Jméno skladatele Karla Husy (1921–2016) bylo u nás do roku 1989 prakticky neznámé. Husa si totiž dovolil pohrdnout výdobytky komunistického režimu a zůstal po roce 1948 na Západě. Soudruzi se mu pomstili tím, že se jeho jméno pokusili vymazat z dějin české kultury.
Nejstarší skladbou – na albu ji ale uslyšíme až na závěr – je Serenáda pro dechové kvinteto, smyčce, xylofon a harfu z roku 1963. Serenáda je kompozice nápaditá, oproti pozdějším Husovým dílům ale poměrně tradiční. První věta s názvem Hory vyznívá hravě, dýchá inspirací moravským folklorem. V druhé větě Noc skladatel velmi volně a značně osobitě cituje nápěv známé moravské lidové písně Dobrú noc, má milá. Finální věta Tanec je pak svižná a technicky bezpochyby velice náročná.
Druhou skladbou nahrávky jsou šestivěté Vzpomínky pro dechové kvinteto a klavír z roku 1982. Autor tu odvážně sáhl po modernějších kompozičních technikách, jako jsou čtvrttóny anebo glissandové skluzy, a testuje barevné možnosti seskupení pěti dechů a klavíru. Mimořádně působivá je závěrečná věta, v níž sólový hoboj, jemně přibarvovaný klavírem a flétnou, naznačuje, že všechno, co zaznělo předtím, se nám možná jenom zdálo.
Nejmladší skladbou je cyklus nazvaný Pět poemů (básní) pro dechové kvinteto z roku 1994. Skladatel v úvodu k partituře píše, že chtěl „vyjádřit svůj obdiv k ptákům – těm stvořením, která tak magicky zkrášlují naše životy“. V první, nesmírně zvukomalebné větě Procházející se ptáci opeřenci ani tak nechodí, jako spíš poskakují, poletují a pokřikují. Ve druhé větě Šťastný pták si bezstarostně prozpěvuje sólový klarinet, k němuž se tu a tam připojí i ostatní nástroje. V mezihře Naříkající pták svěřil skladatel hlavní roli celkem logicky hoboji: ze všech pěti nástrojů má totiž k naříkání nejblíž. Posmutnělou atmosféru těsně navazující věty S mrtvým ptákem umocňuje výrazný lesní roh, jehož part je obohacený dojemnými „echo“ partiemi.
Předposlední věta Bojující ptáci má v tomto cyklu funkci scherza, je rychlá, vtipná a plná ptačího křiku a štěbetání. V pomalé finální větě Pták letící vysoko nad námi se jednotlivé nástroje pohybují v úzkém tónovém rozmezí a nejvýraznější je tu opět lesní roh, který do toku hudby vstupuje kratičkými, jakoby úzkostlivými motivy.
Hráči Belfiato Quintetu na desce potvrzují svou skvělou pověst. Už v úvodních Pěti básních jsem ocenil jejich báječnou techniku, dokonalou komorní souhru a mimořádnou tvůrčí fantazii. Iluze ptačího zpěvu a hemžení je v jejich podání tak sugestivní, že jsem si při poslechu mnohokrát připadal, jako kdybych se ocitl ve voliéře s exotickými opeřenci. Vzpomínky pro dechové kvinteto a klavír tu pak představují nejzávažnější položku a Belfiato Quintet si s klavíristou Matoušem Zukalem zjevně velmi dobře rozumí. Umělci okouzlují jemnou barevností, citem pro vystižení různých náladových odstínů a – stejně jako v Pěti básních – výtečnou souhrou a obdivuhodnou nápaditostí. V závěrečné Serenádě pro dechové kvinteto, smyčce, xylofon a harfu se k Belfiato Quintetu připojili hráči Prague Philharmonia s dirigentem Emmanuelem Villaumem. Výbornou techniku i neobvyklou barevnost, kterou nabízí originální nástrojová kombinace pěti dechů, smyčců, xylofonu a harfy, je potřeba ocenit i v tomto případě.
Verdikt
Pro Belfiato Quintet i pro Karla Husu je nahrávka, která se octla v širší nominaci na Ceny Anděl, reprezentativní vizitka. Oceňuji techniku hry, dokonalou komorní souhru i mimořádnou tvůrčí fantazii.