Stejně tak se ale Kloučková s Dorůžkou pustili do svých oblíbenců „mimo žánr“, jako jsou Bob Dylan nebo Joni Mitchell. „Hraní s Martou funguje naprosto přirozeně, člověk se vlastně nemusí vůbec o nic snažit,“ popisuje vznik projektu David Dorůžka.
Jak vlastně vznikl nápad na desku How Little We Dream? Byl na začátku konkrétní koncept, nebo se začal rýsovat až během práce?
Marta Kloučková: My jsme spolu začali hrát v duu už v roce 2021, natočili jsme jednu live-session v SONU a pak jsme koncertovali, takže repertoár na desku částečně krystalizoval během živých koncertů a část z něj jsme vybrali zhruba před rokem, kdy už bylo jasné, že půjdeme točit album. Vybírali jsme méně známé jazzové standardy, písničky, co máme rádi, co nás oslovují. Nějaké písně, které jsme vybrali a nazkoušeli, se ale na desku nedostaly.
David Dorůžka: Ty ale budeme hrát na našich živých koncertech. A k otázce konceptu – na začátku byl určitě koncept. Zda konkrétní, toť otázka.
Co vás přivedlo k tomu udělat čistě komorní nahrávku ve dvou? Jak a proč jste se vůbec dali dohromady?
MK: Tak my spolu hrajeme už několik let v mém jazzovém Quintetu (spolu s Jaromírem Honzákem, Vítkem Křišťanem a Markem Urbánkem), David hraje na mém debutu Loving Season (2018) i na albu Stopa snu (2022). Nápad hrát v duu přišel během pandemie a celkem se nám to zalíbilo. Pro mě je to hodně svobodné zpívání, kde mám prostor k experimentu, scatu, k písňové jednoduchosti i dramatičtější interpretaci a na rozdíl od mého Quintetu k interpretaci písní a textů, které jsem nenapsala. Navíc hraní s Davidem je hudebně za odměnu. To mi potvrdí asi každý.
DD: Vždycky se mi líbilo, jak Marta zpívá. A formát dua je jedním z mých oblíbených. Je to ideální forma hudebního dialogu. Kromě toho obecně rád spolupracuji se zpěvačkami a hraní s Martou funguje naprosto přirozeně, člověk se vlastně nemusí vůbec o nic snažit.
Podle čeho jste skládali repertoár? Byl tam od začátku plán míchat jazzový repertoár s věcmi typu Billie Eilish, Boba Dylana, nebo se to vyvíjelo postupně?
DD: Já mám rád Boba Dylana asi od svých 12 let, takže zařadit jeho píseň na album bylo celkem přirozené. Nechtěli jsme dělat desku s čistě jazzovými standardy, to bylo jasné od začátku.
MK: Na albu je asi i víc původně nejazzových písní než těch jazzových – 50 Ways to Leave Your Lover od Paula Simona, Dreamland od Joni Mitchell, White Rabbit od Jefferson Airplane. Nechybí ale i jazzové standardy a jazzu je na desce dostatečně, David v písni In Walked Bud (a nejen tam) hraje takové sólo, že vám spadne brada. Já jsem transkribovala a otextovala sólo Johna Coltranea a objevila tak další ze svých skrytých talentů. Asi by se dalo říct, že je to písňová deska s přesahem. A repertoár se tvořil postupně, nejprve jsme si posílali nápady, pak jsme vybírali, pak zkoušeli. Ale některé písně, jako Dreamland nebo White Rabbit, hrajeme už od začátku a tam bylo hned jasné, že na desce nemůžou chybět.
Proč jste vybrali zrovna Wildflower od Billie Eilish, co se dělo na první zkoušce? Hledali, jak tu píseň uchopit? Jak to šlo?
DD: Na první zkoušce jsem se zděšením zjistil, že budu potřebovat kapodastr. Pak jsme hledali, uchopili píseň a pak už to šlo čím dál lépe.
MK: My jsme ještě předtím hráli píseň Wild Flower od Wayna Shortera. Pak jsme přemýšleli nad nějakou současnou písní, kterou bychom zařadili na album, a mě napadla píseň Wildflower od Billie Eilish, že by to bylo vtipné, mít na albu dvě písně stejného názvu. Třeba si budete chtít pustit Shortera a místo toho začne Eilish a naopak (smích). Ale ne, Wildflower od Billie Eilish je krásná věc a my bychom ji na album dali, i kdyby se jmenovala třeba I see her. Jen by na albu byla až na úplném konci, po Bobu Dylanovi.
Co vás na té skladbě konkrétně přesvědčilo, že na desku patří?
MK: Ona ta píseň patří spíš právě k té skupině tvorby nejazzových autorů – Paula Simona, Boba Dylana, Joni Mitchell, Grace Slick – a to tím, že je to hit, oslovuje velkou část posluchačů napříč věkem i žánry. Letos získala cenu Grammy za nejlepší píseň roku. Jen vznikla o 50, resp. 60 let později, než písničky výše zmíněných, a jak jsem říkala, chtěli jsme na album zařadit i jednu současnější věc. Byla výzva ji zahrát a natočit bez velké produkce, prostě jen v minimalistickém provedení hlas a kytara.
Fakta
Album How Little We Dream je komorní nahrávka zpěvačky Marty Kloučkové
a kytaristy Davida Dorůžky, která vznikla z jejich dlouhodobé spolupráce v menších i větších projektech. Vyšla v dubnu na značce Bivak Records digitálně i na vinylu. Repertoár kombinuje jazzové standardy (Thelonious Monk, Wayne Shorter) s písněmi mimo jazzový kánon – od Boba Dylana přes Joni Mitchell až po současnou tvorbu Billie Eilish. Nahrávka vznikla v SONO Records pod zvukovým dohledem Milana Cimfeho, mix a mastering připravil Adam Pakosta. Projekt vznikl také díky podpoře fanoušků v crowdfundingové kampani.