Pro někoho jsou to divní lidi, pro jiného opravdoví hrdinové rokenrolu. Lidi, kteří obětovali své představě hudby celý život. Dělali muziku, která se jim líbila, i když jim bylo od začátku jasné, že s tím, co hrají a na co přísahají, nadchnou jen úzký okruh posluchačů. Žijí a tvoří bez touhy po hvězdné kariéře, jen pro hudbu, kterou mají rádi. Jsou autentickou alternativou. Někdo by dokonce řekl, že svou tvorbou naplňují zvláštní poslání, které na téhle planetě mají. A často kvůli němu rezignují na životní úspěch nebo lákavou kariéru. Důležité pro ně bývá, že jdou proti proudu. Třeba už jen tím, jak se jmenují jejich projekty. Co takhle pojmenovat svou skupinu Píča?
„Kdybych byl muzikant a chtěl se hudbou živit, tak kapelu pojmenuju třeba Kamzík nebo Bukowski,“ vysvětluje frontman Jiří Popel. „Jenže já muzikant nejsem a živit se tím nehodlám, takže si můžu dovolit dát jí název Píča. Byl to tak trochu pokus otestovat mladou demokracii a zároveň nám dal spoustu svobody. Můžeme si v podstatě dělat, co nás napadne, a žádnej manažer nebo produkce nám do toho nebude kecat. Navíc mě tu hrozně srali. Vrátil jsem se z Ameriky jako jeden z prvních chartistů, kterýho zbavili občanství. To mi laskavě vrátili, ale jen v omezený míře. Byl jsem občan s povolením trvalýho pobytu bez trvalýho pobytu: vždycky po šesti letech jsem se musel jít hlásit na cizineckou policii, aby mě nevyhostili...“ A to byl jen začátek jeho dlouhého a marného souboje s českou byrokracií!
„S novým tisíciletím jsem se potkával v hospodě Pod Petřínem s bubeníkem Petrem Václavem Martinem a slovo dalo slovo, že založíme kapelu. Na začátku se mě bubeník ptal, jak se kapela bude jmenovat, a já jen mávnul rukou: Co třeba Píča? A bubeník se toho chytnul, že je to skvělý jméno. No a tak jsem si řekl, že když tu máme konečně svobodu slova, za kterou mezitím bojoval v Americe Frank Zappa, tak proč ne? Aspoň bude prdel. A taky že byla. Bylo legrační sledovat, jak se tu pořád lidi bojej, netroufnou si dát náš název na plakát, všelijak ho pozměňujou, takže vznikly (bez našeho vědomí) zkomoleniny jako Peecha, Pizza, 3,14ča, P.I.C.A nebo P!ČA.“
To už ale bylo Popelovi devětačtyřicet let.
Až po uši v undergroundu
Popelovy hudební kořeny sahají až do šedesátých let. Podobně jako spousta kluků jeho generace propadl kouzlu rockové hudby díky Beatles. Prý ještě ani nechodil do školy a už toužil po kytaře. „O pár let později si pořídil kytaru můj tehdy největší kámoš ze Zámeckých schodů Arnošt „Ajka“ Piaček. Učil se na ni rychle, byl výjimečně hudebně nadanej. Tak jsem si koupil stejnou a začal mě učit. V roce 1965 jsme spolu viděli v kině Metro film Perný den a bylo vymalováno. Z Ajky se později stal popovej zpěvák Arnošt Pátek, ale to už jsme se nevídali, odstěhovali se.“
Přišla éra úžasné hudby šedesátých let a Popel se v ní vznášel na kouzelném koberci, utkaném hlavně z písní Rolling Stones. Po střední škole přišlo vystřízlivění. Právě probíhala éra normalizace. Bez legitimace SSM, se dvěma emigranty v rodině a s vlasy do půli zad si mohl představu o FAMU nechat zajít, a tak se začal učit na Barrandově aspoň filmovým laborantem.
„Nicméně ve filmových laboratořích jsem se seznámil (přes dlouhý vlasy) s Petrem Prokešem a bylo to zásadní přátelství. Petr byl neoficiálním fotografem Plastiků a k oblíbeným Stounům teď přibyly Velvet Underground, Fugs, Cpt. Beefheart, Knížákův Aktual, Faust, Can, David Peel a samozřejmě Plastici. V roce 1976 měl mít svatbu Ivan Martin Jirous alias Magor, při tý příležitosti měl proběhnout utajenej festival, a tak jsme s Petrem rychle založili kapelu. Petr hrál na basu. V sousedním barrandovským studiu tehdy pracoval Jarda Vožniak, tak jsme ho přizvali na bicí a Petr pozval na druhou kytaru starýho kámoše, bigbíťáka a výbornýho muzikanta Petra Langa. Kapelu jsem chtěl nazvat Nasrath, podle vzoru Nazareth, ale Petrův brácha Pavel přišel s názvem Sanhedrin, což byl nejvyšší soud starověkýho Izraele, a musel jsem uznat, že to musí nasrath bolševika mnohem víc. Bohužel se to nepovedlo, blbci z STB si mysleli, že je to název nějakýho prášku, čili že jsme feťáci!“
Příběh českého undergroundu se bohužel smrskl na osudy dvou kapel, Plastic People of the Universe a DG 307, ale tehdejší undergroundová scéna byla o hodně širší. Sanhedrin nebo Umělá hmota patří mezi nejméně půl tuctu dalších, které v tom prostředí existovaly. „Na undergroundu se mi hudebně líbili hlavně Plastici, protože byli jedinečný, tak nikdo jinej nikde nehrál, i DG 307, ale až po příchodu Mejly Hlavsy, kterej tomu dal řád a nápady,“ vzpomíná Popel. „Mejla byl obrovská osobnost, troufnu si říct až geniální, Magor zase výbornej organizátor a nekonformní člověk, kterej se nikdy před nikým nehrbil a s ničím se moc nesral. Měl jsem ho rád.“
Sanhedrin patřil do trochu odlišného, řekněme knížákovského okruhu. Málokdo si dnes uvědomuje, že tehdejší underground tvořil svět Milana Knížáka a svět Ivana Jirouse. Z velké části se protínaly, ale stejně... „Milan Knížák stál mimo underground a s Jirousem byli jako dva přísloveční kohouti. Tehdy jsem Knížáka žral, jezdil k němu na chalupu, psal nám texty, zkoušeli jsme s ním v Klukovicích (společně s Plastiky) jeho hudební opus Vyslanci z kosmu. Když pro nás Knížák tehdy napsal text ke kompozici V podzemí je ráj, napsal i druhou, alternativní, dost drsnou verzi. Začínala zhruba takhle: Soudruh Adolf Jirous je prezident podzemí, dává razítka do podzemních legitimací, členové Svazu podzemní mládeže se vlní do rytmu plastického kvílení, a z břinkotu jejich půllitrů vyrůstá třetí hudební obrození. To jsme Magorovi na svatbě nezahráli, i když si to osobně přál.
Od členů undergroundu jsem dostal výhrůžky, že jestli to zazpívám, tak si na mě někde počkaj, ale toho jsem se nebál. Později po revoluci mi Knížák vzkázal, jestli s ním nechci hrát v novým Aktuálu, ale že to mám vyjednat s jeho ženou, protože on mi svoje číslo na mobil nedá. To se mě dotklo, respektive dost mě to nasralo, tak jsem to odmítnul, a jeho obraz Václavka a Dášenka a bratření s Klausem mi později daly za pravdu, že jsem udělal dobře.“
Všechno se otočilo po procesu s Plastic People v roce 1976. Na jeho základě vznikla Charta 77, vyšla v lednu a už v únoru ji Popel podepsal. O dva roky později došlo k takzvanému Velkému úprku. Když na konci léta nešlo jezdit do Bulharska přes Rumunsko, povolila vláda tranzit přes mnohem liberálnější Jugoslávii a spousta Čechů zdrhla právě přes Jugoslávii do Itálie nebo do Rakouska. Popel byl mezi nimi. Přes Vídeň se po půl roce dostal do USA.
Není nad Malou Stranu
Nutno říci, že se Popelovi v Americe dařilo. V jedné hollywoodské firmě, která vyrábí divadelní a filmový make-up to dotáhl až na šéfa laboratoří, ale ani muziku nenechal stranou. „Po čase jsme s trojicí dalších Čechů založili kapelu The Bad Czecks, ale nedokázali jsme se shodnout na repertoáru. Jeden chtěl hrát tvrdej rock, jinej industriál, takže nakonec to dopadlo tak, že jsem v ní zůstal já coby jedinej Čech, za mikrofonem stál druhej kytarista Švéd, na basu bílej Amík a na bicí skvělej černej bubeník Del Lord. Po pár letech jsme stáli před podepsáním smlouvy s velkou gramofonovou společností, ale pak začalo úřadovat ego. Švéd začal argumentovat, že jsou to všechno jeho skladby, takže bude dostávat osmdesát procent ze zisku, a my si rozdělíme zbývajících dvacet. Tak jsme ho poslali do prdele a Bad Czecks skončili.“
„Po sametu jsem se rozhodl vrátit domů, měl jsem tu starou mámu, zůstala sama, potřebovala společnost a já se zrovna rozešel s přítelkyní, tak mě v Kalifornii nic nedrželo. Se starým přítelem jsme měli v Praze otevřít antikvariát s galerií, ale pořád se to odkládalo. Přivezl jsem si dva straty a kombo. Během čekání jsem se seznámil s lidmi z malostranskýho A-Studia Rubín a začal s nimi dělat divadlo. Jednou tam režíroval J. A. Pitínský hru od Jana Rychetskýho Nevinní jsou nevinní, o dvou kámoších, co se jen válej doma, nechaj se živit pěticí holek, filozofujou a poslouchaj Zappu. A Pitínskýho večer před premiérou napadlo, že bych přeložil text Zappovy písně Bobby Brown a ten že by se frknul na program. Jenže jsem to musel stihnout do noci, protože ráno šel program do tiskárny. A já desku ani CD doma neměl a text jsem si z hlavy nepamatoval. Tak kolega Martin Radimecký odběhl přes most domů do Vojtěšský, tam to přehrál z desky na kazetu, vrátil se do Rubínu a já mazal domů text přeložit. A udělal jsem to tak, aby se dal rovnou zpívat, stihnul to a výsledek donesl Píťovi, ten ho ráno vzal do tiskárny a večer ho lidi dostali na programu.“
V prostředí kolem divadla Rubín vznikla i první Popelova polistopadová kapela Utlučtumůru. Byla hodně ovlivněná King Crimson („všechny skladby na lichý doby, texty z velký části od dekadentního básníka Adolfa Racka z počátku 20. století“), zajímavá dvěma baskytarami a herečkou Veronikou Pospíšilovou v roli zpěvačky, pozdější členkou Trigy C.K. Vokálu. Byla to vůbec zajímavá divadelní sestava – Michal Lang, dnešní šéf divadla Pod Palmovkou, v ní hrál na bicí.
Pospíšilovou po několika letech vystřídal další herec Robert Jašków a kapela vydržela až do devadesátého sedmého. Jiří Popel v té době skončil spolupráci s galerií a začal překládat. Dnes je jedním z nejrespektovanějších překladatelů z angličtiny. Má na kontě kolem stovky knih od thrillerů a dětské literatury po Allena Ginsberga, Jacka Kerouaka nebo Boba Dylana.
Jak Bobby Brown odstartoval Píču
Překlad legendární Zappovy písně Bobby Brown vzbudil v pražských rockových kruzích senzaci. Ještě nikdo nikdy předtím s takovým nadhledem nepřeložil jakoukoli Zappovu píseň včetně těch nejjemnějších slangových detailů, a ještě navíc tak, že se dala zpívat. Dodnes je to parádní ozdoba všech koncertů Píči, podobně jako další Zappova skoro doslovně přeložená skladba I´m the Slime (Jsem sliz).
Na vzniku Píči se podepsal právě ohlas Bobbyho Browna. Kytarista Petr Kulísek přinesl do hospody Popelův překlad Bobbyho Browna a byl z něj tak odvázaný, že píseň nakonec secvičili. A k tomu pár Popelových textů navíc. S pomocí Michala Šenbauera vydali v roce 2003 stejnojmenné album, kde vedle Bobbyho Browna zářila další po pražských hospodách oblíbená píseň Holky s velkou prdelí.
První Píča se po vydání alba začala pozvolna rozpadat, a když se Petr Kulísek rozhodl, že se bude věnovat hlavně své druhé kapele Čerti ve stodole a šedesátníku Popelovi se narodila dcera, bylo po piči. Ale jen na čas.
O dva roky později Píča znovu ožila. Její bývalý basista Dan Pajas slavil v hospodě Na Slamníku čtyřicátiny a chtěl, aby na nich vystoupily všechny soubory, se kterými hrál. Popelova kapela zahrála osm skladeb a kluci pochopili, že se nedá nic dělat, že k sobě patří. Od té doby už Píča zase funguje.
„Takže hrajeme málo a jen tam, kde se lidi nebojej, pokud teda zrovna někdo někde nehraje se svou další kapelou a pokud zrovna země nefunguje v nouzovým režimu. Hrajeme věci vlastní i převzatý, ovšem nikdy nejde o dokonalou kopii originálu. Já nechci dělat ani notoricky známý fláky, ale spíš věci, co se mi líbily, a mrzelo mě, že časem upadly v zapomnění. Text vždycky překládám do češtiny, protože všichni posluchači anglicky neuměj a nemůžou si pak slova patřičně vychutnat. Většinou se snažím, aby tam zůstalo všechno jako v originále, pokud mi nepřipadá vyloženě blbej, popřípadě kdyby měl v češtině vyznít divně, tak radši napíšu vlastní. Tak se třeba z Bowieho Heroes stal Jirous, i když zrovna v týhle skladbě je původní text skvělej. Na slovech mi dost záleží. V mládí jsem miloval (a miluju dodnes i přesto, že jeho písně občas zpívaj divný lidi) Karla Kryla, obdivoval jeho mistrnou práci s rýmem, takže se holt musím setsakra snažit...“
Pro šedesátníka s malým dítětem není koncertování žádná velká radost. Ale člověk cítí v Popelovi nutkání hrát i přes všechny potíže kolem. „Každá akce je pro mě spíš trauma. Když hrajeme v Praze, musím si tam nejdřív domluvit nocleh, pak vyzvednout dítě ze školy, počkat na ženu, až přijede vlakem z Prahy, a pak tam odjet: pokusit se někde zaparkovat, všude modrý zóny, odjet do klubu taxíkem s těžkým aparátem a párem kytar. Po vystoupení pokecat s kámoši, dát panáka, vrátit se taxíkem na místo přespání, přendat kombo do kufru auta, kytary vzít s sebou, přespat a ráno se vrátit do Kolína, kde žena mezitím odvedla dítě do školy a pak přijela pozdě do práce. Takže když nám koncert odpadne, spíš se mi uleví, protože nerad řídím, obzvlášť v noci, a vlakem a tramvají bych těžký kombo a dvě kytary asi neutáhnul. Takže naše hraní je spíš sociální záležitost, člověk se setká s kámošema, který by jinak už třeba do smrti neviděl. Zkoušíme na půl cesty mezi Prahou a Kolínem, u kamaráda v domě u Kostelce nad Černými lesy, a čím je člověk starší, tím je to náročnější a víc vyčerpávající.“
Přesto všechno Píča funguje dál. Popel má v šuplíku řadu věcí, které by chtěl natočit, a k tomu příslib Guerilla Records, že mu třetí desku opravdu vydají. Ale hlavní je hraní. Na Klamovce, U Vystřelenýho voka nebo někde v Kolíně, kde teď žije. Prostě tam, kde jeho ušpiněný a pro mladší generaci už možná i starobylý klasický rock mají rádi. Protože hrát rock je poslání.
BOBBY BROWN (Zappa/Popel)
Hele, čau lidi, já jsem Bobby Brown
Prej jsem děsně hezkej, zkrátka žádnej klaun
A zuby mi zářej, mý fáro je tvrďák
Všem holčinám řikám, ať mi políběj prďák
Chodim do tý nejslavnější ze všech škol
Mám skvěle šitý kvádro, firma Frajer a spol.
Nalákal jsem domů jednu pěknou mažoretku
Až mi píchne s úkolama, sjedu ji jak štětku
Ó Bože, já jsem americkej sen
Kdo mě vidí, musí jít hned do kolen
A jsem roztomilej malej hajzl
Jednou bych chtěl vlastnit ňákej hógo fógo pajzl
Hnutí za práva žen
Vo tom dneska melou všude každej den
Já znal jsem toho málo z týhle sexuální vědy
Předtím než jsem šukal lesbu jménem Freddie
Musela mi předem říct
Že prej mi dá vědět, kdy mám jako týct
Mý koule měla v lisu, ale zapomněla ptáka
Řek bych, že mi funguje, snad jen moc rychle cáká
Ó Bože, já jsem americkej sen
I když mi teď vocas smrdí vod hoven
A jsem nešťastnej parchant a neni mi fuk
Že prostě nevim, jestli jsem... holka nebo kluk
Koupil jsem si vohoz o něco užší
Prachy cinkaj v kapse a furt dál mi to sluší
Mám super skvělej hák, melu v rádiu pantem
Nikdo netuší, že to teď sjíždim s buzerantem
To jsem kámošovi hodil laso
Rozjeli jsme spolu menší sado-maso
A můžeš mi ještě nasadit kleště
Když dostanu spršku zlatýho deště
Ó Bože, já jsem americkej sen
Se vřetenem v zadku řvu, až je to slyšet ven
Ale hodlám se zlepšit za každou cenu
Díky Frede, teď zase já ti ho tam vženu
Ó Bože, já jsem skvělej, tohle je má řeč!
Díky Freddie, mám teď pěknou sexuální křeč
Já Bobby Brown jsem prostě ďas
Sledujte mě, už jdu na to zas...