A přitom to tak kdysi vůbec nevypadalo. Byrne muziku miloval od dětství, ale na střední ho vyloučili ze školního sboru, protože zpíval falešně a mimo tempo. Coby rozený Skot, jehož rodiče se stěhovali nejprve do Kanady a později do USA, se moc nedařilo, aby se mohl věnovat muzice s kamarády. Kromě toho, že se nechytal ve sboru, bojoval v tomto prostředí i se skotským přízvukem. „Cítil jsem se trochu jako outsider. Ale pak mi došlo, že svět je stvořený z lidí, kteří jsou každý jiní, a jsme tu všichni společně,“ pravil v roce 2012 v rozhovoru pro americkou televizi CBS. A dodal, že v této ulitě vlastní nejistoty a odcizení byl i dlouho poté, co se proslavil s Talking Heads a setřásl ji až v pozdějším věku: „Můžeme se změnit. Díky bohu, že se můžeme změnit.“
Právě coby frontman, kapelník a hlavní autor Talking Heads se proslavil a kdyby od té doby už nic nesložil, jeho dopad na scénu by byl i tak nesmazatelný. Jenže Byrne je workoholik, renesanční člověk, věnuje se divadlu, filmu, výtvarnému umění a prakticky každá jeho sólová nahrávka je jedinečná. Platilo to už pro album My Life in the Bush of Ghosts, které v roce 1981 nahrál společně s Brianem Enem, a platí to i pro vloni vydanou sólovku Who Is the Sky?, jež vznikla ve spolupráci s newyorskými Ghost Train Orchestra.
Právě toto album plně zužitkovává Byrnovu lásku k hudbě i vizuálním scénickým představením a dal si záležet, aby jeho turné, v rámci něhož vystoupí 17. června v pražském O2 universu, nabídlo onen jedinečný hudebně vizuální zážitek každému divákovi.