Narodil se 18. prosince 1943 v Dartfordu nedaleko Londýna. Pocházel z dělnické rodiny, ovšem s bohatou sociální historií. Keithovi rodiče, prarodiče i vzdálenější příbuzní se často angažovali ve společenských otázkách, někdo byl aktivista, někdo se rovnou věnoval politice. Zásadní vliv měl ovšem dědeček Gus, protože hrál v jazzovém orchestru, a právě on malého Keithe nasměroval k muzice.
Začalo to Malagueñou
„Vždycky se u něj povalovaly nástroje,“ vzpomínal kytarista pro Vice. „Měl na stěně kytaru a pořád mě s ní škádlil, protože jsem byl malý a nedosáhl na ni. Roky jsem na tu zatracenou věc civěl, jak tam visí mimo můj dosah. Povídá mi: ‚Když na ni dosáhneš, nechám tě na ni hrát.‘ Tak jsem si přitáhl židli, položil na ni pár tlustých knih a nějak se k té kytaře vyškrábal. Na to děda říká: ‚Oukej, jediné, co potřebuješ znát, je Malagueña. Španělská písnička.‘ Zabroukal mi ji, ukázal začátek, a to bylo všechno. Nepředvedl mi žádné akordy, jenom pár tónů. A tak jsem začínal hrou prsty, trsátko přišlo až později.“
Známý příběh o tom, jak se Keith Richards v dětství seznámil s Mickem Jaggerem, jsme vyprávěli před několika měsíci v článku u příležitosti Jaggerových osmdesátin. Proto se podívejme na jiný důležitý moment z Richardsova dospívání, bez něhož by Stouni možná ani nevznikli.
Bylo jím studium na dartfordské průmyslovce. S chutí nastoupil do tamního sboru a jako člen sopránového tria se chystal na vystoupení ve westminsterském opatství, kde měl dokonce vystoupit pro samotnou královnu Alžbětu II. Jenže kvůli zkouškám chyběl ve škole, což vedlo až k tomu, že mu hrozilo opakování ročníku. Richards to bral od vedení školy jako křivdu a později prohlásil: „Právě tohle mě změnilo z celkem dobrého studenta ve školního teroristu a kriminálníka s celoživotním a neutuchajícím vztekem vůči jakékoli autoritě.“
Začal se flákat, provokovat a nakonec ho z průmyslovky vyloučili kvůli záškoláctví. Vedení mu doporučilo přihlásit se na uměleckou školu v nedalekém městě Sidcup, dnes součásti Londýna. A právě tam se Keith Richards našel, spřátelil se s dalšími kluky s nadšením pro muziku, měl větší prostor na cvičení na kytaru (byť taky za cenu flákání některých předmětů) a došel k přesvědčení, že jeho budoucnost je v hudbě. Mimochodem, když si ho už jako rockovou legendu pozvali na dartfordskou průmyslovku na besedu se studenty, řekl jim to pěkně po svém: „Děcka, cokoli, co dneska posloucháte, by beze mě neexistovalo.“
Za vším hledej blues
Ani uměleckou školu v Sidcup Richards nakonec nedostudoval, místo toho se sebral a odjel do Londýna s kamarády Mickem Jaggerem a Brianem Jonesem. Pronajali si byt a plně se soustředili na budování kapely. Začínali na blues, na něž se tehdy do londýnských klubů chodilo, ale nebyla v tom vypočítavost. Stouni měli blues rádi, právě Richardsova sbírka bluesových desek byla důvodem, proč se spolu kdysi s Jaggerem zakecali coby bývalí spolužáci na nádraží, zůstali spolu v kontaktu a brzy začali jamovat.
Richards miloval rokenrol a blues, rád si přehrával oblíbené písně a zkoušel si na nich kytarovou techniku. Kloubil v sobě samouka i objevitele. „Vůbec jsme neřešili, jestli je Chuck Berry černý nebo bílý, jediné, co nás zajímalo, byla ta muzika, a ty bláho, co ta s vámi tehdy dělala,“ povídal v roce 2009 pro Guardian. „Tam mi pomalu došlo, že tihle borci hrají podobnou hudbu, na jaké jsem vyrůstal. Byla syrovější, víc venkovská. V ten moment jsem se pustil do objevování, kde asi berou ty nápady. Bylo mi patnáct, v takové situaci nemůžete jen tak zavolat Chuckovi Berrymu a zeptat se ho, kam na to chodí. Musel jste studovat katalogy labelů, takhle jsem třeba narazil na informaci, že spolupráci s Chess Records dohodil Chuckovi Berrymu nějaký Muddy Waters. To byla ta návaznost. Tak jsem začal poslouchat Muddyho Waterse a než bys řekl švec, dostal jsem se přes něj k Robertu Johnsonovi. Najednou už posloucháte hudbu nahranou před válkou a jste v úplně jiném světě, i když hodně z toho jsou spíš sračky.“
V tom samém rozhovoru popsal, jak se na těchto nahrávkách učil hrát: „Jakmile jednou vezmete kytaru do ruky, nepřestáváte dumat nad tím, jak to ten týpek na desce zahrál. Říkáte si: teď tu strunu natáhl snad na tři yardy! A zní to tak jednoduše! A ještě má rytmus a je slepý a… Chci říct, že vám nezbývá než to zkoušet zahrát taky, prostě to musíte udělat. Měli jsme spoustu jiných věcí na práci, ale jakmile se do vás nějaký takový zvuk zakousne, tak vám nedá pokoj, dokud ho nezahrajete taky. I pár minut takového zkoušení má stejný efekt jako chodit do hudebky.“
Použijme ještě jednu citaci ze zmíněného rozhovoru, jelikož se v něm Keith Richards zamyslel, jak bylo na začátku šedesátých let vůbec možné, že se v Británii blues těšilo vlně popularity, na níž se konec konců svezli i Rolling Stones: „Bluesmani v USA s každým rokem ztráceli publikum, protože byli považovaní za staré páprdy. Evropu měli rádi, alespoň jednou za rok do ní jezdili hrát. Americká černá hudba začala čím dál víc sklouzávat k Motownu, ty písně byly uhlazenější a technicky organizovanější. Bluesmani tam měli pocit, že zůstali stranou, a ta vlna zájmu z Evropy, a obzvlášť z Anglie, je zaujala. Vůbec nepochybuju, že na sebe koukali a říkali si: ‚Ty jo, to je to nejdivnější publikum, co jsme kdy viděli. Tlupa vyzáblých Anglánů s hárem, co pořád vzdychají: Óóóó!‘“
S Lennonem na tripu
Právě syrové blues rané rozevláté Stouny stavělo do opozice vůči popovým a jak z katalogu uhlazeným Beatles. Což byla spíš uměle vytvořená válka publika, sami muzikanti spolu neměli problém. Hezky na to Richards vzpomíná ve své autobiografii Život (volně přeloženo z originálu): „Měli jsme k sobě vzájemnou úctu. Mick a já jsme obdivovali jejich harmonii a skladatelské schopnosti, oni nám zase záviděli svobodu našeho chování a image.“ Kontakt Stounů a Beatles později přerostl v přátelství do takové míry, že spolu prováděli ledacos, včetně drogových experimentů.
Richards ve své knize vzpomíná na Johna Lennona: „Zkoušel všechno, co jsem bral já, ale chyběl mu můj trénink. Takže John většinou u mě doma končil tak, že objímal vázy.“
Keith Richards se svou inklinací k drogám nikdy netajil, což zavdávalo hromadě podivných vyprávění. V jedné z nejdivočejších pověstí, vzniklých okolo Richardsova prvního zatčení, hraje roli tyčinka Mars. V roce 1966 si kytarista koupil usedlost v Sussexu. Velmi rychle se změnila v doupě, kam se na večírky sjížděli nejen kamarádi z hudební branže, ale i bulvární novináři bažící po senzaci. Dočkali se o rok později, kdy do domu vtrhla policie kvůli udání ohledně držení drog. Uvnitř byli jen Richards, Jagger a jeho tehdejší partnerka Marianne Faithfull, ovšem všichni tři unavení po celodenním tripu.
„Najednou někdo buší na dveře,“ píše Richards ve svých pamětech. „Kouknu se z okna a venku se to jenom hemžilo trpaslíky. Nikdy předtím mě nezatkli a teď jsem byl ještě pořádně sjetej.“ Richards policistům dveře otevřel se vší zdvořilostí a Marianne Faithfull později vzpomínala, že trojice strážníky přivítala do nejidyličtějšího prostředí rodinného života, jaké si mohli představit. Nezabralo to, Jaggera s Richardsem zabásli a nakrátko poslali do vězení. Možná za to mohli bulvární novináři čekající senzaci, možná se tím bavili fanoušci, nicméně do světa se průběh zatčení dostal v úplně jiné podobě. Vyprávělo se, že policisté vtrhli na statek doprostřed orgií a přímo na místě načapali Jaggera, jak líže tyčinku Mars zastrčenou přímo do vagíny Marianne Faithfull. Což byl pro konzervativní Británii rozhodně peprnější drb než suché zatčení. „Jak se do téhle historky ta tyčinka Mars dostala, to fakt nevím. Možná to akorát dokazuje, na co lidi myslí,“ glosoval ve své knize Richards.
Image se nezbavíš
Za drogy byl zadržený ještě čtyřikrát, naposledy v roce 1978. Není tedy divu, že si s jeho osobou návykové látky začal spojovat kdekdo, včetně lidí, kteří Stouny ani neposlouchali. „Má image se za mnou táhne jako dlouhý stín. I když je to už skoro dvacet let, některé lidi prostě nepřesvědčíte, že nejste nějaký šílený feťák,“ posteskl si v roce 1994 v rozhovoru pro Q.
Jestli se něco Richardsovi musí nechat, tak péče o svou image. Ano, je pravda, že ho fanoušci pořád považují za svého rockového hrdinu, co v důchodovém věku padá z palmy. Ale Richards dává všemožnými způsoby najevo, že jeho divoké drogové období už je dávná minulost. O sídlu v Sussexu se dávno přestalo mluvit v souvislosti s drogovými večírky, naopak se kytarista rád chlubí, kolik v něm za ta léta nasbíral knih. Dokonce prozradil, že uvažoval o knihovnických kurzech, aby si v těch tisícovkách položek své sbírky konečně udělal pořádek.
Stejným způsobem vypráví o svém druhém domě v americkém Connecticutu a třetí sídlo na Jamajce světu prezentuje jako jakousi luxusní chalupu, kam jezdí odpočívat. A kde mimochodem na své sítě natáčí kouzelná videa stárnoucí legendy, co si u bazénu s drinkem vychutnává život.
Jedeme dál
O Richardsovi, jeho kariéře a historkách by se dal napsat klidně celý speciál Headlineru. Mnozí se diví, že po tom všem, co zažil, ještě dokáže fungovat, a fórů na téma „nesmrtelný Keith“ jste bezpochyby slyšeli už slušnou řadu. A ještě uslyšíte, protože podle jeho slov se zatím do důchodu nechystá.
Kromě toho, že teď Stouni vydali nové album, prozradil kytarista v rozhovoru pro SiriusXM, že jim zbyla hromada dalšího materiálu. „Dokud s tím nesekneme, vždycky bude v plánu nějaká další deska. Mohli bychom si hodit nohy na stůl, ale znáte to. Když už jsme to dotáhli až sem, tak s Rolling Stones budeme kráčet ještě dál. Děláme to tak celou dobu.“
A protože se nedávno vydané Hackney Diamonds může řadit mezi největší nahrávky letošního roku, nezbývá než se těšit, s čím Keith Richards a jeho parta ještě přijdou. Tak všechno nejlepší, Keithe!