Většina novinářů chce mluvit s frontmanem Jonathanem Davisem, jenže ten vzhledem k obtížnosti zpěvů šetří hlasivky, pak jsou na řadě kytaristi a baskytarista. Ray. Dobře, bereme bubeníka. I když je v kapele služebně nejmladší a zároveň bez jakýchkoli kontroverzí. Hodinu před koncertem se dozvídáme, že možná přijde i Head.
Přišel. A bylo z toho vřele lidské a uvolněné povídání o letošní desce Requiem, ne/fetování, přístupu k fanouškům, obřím egu, dětech, o tom, kdo může za to, že hrají jen 75 minut, kdy se vrátí Fieldy nebo co poslouchají. Head a Ray jsou totálně odlišní a přitom tak propojení. To jejich vzájemné pošťuchování, nahazování si na vtípky… celým rozhovorem jsme se prosmáli. Posaďte se s námi do backstage, dejte si drink a přesně tak ho při čtení vnímejte.
Brian: Dáte si něco k pití?
Vodu, prosím.
Brian: Bublinky nebo bez? (sahá do velké lednice)
Bublinky a prosím nechlazenou.
Brian: Vy jste nějaká vybíravá.
Živím se hlasem.
Brian: Jako bych slyšel Jonathana. Ale bublinky v pokojové teplotě? No dobře.
Odpovídá s úsměvem a jakoby nevěřícně kroutí hlavou. Podává mi vodu, vrací se do lednice a přichází s baleným krájeným salámem.
Brian: Je to krůtí?
Neříkejte mi, že mluvíte jen anglicky. (Směju se a čtu etiketu, která je jen v němčině). Píšou tam, že je to slepice.
Brian vrací salám a sedá si ke mně a Rayovi na bílou koženkovou pohovku.
Singl z letošního alba Requiem.
Začneme s rozhovorem?
Brian: Musíme?
Chceme. Co pro vás bylo nejlepším a nejhorším momentem tohoto roku?
Brian: Tohoto? Nejhorší moment, když jsem na setkání před turné uviděl Raye. Nejlepší moment, když Ray řekl, že s námi na žádné turné nejde. Ale vážně. Nejlepší moment asi nepřekvapí: návrat na pódia po tak dlouhé době a ty úsměvy lidí. Nejhorší. 14 dětí zastřelených před dvěma dny v Americe.
Toto byl jediný moment rozhovoru, kdy se tvářil opravdu vážně.
Ray: 19.
Brian: To je absolutní šílenství.
Ray: Chtěli jsme tohle zmiňovat? Je to relevantní?
Brian: Ptala se, co byla nejhorší věc. Tak jsem to vzal obecně.
Začátkem února jste vydali čtrnácté studiové album Requiem. Jste s ním stále na sto procent spokojení?
Brian: Máme z něj radost. Je to naše nejkratší album vůbec. Pokud bychom na jeho tvorbu měli víc času, líbilo by se mi, kdyby bylo delší. Dali jsme na něj to nejlepší, co jsme mohli. A ono by ani moc nemělo smysl nahrávat víc skladeb. Všechno je rychlé, musíme zkracovat.
Ray: Nikoho už nezajímá třináct nebo čtrnáct nových songů. V minulosti, kdy to bylo běžné, kapely často natlačily na desku spoustu zbytečné výplně. My jsme ze všech, které jsme nahráli, a bylo jich tuším šestnáct, vybrali ty nejsilnější písně.
Kolik skladeb z nové desky budete na tomto turné hrát?
Brian: Tři nebo čtyři. Určitě tři, ale na americkém turné jsme hráli čtyři.
Ray: Opravdu?
Brian: Věř mi. Sestavování setlistu je čím dál těžší. Je obrovský rozdíl fungovat patnáct a devětadvacet let, jak to teď máme my. Chceme dělat radost oldschool fanouškům, takže některé věci nemůžeme jen tak vyřadit.
Na to byly šikovné vaše medleys, kdy jste natlačili třeba pět skladeb do sedmi až deseti minut.
Brian: Ano, přesně. Musíme hrát všechny ty fallingawaye a heretostaye. Některé lidi bychom zase naštvali, kdybychom nezahráli nic z nového materiálu.
Ray: Kdybychom byli Metallica, mohli bychom hrát třeba tři hodiny.
Brian: Jenže nejsme. Já bych klidně hrál tři hodiny, jenže on nevydrží hrát víc než 75 minut.
Tour manažer: On totiž strašně fetuje.
Vypadá na to.
Brian: Jako jediný z nás nikdy nebral drogy.
Ray: Nikdy jsem nebral drogy, nevykouřil jedinou cigaretu, neměl jediného jointa.
Brian: A taky nemá žádné tetování na obličeji. Vlastně nemá vůbec žádné tetování. Říkáme mu proto Rayíček.
Ray je zlatý.
Brian: Já bych brzdil. Děsí se času na turné v dodávce, protože si tam musí kousat nehty. Nefetuje, a tak si musí kousat nehty.
Ray: Aspoň si je občas nalakuju. Není to cool?
Je to velice cool. A taky máte namalované oční linky.
Brian: Jako Taylorová. Elizabeth Taylorová. Jako vy, jste Elizabeth, ne?
Tour manažer: Myslím, že říkala jiné jméno.
Brian: Že jste Elizabeth?
Olivia.
Tour manažer (válí se smíchy): Úplně jinak.
To je ta hlasitá hudba, to pak člověk hůř slyší.
Tour manžer: On si spíš jistý člověk nic nepamatuje.
Brian: Na co jste se to ještě chtěla ptát, Olive?
Zpátky k albu. Z kolika nahraných písní a podle čeho jste vybírali ty, které se nakonec dostaly na desku?
Brian: Vybrali jsme ty nejlepší. S pomocí andělů.
Ray: Pokaždé máme tuny riffů a nápadů, které průběžně seškrtáváme a snažíme se ponechat jen ty nejlepší. Hodně záleží také na tom, co si Jonathan vybere, do čeho ho napadají zpěvy a v čem nachází inspiraci k napsání textů.
Grammy oceněná píseň z pátého a nejspíš nejúspěšnějšího alba Untouchables, od jehož vydání minulý měsíc uplynulo 20 let.
Materiál vznikal průběžně nebo při nějaké session, na které jste se předem domluvili?
Ray: V průběhu pandemie.
Brian: Ale měli jsme taková tvůrčí setkání. Řekněme dva týdny každý měsíc. Mohli jsme si to dovolit, protože jsme neměli stanovený žádný časový plán. Nebylo kam a proč spěchat.
Ray: Nebyly koncerty, nebylo turné. Prožívali jsme velmi odpočinkové období. V minulosti jsme snad pokaždé byli trochu ve smrti. Deska, turné, deska, turné.
Ve studiu jste byli všichni pohromadě?
Brian: Byli. Já a Ray jsme za nimi létali přes celou Ameriku, protože všichni ostatní žijí v Kalifornii. A představte si to, v letadle bylo dohromady možná deset lidí. Nevídané.
Nahrávali jste separátně nebo všichni pohromadě?
Ray: Obojí, protože jsme chtěli zachytit takové ty live vibrace. Když jsem nahrával bicí, vizualizoval jsem si publikum. Jinak sedíte ve studiu, sluchátka na uších, pekelné soustředění, rozsvítí se červené světlo a zachvátí vás nervozita. Abych se uvolnil, navodím si pocit, že hraji koncert nebo si jen tak jamujeme. Brian a Munky udělali úžasnou věc, poprvé nahrávali všechny kytary spolu zároveň.
Brian: Poprvé? Už jsme tak nahráli i předchozí dvě desky. Byl to nápad našeho producenta.
Na postprodukci taky pracujete společně?
Ray: Klíčový je mix, protože tam se pracuje s ohromným spektrem zvuků. Musí se správně analyzovat a prolnout. O to se nám dokonale stará Rich (Costley). Má pro to úžasný cit. Muzika Korn toho má všeho všude strašně moc, takže je hodně těžké s tím pracovat. Myslím, že Rich se s tím dokonale popasoval a dodal našemu zvuku svěžest.
Sedíte s producentem ve studiu, jakožto koproducenti, a říkáte mu, co má dělat?
Brian: Diskutujeme. Říkáme si, jak co chceme, ale Chris (Collier) má pro nás vždycky spoustu skvělých nápadů a přitom nás do ničeho netlačí. Chris poslouchá Korn snad celý život, takže respektuje naše přání, proto je výsledek koprodukční záležitostí. Zkrátka producenti to většinou strašně hrotí a strašně tlačí.
A vy nad sebou nemáte rádi autoritu…
Brian: Někdy je dobré trochu zatlačit, často jde ale o zbytečný tlak. Jsou lidé, kteří vás vyloženě nutí do něčeho, co se vám až příčí. Opravdu dobrý producent umí z kapely dostat to nejlepší a má nápady, které z ní vyždímají netušené. Kapela s ním dělá to, co ještě nikdy nezkusila. Kapela je lepší, songy jsou lepší. Taková forma nátlaku, nebo spíš postrčení, je ideální. To je ten pravý producent. Ale někteří lidé mají ega a podivné vlastní přístupy.
Je to váš problém?
Ray: V žádném případě. Nikdy jsme to neměli.
Žádná ega.
Ray: Vlastně. Head má občas příliš velkou hlavu.
Brian: Dobrá. Proto mi nejspíš říkají Head. Kvůli mému egu.
Všimla jsem si, že je tady trochu těsno.
Ray: Bývá ho vidět i přes dveře a teď je ho plná místnost.
Brian: Čistá pravda.
Nenudí vás už odpovídat pořád dokola na ty samé otázky?
Ray: Ne, milujeme, co děláme.
Brian: A milujeme mluvit o sobě. EGA!
Je to váš život.
Ray: Naše kariéra dospěla do bodu, kdy máme radost z toho, kde se nacházíme. Fungujeme poměrně dlouho. Kolik kapel vydrží tolik let? Kdybychom neměli fanoušky, kteří chodí na koncerty, kdyby nebylo lidí kolem nás i médií, která nás podporují, nebyli bychom ani my. To všechno si uvědomujeme, a proto to taky nebereme jako samozřejmost. Nikdy nás nemůže nudit mluvit o něčem, co milujeme. Říká se: „Dělej něco, co miluješ, a nikdy v životě nebudeš pracovat.“ A přesně to také děláme. Proto rádi znovu a znovu mluvíme o koncertech, o desce.
Jaká jsou hlavní témata Requiem a odkud se vzala?
Ray: Naše rodiny.
Brian: Ray má malé děti. Já vím, že vypadá staře, ale opravdu má ještě maličké děti. Není dědeček, je tatínek. Vším možným, co se děje, co nás zaujme. Čerpáme inspiraci kdekoli. Inspirujeme se hodně i u mladých umělců. Možná i díky tomu máme touhu znít pořád moderně a to nás udržuje v kondici. Neustále posloucháme nějakou novou muziku.
Ray: Když hrajeme na festivalech, chodíme se dívat na všechny kapely, které stíháme. Sami jsme fanoušci. Něco objevím, doporučím ostatním a takhle to děláme vzájemně.
A co nějaké klasiky?
Ray: Rozhodně. Mám rád nové objevy, ale pořád se vracím i ke staré škole. Kapely jako Iron Maiden, AC/DC, poslouchal jsem je jako malý kluk a hltám každou jejich novou věc. Hlavně na vinylech. Pokud mi chcete udělat obrovskou radost k narozeninám, kupte mi obrázkový vinyl.
Brian: To není nátlak.
Ray: Ani trochu. Miluju to. A taky mám obrovskou radost, když u nás v Nashvillu v obchodě s deskami vidím hodně mladé lidi, kteří si je pořizují stejně jako já. Vědí, co je dobré. Máte tam všechno. Výborný zvuk, fotky, kredity. Všechno na jednom místě.
Jaké klasiky konkrétně posloucháte?
Ray: No More Tears od Ozzyho, Moving Pictures od Rush.
Brian: Podepisuji. A taky Screaming for Vengeance od Judas Priest. Jak je vůbec možné, že se dostali do Rokenrolové síně slávy a Iron Maiden nic?
Ray: Kdo o tom rozhoduje?
Brian: Kdo z nich funguje dýl? Myslím, že Priest.
Rozhodně Priest, u kterých je Síň slávy letošní záležitost. Otočím list. Jste v kontaktu s vaším baskytaristou Fieldym? Tušíte, kdy by se mohl vrátit?
Brian: Pravidelně si píšeme, pokud to půjde dobře, mohl by se k nám připojit v zimě, když bude chtít.
Ray: Milujeme ho, je to náš bratr.
Brian: Je doma na vlastní přání. Chtěl být s rodinou. Jeho děti jsou maličké. Podobně jako Rayovy. Oba vypadají dědkoidně, ale mají malé děti. Chápeme, že nechce být pryč od dětí, takže uvidíme.
Bylo hned jasné, že nebudete skrývat totožnost zaskakujícího baskytaristy? Když jste odešel vy, Briane, a vím, že to není stejná situace, protože tehdy jste odešel nadobro, identita náhradníka zůstávala skrytá.
Brian: Protože jsem nenahraditelný. Nemám ego. Odpověď je jednoduchá. Když odejdu já, jeden kytarista už tam je. Munky. A pak je tam Jonathan a baskytarista. Když si dá pauzu Fieldy, kapela nemůže být bez basáka, protože nejsou dva, jen jeden.
Vy víte, jak to myslím. Ten náhradní kytarista tam byl, ale byl někde schovaný.
Ray: Jenže on odešel z Korn navždycky.
Vybrali jste dobře? Jak se vám s Ra Díazem ze Suicidal Tendencies hraje?
Brian: Je úžasný. Dokonce nás učí naše songy. Třeba přijde a říká mi: Ale na desce to hraješ jinak. Dělám si z něj srandu a odpovídám: Ok, ukaž mi, jak je to správně.
Zmínili jste, že vás hodně inspirují rodiny a taky jste mluvili o dětech. Briane, vaše dcera je influencerka. Plánujete spolu něco nového?
Brian: Asi znáte náš společný dokument Loud Krazy Love. Dělali jsme k němu přednášky a poskytovali rozhovory. Zároveň byly i na podporu nadace The You Rock Foundation, která pomáhá mladým lidem s psychickými problémy. Ale minulý rok jí zemřela matka a ona úplně přestala mluvit, takže jí nechávám prostor. V poslední době už začíná být trochu pozitivnější a komunikativnější. Najděte si ji na YouTube – Jennea Welch.
Ray: Už jste viděla ten dokument? Prosím, doporučte ho svým čtenářům. A kafe! Zmínil jsem kafe? Máme vlastní kávu Korn a jsme na ni hrdí.
A vaše děti, Rayi?
Ray: Přestěhovali jsme se do Tennessee a můj mladší syn hraje fotbal.
Brian: Poprvé jsem ho viděl, když byl asi takhle velký.
Malé miminko.
Brian: Takhle jsem ho držel a poplácával po té skoro holé hlavičce.
Taky by vám ještě jedno slušelo.
Brian: Ray má ohromné štěstí. Jeho kluci jsou super.
Chcete z nich mít muzikanty?
Ray: Mám doma osmery bicí, několik kytar. Staršímu je jedenáct, když mu byl rok, koupil jsem mu první bicí. Občas si trochu na nich zablbne, zatím ho to moc nebere, ale hraje docela dobře na klavír.
Brian: Doufám, že z nich nebudou muzikanti.
Ray: I já. Není to snadný život. Nechávám je dělat, co chtějí.
Brian: Jako brát drogy?
Ray: Ne drogy, ne pití, ne ženy. Oba jsou třeba talentovaní na kreslení a jeden z nich je mistr v řešení Rubikovy kostky. Zvládá to za pár vteřin. Je velmi vnímavý na umění.
Až se za pět let znovu uvidíme, tak mi řeknete.
Ray: Vím jistě, že nechceme být jak Slipknot, abychom naučili naše děti na stejné nástroje a vyrobili z nich naši o několik desítek let mladší kopii.
Tedy žádní miniKorn nebudou. Děkujeme za milý rozhovor.
Brian: My děkujeme. Vážíme si vás. Bavili jsme se. Budeme se fotit?
To bych moc ráda, poslouchám vás snad dvacet let.
Brian: Stoupněte si mezi nás, paní redaktorko, uděláme Kornsendvič.
Seznamte se
Korn jsou americká kapela, která příští rok oslaví třicet let existence a je považována za zakladatele nu-metalu. Dodnes v ní působí původní členové Brian „Head“ Welch (kytara, doprovodné vokály), James „Munky“ Shaffer (kytara, s osmiletou pauzou), Reginald „Fieldy“ Arvizu (baskytara), Jonathan Davis (zpěv, dudy). Původního bubeníka Davida Silveriu před patnácti lety nahradil Ray Luzier. Globální hvězdy se z nich staly díky tvorbě z přelomu milénia. Celkem vydali čtrnáct studiových alb, získali Grammy i řadu dalších ocenění a po celém světě prodali přes 40 milionů desek.