Hradecká skupina Piráti 44 se chystá vydat album Strženi proudem. V září ho předchází maxisingl. Druhým kytaristou party Slávka Hamaďáka se stává Jaroslav Friedl z Čínské čtvrti. ◆ Česká gramofonová firma Popron Music hlásí, že otevírá své zastoupení v Kostarice. Bohužel, o dalším osudu této pobočky není nic známo. ◆ Brněnský kytarista Josef Ostřanský nabídl kytaristovi Mňágy a Žďorp Martinu Knorrovi společná vystoupení pod hlavičkou „největší a nejmenší kytarista ve střední Evropě“. ◆
Bobina Ulrychová, partnerka normalizační pop hvězdy Pavla Lišky, má podle Mladého světa „v Itálii ne jednu, ale tři skupiny („tanečnic“). Potkala jsem nedávno v Turíně dvě její tanečnice,“ píše autorka článku. „Už prý jim dává třicet tisíc lir na den. Je to pokrok. Dělala prý v Československu konkurs a přihlásilo se jí tři sta holek“. ◆ Na 98,7 vysílá v Praze nové Rádio Kobra. Slibuje vskutku originální dramaturgii – v pondělí vysílá orientální hudbu, v úterý historický jazz, ve středu new age, ve čtvrtek černošskou hudbu, v pátek evropský folklor, v sobotu soudobou vážnou hudbu a v neděli pelmel všeho možného, co se hrálo přes týden. ◆ Právě vychází promo singl Janka Ledeckého Na ptáky jsme krátký v produkci slovenského skladatele Julia Kinčeka. ◆
Petr Zezulka, samorostlý zpěvák a leader už zapomínané skupiny Ciment z Valašského Meziříčí, prozradil o své písničce Přijede k nám Metallica do Francovej Lhoty, že sice ví, co je to Metallica, ale vlastně ani neví, kde Francova Lhota leží. ◆ Mikoláš Chadima se konečně dočkal dvojalba MCH Band 1982–1986, jež obsahuje první čtyři demokazety jeho souboru. ◆ Skupina Krabathor vydala u Monitoru své první deathmetalové album v angličtině! Jako jedna z prvních kapel tohoto typu rezignovala na češtinu. ◆ Album Czech Masters of Rock Guitar, jež vydala firma Bestia Petra Jandy, představuje 11 nejlepších českých kytaristů své doby. ◆ Firma Globus chystá kompletní nahrávky DG 307 z let 1978–1980 na CD! ◆ Karel Gott dostal 8. září diamantovou desku za 13 milionů prodaných desek.
Hodnocení nových desek české provenience: nejvíc Zuzana Navarová: Caribe 3,7, pak Ecstasy of St. Theresa: Susurrate 2,9, Miloš „Dodo“ Doležal: Dráždivý dotek 2,7 a Michal Pavlíček: Imagination 2,6. Nejhůř dopadl Vítek Pokorný s EP Písnička o psu a kočce (1,7) a Brutus: Mám horečku s nejnižší možnou známkou 1,0. Petr Korál ale Brutus opatrně omlouvá: „Kdo kapelu zná, ví, že si na nic nehraje, že její síla spočívá v přirozenosti. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tento pocit vás na jejich vystoupeních prostoupí, umocněn tolik typickým řinčením půllitrů a neprostupnou cigaretovou clonou. Tím se soubor od celé řady všech těch příšených ,rocků‘ a ,heavy rocků‘ liší – žel, do vinylů uvedenou atmosféru vylisovat nejde.“ ◆ Vedle Brutusu dostala za uši také další tancovačková kapela Keks, která se odvážila vydat desku Karavany snů: „Plesk – jako když hodíš vajíčko na zeď. Muzika pozvolna stéká za spadlou skořápkou, kytara se bezpečně utápí kdesi ve směsici bílku a žloutku, hodňoučké klávesy pečlivě drží kila, případně si udělají výlet a zmapují základní melodickou linku, bicí tam snad taky někde jsou a nad touhle spouští se vystrašeně klepou intonačně diskutabilní hlásky vokalistů Štěpána Kojana a Petra Dudíka.“
V recenzi kompilace hitů Lenky Filipové 1982–1992 kritik říká: „Filipová je taková, jaká je. Mně připadá afektovaná se sklonem k mírné hysterii v období menstruace. Snad právě proto na mě působí sympaticky. Neboť jak Mozart řekl: Cosi fan tutti.“ Na desce Jana Kalouska Řeka v plamenech zase vadí Ivanu Hartmanovi slabý výkon zpěvákovy doprovodné kapely Kick Poets: „Jako kdyby jim zmokly sirky.“
V týdeníku Der Spiegel vyšel rozhovor s Frankem Zappou, v němž padla zmínka o jeho nenaplněné funkci československého kulturního velvyslance ve Spojených státech: „Zaplatil jsem 500 dolarů, abych se ve Spojených státech registroval jako představitel cizí vlády, ale neudělal jsem vůbec nic. Když mi bylo toto místo nabídnuto, navštívil ministr zahraničí James Baker Havlovu vládu a poradil jí, aby si se mnou nezačínala. Když jsem pak byl jmenován, dostala Havlova vláda od Bakera dopis, v němž ji vyzval, aby mě tohoto místa zbavila.“
Jak se dá napsat, že umělec ji měl na pódiu jako z praku? Velmi jemná recenze koncertu Karla Kryla v Mikulově to demonstruje s vybranou citlivostí: „Vzhledem k okolnosti společenské únavy, kterou furiantská oblast vína ráda veličinám připravuje, aby se honosila zažitím slabých chvilek na pódiu, ani nemohlo být provedení všech položek scénáře bezchybné, a tak prosakovaly promíchaným repertoárem těžkosti s artikulací, hmatníkem, intonací. Navzdory tomu ty, jimž kráčí o hlubokou myšlenku, ,malý velký muž‘ nezklamal.“
A obvyklá moudrá slova Jiřího Černého nakonec jsou tentokrát delší než obvykle: „I hudební kritik je pouze člověk, a ne počítač. Než si sednu k recenzi koncertu nebo desky, což obojí spěchá, nemohu do sebe naprogramovat, z jakých hledisek budu tu muziku hodnotit. Mám sice profesionální povinnost nebrat ohled na to, jestli dotyčná skupina jsou ve svém osobním životě podvodníci nebo lidumilové, ale nemohu ze svého podvědomí vymazat informace o tom, že mě týden bolí žaludek, neofašisté mi pomlouvají kamaráda, stát, jemuž jsem už od skautských let několikrát sliboval věrnost a lásku, se rozpadá, a kdykoli si o půl osmé pustím televizi, umírají přede mnou děti. Kritik, který neumí takové mimohudební jevy potlačit vůbec, by asi neměl psát recenze. A neměl by je, myslím, psát ani ten, kdo by to uměl dokonale. Protože krása hudby není úplná už ve chvíli svého vzniku, ale teprve při setkání s lidskou duší, tedy právě s tím podvědomím. Jestliže ani šachový počítač není lepší než šachista-člověk, tím míň šanci má recenzentský počítač. Spočítá akordy, zhodnotí intonaci atd. jako se to léta dělávalo u přehrávkových komisí v socialistických agenturách. A jak to léta mnohým hudebníkům – nejen funkcionářům – skvěle vyhovovalo. Co rozumného z toho plyne? Snad jen to, že i recenze by měly být čteny s nadhledem. Ostatně, kritizovaný hudebník má na ten nadhled i čas.“