Když se Inhaler objevili, měli o pozornost postaráno. Jejich frontman Elijah Hewson je synem Bona z U2. Není divu, že to zmiňoval téměř každý článek, Bono je hvězda a všichni byli zvědaví, jak moc padlo jablko od stromu. Tato tíha bohužel dopadá i na Cuts & Bruises.
Elijah opravdu zdědil po otci jak talent, tak hlas. Zní jako Bono na prvních deskách U2. I kdybychom se snažili nad tím sebevíc přivřít oči, v nejlepším případě to vypadá, jako kdyby k tátovi chodil alespoň na hodiny zpěvu. Není to výtka, ostatně Elijah sám se snaží od otcovy aureoly dost hlasitě odstřihnout, ale to, s jakým hlasem se narodil, holt nezmění. Jen je na to třeba posluchače upozornit, protože v Inhaler mladého Bona uslyší a pak si musí každý sám v sobě rozhodnout, jaký má k tomu hlasu a projevu vztah. To nejspíš rozhodne o tom, jak bude hudbu Inhaler vnímat a hodnotit.
Hudebně tahle parta mladíků z Dublinu ovšem předvádí úctyhodný výkon. Co by za to kdejaká parta jejich současníků dala, mít takový zvuk. Inhaler se v duchu současné ostrovní scény označují za alternative pop, ve skutečnosti je to ale klasický kytarový poprock vyloupnutý z klubové scény. V singlech Inhaler evidentně míří do hitparád s popovou melodikou i stravitelností, na druhou stranu taky nezapřou své kořeny, na to je britská scéna až příliš vtahující. Občas zaběhnou do britpopu, indierocku z konce devadesátek a začátku nultých let a velmi jemně, aby se nerozcuchali, líznou i postpunk.
Starší posluchači si při poslechu Cuts & Bruises možná budou říkat, že tohle už slyšeli támhle a tohle jim zní jako tamto a platí to prakticky pro každou skladbu na desce. Jenže pro ně Inhaler nehrají. Oni oslovují své publikum, svou generaci, a pro ně můžou jejich skladby fungovat jako vstupní brána do světa starších žánrů. To vůbec není málo, ba naopak, podobné „iniciační“ kapely se čas od času na scéně objevily a vždy hrály velkou roli v přitáhnutí nového publika k žánru.
Takovou roli samozřejmě nejde hrát věčně. Aby pozornost neopadla, je potřeba přijít s trochou té vlastní invence a posluchače si časem připoutat vlastním repertoárem a výrazem, kvůli kterému bude na koncerty chodit ještě za pět, za deset let. Inhaler v tom mají zatím mírné rezervy. Poslech Cuts & Bruises připomíná běžeckou trasu, na níž kapela nasadila slušné tempo, ale občas zabočila na polňačku, ze které se raději přes křoví vrátila zpátky na původní cestu. Všechny ty žánry mají Inhaler skvěle zvládnuté, trochu se jim však slily do tři čtvrtě hodiny dlouhého, jednolitého kytarového proudu. Je zábava to poslouchat, ale po vypnutí přehrávače zůstane v hlavě pár nápěvů, pár kytarových linek (v mém případě vede skladba Dublin in Ecstasy) a zbytek se do hlavy vrátí až s opakovaným poslechem.
Na druhou stranu je deska nadprůměrně konzistentní. Začátek samozřejmě táhnou singly a popová melodika, ale pak obsah na kvalitě nijak neklesá. Kapela se vytasí s více žánrovými skladbami a dokáže si posluchačovu pozornost udržet až do konce. To je taky dobrý výkon.
Verdikt: 70%
Na druhé desce jsou Inhaler už technicky vyzrálá kapela. Zatím s nechtěnou nálepkou „U2 pro mladý“ bojují marně, ale snaha o posun je slyšet a příště už jim to nejspíš klapne.