Na albu, jehož název i přesné datum vydání jsou v době psaní tohoto rozhovoru obestřeny tajemstvím, se Lauren Mayberry zaobírá věcmi, na něž v kapele nebyl tak úplně prostor. V sólových písních odkrývá své nitro a více se obnažuje; nekryje ji totiž mohutná produkce její domovské kapely. Proč může být nyní více teatrální a jaké to je opustit na chvíli mužský svět, se dozvíte na následujících řádcích.
Bavíme se před vaším pražským koncertem. Jak si zatím užíváte turné?
Moc. Měla jsem štěstí, že jsem v posledních deseti letech hrála opravdu hodně, ale tentokrát je to poprvé sólo, což je trochu jiné.
Není vlastně docela odvážné vyrazit na turné bez vydané desky?
Asi je, ale vlastně se mi líbí, že lidé neslyšeli všechny nové písničky. Možná to není úplně podle pravidel marketingu, ale zase mám s publikem opravdu vřelé a nenucené spojení. Ukazuji mu, na čem jsem pracovala, a chci od něj vědět, co si o tom myslí. Je to více lidské, než kdybych musela dělat všechny náležitosti, které si hudební byznys žádá.
Potřebujete tedy od lidí nejprve zpětnou vazbu?
To ne, spíše zkouším, co si fanoušci kapely myslí o tom, že hraju sólo. Pro někoho to může být stresující. Takhle jim ale ukazuji, že obě věci – sólo dráha i kapela – mohou společně koexistovat. Během turné tedy mohou nahlédnout pod povrch.
Zmiňovala jste, že sólo hraní je trochu jiné. Jak moc se odlišuje od koncertování s Chvrches?
Asi od patnácti jsem hrála v kapelách s muži. A zatímco já se umím lehce přeladit na mužský svět a mužskou kapelu, muži v kapelách nikdy úplně nepřepnuli do mého světa. Je pro mě příjemné, že na chvíli nemusím podstupovat tuhle mentální gymnastiku. Ale jinak by se našlo i několik podobností, na obou projektech – u Chvrches i při mém turné – pracuje několik stejných lidí.
Jako první singl ze sólové desky zvolila Lauren Mayberry křehkou baladu Are You Awake? Klavírní písní chtěla jasně oddělit svou vlastní tvorbu od tvorby Chvrches.
Je tohle hlavní důvod, proč zkoušíte sólo dráhu? Že můžete dělat věci z čistě svojí perspektivy?
Je to určitě velká součást. Na desku vznikly skladby, které by v mužském kolektivu asi nevznikly, přestože jsem vypravěčem. Pořád ale mluvím jménem skupiny a naše nejlepší věci vždy vzešly ze společné práce.
Být holka mezi staršími kluky může být občas zvláštní zkušenost a po deseti nebo jedenácti letech, kdy to společně táhneme, mi připadá jako zajímavá výzva psát úplně sama. Zkouším, kým ještě můžu být. Při práci, a obzvlášť té kreativní, není dobré, když stojíte na místě a zaseknete se. Pro další tvůrčí rozvoj musíte zkoušet nové věci. A i kdybych napsala spoustu opravdu špatných písniček, můžu se z toho hodně naučit.
Kdy jste vlastně začala psát písně pro své sólové album? Šlo o záměr nebo spíš o náhodu?
Byl zhruba únor minulého roku, kdy jsme měli mezi koncertováním s Chvrches krátkou pauzu a já si tvořila věci jen tak do šuplíku. V kapele totiž při tvorbě písniček postupujeme specificky: nejdřív máme instrumentální motiv, pak pracujeme na melodii a textu. Není v tom moc prostoru na další myšlenky.
Tentokrát jsem psala sama pro sebe, pracovala jsem na písničkách, které neměly spatřit světlo světa. Řekla bych, že nové skladby vzešly z pocitu bezpečí a jen tak pro zábavu, kdy jsme automaticky nezamířili do nějakého super studia, abychom je nahráli.
Proč jste jako první singl zvolila čistě klavírní Are You Awake? Chtěla jste vydat něco diametrálně odlišného od tvorby Chvrches?
Přesně. Líbila se mi myšlenka, že první singl udělá tlustou čáru mezi mojí sólovou tvorbou a písničkami Chvrches. Nechtěla jsem udělat album, co bude působit jako kolekce songů, které se nedostaly na alba kapely, jež má navíc specifický produkční styl, díky kterému ji ihned poznáte. Líbila se mi také myšlenka, že lidé poprvé uslyší můj hlas v jiném kontextu, trochu obnažený a více v popředí. Ale je férové říct, že Are You Awake? vám nutně neudělá obrázek o desce jako takové.
To je pravda, protože druhý singl Shame, který vyšel několik dní před naším rozhovorem, je zase úplně jiný. Inspirovaly vás při tvorbě desky konkrétní muzikanti nebo žánry?
V době, kdy se album začalo pomalu rodit, jsem poslouchala hodně specifických muzikantek, ať už PJ Harvey, nebo Fionu Apple. U PJ Harvey se mi líbí, že si můžete poslechnout kteroukoli z jejích skladeb a přesně říct, ze které éry pocházejí. I její živá vystoupení jsou součástí příběhu.
Jelikož se váš druhý singl jmenuje Shame, napadá mě, jestli existuje něco, za co se v hudbě stydíte?
Po pravdě nevím. Nikdy jsem úplně nepochopila ani termín guilty pleasure. Obvykle si jen vybírám, co si s konkrétními lidmi mohu užít za hudbu. Když třeba někdo nesnese Taylor Swift, tak si ji zkrátka poslechnu sama někde jinde. Jediné, za co bych se mohla stydět, je pocit, že jsme neodvedli tu nejlepší možnou práci nebo jsme udělali moc ústupků.
Já si ale za vším, co jsme vydali, stojím, takže si spíše připomínám, že má být člověk nebojácný a bojovat za své myšlenky.
Druhý singl Shame je zvukově odvážný. A na doprovodném videu je znát, že si Lauren Mayberry nyní může dopřát i větší svobodu, co se týče popových vizuálů.
Mluvila jste před chvilkou o rozdílném přístupu k tvorbě u Chvrches a teď, když jste sólo. Je pro vás psaní nyní jednodušší, když máte volné ruce?
Psát sólo je vždy v něčem jednodušší, i když samozřejmě pracujete s dalšími lidmi ve studiu. Nakonec je to ale vaše vize a perspektiva přetavená v realitu. V kolektivu máte zase větší komfort a pocit sounáležitosti. Jednoduše řečeno: když bude moje sólové album přijato vlažně nebo úplně shoří, vše spadne na moji hlavu. Naopak když se něco dobře vyvrbí v kapele, máte to s kým oslavovat.
Jako sólo umělkyně nemáte s kým oslavovat?
To samozřejmě mám, ať už s mými blízkými, nebo s lidmi, se kterými pracuji. Je to ale jiné, co se týče konkrétních rozhodnutí, protože teď jsem hlavním tahounem já.
Zmínila jste, že pilotní singl není z hlediska zvuku alba úplně reprezentativní. Co tedy můžeme očekávat?
Řekla bych, že třeba Shame je více reprezentativní, co se týče témat. Deska je větší zpovědí, než jsou lidé zvyklí u Chvrches. Je také do jisté míry teatrální, je v ní vztek, ale i zábava. Hraju si s celou škálou emocí, protože se nemusím vměstnat do jasně vytyčené struktury.
V rozhovoru pro NME jste zmiňovala, že s Chvrches jste si teatrálnost nemohla příliš dovolit. Proč ne? Vždyť s posledním albem Screen Violence jste při koncertech vystupovala třeba se zkrvaveným trikem a rukama.
Ano, to byl pro kapelu zajímavý vývoj, ale pořád jsem musela brát ohledy na to, že si vystupování a tvorbu musíme užít všichni stejným dílem. A jako si třeba kluci neužijí film Kabaret tolik jako já, tak já si zase neužiju něco, co mají rádi oni.
Je tedy působení v Chvrches hodně o kompromisech?
Hraní v kapele je asi vždy o kompromisech. Měla jsem však teď spíš na mysli, že mám nyní prostor na věci, které by v hudebním vesmíru Chvrches nedávaly smysl. Vůči klukům ale necítím žádné animozity, spíš si užívám, že mohu zkoušet různé věci. A až se jako kapela opět sejdeme, přineseme s sebou nové zkušenosti.
Je vaše sólová deska i více založená na ženské perspektivě? Protože jak říkáte, je to něco, co jste si v kapele nemohla úplně dovolit.
Myslím, že každá žena pracující v odvětví, jemuž dominují muži, se do jisté míry cítí svázaná. Jen žen se totiž neustále týká diskuze o jejich tělu a podobných věcech. Samotnou by mě asi nenapadlo psát v kapele o něčem, jako je moje pohlaví, sexualita, emoce… Přišlo by mi zvláštní hrát to s mými mužskými kolegy. Teď si dovoluji být více zranitelná.
Jak vlastně fanoušci reagují na nové písně? Pokud se nepletu, tak zpíváte osm vlastních skladeb a pak nějaké covery.
Odezva byla zatím velmi pozitivní. Je to fakt odlišná zkušenost, když lidé poprvé slyší písně až naživo; vlastně jsem to nezažila od první desky Chvrches, protože ty další provázelo už klasické kolečko singlů a očekávání. Je zábava, když lidé objevují novou hudbu.
Už máte představu, kdy album vyjde?
V tuhle chvíli je z 80 nebo 90 procent hotové, po konci turné se na něj chci vrhnout a dodělat ho. Vyjde někdy příští rok.
A už jste přemýšlela o názvu?
Přemýšlela.
Hádám, že to je tajemství a neprozradíte mi ho.
Hádáte správně.
V září jste slavili desetileté výročí debutu The Bones of What You Believe, teď vyjde jeho rozšířená reedice. Dá se to brát jako poslední zvonění před neurčitě dlouhou pauzou?
Podepsali jsme s Chvrches smlouvu na další dvě nahrávky. Nemáme ale žádný konkrétní plán, kdy se vrhneme zpět do práce, každý teď děláme na svých vlastních věcech. Můžeme se zastavit, být přítomní, reflektovat uplynulé období a nadechnout se. Všichni cítíme, že se potřebujeme v našem společném příběhu opět o kus posunout. To ale přichází s každou další nahrávkou.
Vybavíte si nějakou opravdu památnou vzpomínku z doby, kdy jste s Chvrches debut vydali?
Tehdy jsme byli všichni hlavně přehlceni z toho, co se vlastně děje. Ale vybavuji si, když jsme poprvé hráli v Praze jako předskokani Depeche Mode. To bylo šílené a bylo to vlastně ještě předtím, než nám první deska vůbec vyšla. Jenže jsme do toho nemohli nejít, protože když se vás Depeche Mode zeptají, jestli s nimi pojedete na turné, tak sakra jedete a hrajete.
Jeli jsme tenkrát ale v hodně zkušebním režimu a nebyli jsme připraveni na vše, co nás čeká. Na pódiu jsme měli pod klávesami laptop, který ale nefungoval tak, jak jsme potřebovali. Nebylo to moc profesionální. Celou kampaň k debutu jsme zvládli v hodně improvizovaných punkových podmínkách. Samozřejmě jsem ráda za vše, co potom přišlo; to období s sebou neslo určitou nevinnost a naivitu. Naučilo nás to mít vždycky záložní plán.