, skládat.

Heartbreak Culture

Třetí album je v diskografii Lenny zatím nejvíce rockovou nahrávkou. Zároveň jde o nahrávku, na které se podílel největší autorský tým. Mezi jinými Mike Shinoda z Linkin Park nebo producent Dan Lancaster známý spoluprací s Blink-182 nebo Bring Me The Horizon. Nechyběli ani osvědčení domácí producenti Ondřej Fiedler a Marcell. Spoluautorem úvodní písně Superpower je Marpo a produkoval ji Marcus Tran. Album Lenny pokřtí na koncertě 24. 11. v O2 universu.

 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.