Osud a kariéra Janis Joplin svým způsobem symbolizují divokost a rozmáchlost šedesátých let. Je v nich úplně všechno. Od konzervativní Ameriky symbolizované usedlým rodinným životem po rebelství a beatnickou svobodu. A hudba. Všudypřítomná a všeobjímající hudba, která byla okolo zpěvačky neustále jako parfém. Janis Joplin muzikou žila. Už od dětských let ji do sebe nasávala a podřídila jí velkou část svého krátkého života. Který byl plný starostí a bolesti.
Foto: Profimedia
Hipík z přístavu
Problémy začaly už v dětství. Texaské Port Arthur, kde se Joplin 19. ledna 1943 narodila, nebylo úplně typické jižanské, tedy chudé a industriální či zemědělské město. Naopak. Díky nedalekým ropným nalezištím zde několik olejářských firem umístilo své zaměstnance a budovalo pro ně zázemí. Port Arthur bylo díky tomu jak z katalogu, a navíc s jedněmi z nejlepších škol v celých USA. Tedy jen pro bílé děti, protože tehdejší vzdělávací systém pořád lpěl na segregaci.
Na druhou stranu byl Port Arthur městem hříchu. Jak ve své knize Scars of Sweet Paradise (Jizvy sladkého ráje) věnované zpěvaččině životu a době píše Alice Echols, po New Orleans byl Port Arthur druhým přístavem v regionu, kde se mohl vyřádit naprosto každý. Mafie ovládala kasina, bary, špeluňky a bordely, ve kterých unavení námořníci nechávali výplaty. Teprve v polovině padesátých let poslala vláda do Port Arthuru agenty, aby spolu s policií provedli zátah a dali město do pořádku.
To už se svou partou kamarádů sledovala Janis Joplin. Nechtěla se smířit s pokrytectvím, na jaké začala narážet. Ve městě se najednou všichni tvářili, jako kdyby tam nikdy nic špatného nebylo. Port Arthur byl ze dne na den destinací zosobňující perspektivu amerického snu o zaslouženém klidu a odměně za odvedenou práci, ačkoli řada sousedů si ještě nedávno sem tam odskočila do nějakého toho vykřičeného domu nebo propila výplatu.
První skladba, kterou kdy Janis Joplin nahrála.
Janis Joplin odmítla tuhle hru hrát. Už jako teenagerka vystoupila z řady, nehodlala být další upravenou středostavovskou dceruškou. Kamarádila se s dětmi z chudých rodin a přístavními zevláky, místo do kroužků chodila zpívat do parku. Na střední ji kvůli tomu měli za vyvrhelku. A protože v pubertě trpěla obezitou i akné, spolužáci ji při každé příležitosti šikanovali. Častovali ji nadávkami jako prase, pošuk, podivín, ale i – čtenáři snad prominou doslovný překlad – negromilka. Všimli si, že Janis na rozdíl od nich tráví čas jinak a s jinými lidmi. A každou chvíli jí to mlátili o hlavu. „Nezapadala jsem. Věnovala jsem se čtení, malování a odmítala jsem nenávidět černochy,“ cituje zpěvačku Muriel Dimen, autorka knihy Feminist Nightmares o tom, jak se liší ženské hodnoty podle sociálního postavení.
Tato neochota zapadnout se u Janis Joplin během studií dále prohlubovala. Jako jediná z dívek chodila v džínách, věčně s sebou po škole tahala autoharfu, na kterou hrála, jakmile měla někde chvilku. Přestože pro většinu kolektivu byla divná, dokázala si najít přátele. Obklopovala se činnými studenty, ať už redaktory školního časopisu, či dalšími hudebníky, a v tomto kruhu začínala pomalu tvořit.
Směr San Francisco
Zprvu se věnovala folku, na střední vystupovala s triem Waller Creek Boys. Postupně se ale zamilovala do blues a poetiky beatníků. Jako první skladbu nahrála v osmnácti letech What Good Can Drinkin‘ Do, do které své vzory silně vepsala. Byla v prváku na univerzitě a opět se zachovala tak, že se celé město Port Arthur mohlo divit.
Jeden z největších hitů Janis Joplin.
Nechala školu plavat a po vzoru beatnických spisovatelů vyrazila stopem po Státech. Poznala několik hudebníků, ze kterých se později na scéně staly hvězdy, a sblížila se s Chetem Helmsem, ústřední postavou Léta lásky, které za pár let mělo propuknout v San Francisku. Helms byl promotér a pořadatel koncertů, ale hlavně Janis Joplin ukázal, co to znamená sednout, tvořit a nahrávat muziku. Díky němu a spřáteleným hudebníkům začala naplno hrát, ale neobešlo se to bez následků. Zpěvačka rychle spadla do drog. O její ochotě naprat do sebe cokoli se začalo brzy šuškat po celém San Francisku, a když situace došla tak daleko, že po dvou letech na tamní scéně měla čtyřicet kilo a byla prakticky bez soudnosti konzumace návykových látek, přátelé ji tehdy přemluvili, aby se vrátila do Port Arthuru a dala se do pořádku.
Publicistka Myra Friedman je autorkou životopisu Burned Alive. Období po návratu Janis Joplin domů dokázala zmapovat i díky rozhovoru s jejím terapeutem a psychologem Bernardem Giarittanem. Joplin trpěla úzkostnými stavy, že bez alkoholu a drog jako hudebnice nemůže fungovat. Bála se tvůrčího bloku i neochoty ostatních přijmout ji mezi sebe a děsila ji představa, že se kvůli tomu zasekne v Port Arthuru, kde ji čeká osud všech jejích sousedek: bude z ní domácí puťka, která vyváří manželovi a stará se o děti. Janis Joplin vnímala budoucnost jen ve dvou extrémních scénářích. Buď bude umělkyně závislá na drogách, nebo střízlivá hospodyňka, nic mezi tím. Giarittano tedy pracoval na tom, aby své klientce vysvětlil, že na hudební scéně může fungovat, i když bude čistá, a částečně se mu to podařilo. Joplin se pomalu dávala do kupy. Začala si doma nahrávat nové písničky a vystupovat po okolních klubech, byť jen sama s kytarou.
Na jeden takový koncert dorazil v roce 1966 již zmíněný Chet Helms. Dělal
manažera psychedelikům Big Brother and the Holding Company, kteří hledali zpěvačku. Jakmile Joplin slyšeli, okamžitě jí nabídli, aby se k nim přidala. Mělo to jednu jedinou chybu. Znamenalo to vrátit se do San Franciska.
Znovu na scéně
Janis Joplin se nikdy nedokázala zbavit své závislosti. Po přestěhování se sice snažila dál bojovat, ale okolí jí v tom moc nepomáhalo. Se spolubydlícím Travisem Riversem měla dohodu, že se doma neobjeví žádné jehly. Myra Friedman ve své knize cituje vzpomínku Davea Getze, spoluhráče z kapely. Ten jednou po zkoušce přivezl Joplin do jejího bytu, kam se bez jeho vědomí mezitím nakýblovalo několik Riversových kamarádů. O domluvě nic netušili, takže když je Joplin spatřila s jehlami v rukách, dostala záchvat vzteku. Rivers se ji po svém příchodu snažil uklidnit, že jde jenom o meskalin, ale Joplin to bylo jedno. „Ty mi nerozumíš. Já to nesmím vidět! Prostě nevydržím se na to jen tak koukat!“ křičela podle Getze na svého spolubydlícího.
Foto: Profimedia
O kapelu Big Brother zprvu nebyl zájem, došlo i na situace, kdy kvůli mizerné návštěvnosti nedostala zaplaceno. Přesto se pomalu začala dostávat do povědomí posluchačů a v roce 1967 už koncertovala po celém západním pobřeží USA. Doba tomu přála, Kalifornie byla tehdy středobodem amerického hudebního světa a Janis Joplin nešlo na žádném koncertě přehlédnout, i když lidi přišli třeba na úplně jinou muziku. A jak už to tak bývá, s úspěchem přišly další problémy.
Kapela se přejmenovala na Janis Joplin and Big Brother and the Holding Company. Honoráře už se nevyplácely rovným dílem, stále větší část z nich šla zpěvačce. A když ji novináři začali označovat za senzaci, zatímco zbytku kapely nevěnovali nejmenší pozornost, bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Big Brother byla pořád parta kamarádů, co chtěli hrát psychedelický rock a Janis Joplin přizvali mezi sebe. Nehodlali se smířit s rolí doprovodné kapely, která bude nahrávat covery, jakkoli se jejich singl Piece of My Heart, původně nazpívaný Ermou Franklin, stal hitem. A tak se jejich cesty v prosinci 1968 rozešly. Mimochodem, Big Brother hrají dodnes, poslední evropské turné měli v roce 2016.
Milovaná provokatérka
Janis Joplin rychle sestavila novou kapelu, tentokrát už složenou ze studiových muzikantů bez ambicí kecat jí do práce. S Kozmic Blues Band začala znovu nahrávat a koncertovat, ovšem ani sebevětší profesionálové v kapele ji neuchránili od démonů závislosti. Peggy Caserta v knize Going Down with Janis píše, že v době nahrávání debutové sólovky I Got Dem Ol‘ Kozmic Blues Again Mama! zpěvačka denně spotřebovala tolik heroinu, že by v dnešních hodnotách odpovídal 1 300 dolarů. Stala se rockovou hvězdou a náležitě si to užívala.
Foto: Courtesy Everett Collection
Byla si taktéž vědoma své pověsti rebelky motivující ostatní k tomu, aby se bránili starosvětskému přístupu k životu. „Jakmile mě uvidí, potom, co je jejich maminky navlékly do kašmírových svetříků, možná začnou přemýšlet jinak. Možná si řeknou, že můžou být sami sebou a prosadit si to,“ řekla na adresu svých mladších fanoušků v rozhovoru pro New York Times.
Samozřejmě že starší generace provokovala. Byla nevyzpytatelná, drzá, sebevědomá a s pověstí feťačky. O to víc ale fascinovala mladé posluchače. „Neexistuje žádné zítra bude líp. Nebo za posraný rok. Nebo v příštím posraném životě. Není na co čekat, prostě se jen rozhlédněte okolo sebe a řekněte si: tohle je ono, tohle je všechno, co mám, tenhle maličký okamžik,“ prohlásila v roce 1969 a celkem jasně tím popsala svůj životní postoj. Zároveň vyjádřila myšlenku, která tou dobou rezonovala celou její generací.
Joplin milovala publikum, dokázala si s fanoušky vybudovat vztah a ti jí díky tomu leccos odpustili. Nebo to na ní dokonce měli rádi. Ukázkovým příkladem bylo vystoupení na Woodstocku v srpnu 1969. Zpěvačka přišla na pódium až ve dvě ráno ve stavu notně poznamenaném nekonečným mejdanem. Během vystoupení se motala, kolísal jí hlas, ale publikum si přesto omotala kolem prstu. Byla pozorná, ptala se fanoušků, jestli mají všechno, a hlavně jestli jsou správně zkouření. Odpovědí jí byl jásot.
„Ten večer nebyla úplně ve formě, možná kvůli dlouhému čekání, možná kvůli všemu tomu chlastu a heroinu, co do sebe předtím naprala. Ale Janis mimo formu byla pořád absolutně dechberoucí,“ vzpomínal na ten okamžik ve svém životopise Pete Townshend z The Who, kteří na festivalu hráli hned po Joplin. Zpěvačka, jakkoli si podle svědků festival užila, si byla vědoma pokaženého vystoupení a zasadila se o to, aby byl jeho záznam vyřazen ze soundtracku k dokumentu, který o festivalu souběžně vznikal. Filmaři jí vyšli vstříc a ve filmu se jenom mihla v záběrech ze zázemí.
Televizní vystoupení rodiče nemohli rozdýchat, ale jejich děti je milovaly.
Smrt na podlaze hotelu
Pokažená vystoupení se začala opakovat. V tom samém roce několikrát vystoupila v Madison Square Garden. Někdy si o ni dělali starosti spolupracovníci, jindy publikum. O rok později v rozhovoru s Davidem Daltonem vzpomínala, že na ni publikum zíralo s výrazem, jestli to vůbec zvládne.
Zpěvačka se tou dobou už víceméně řítila volným pádem do hlubin drogového pekla. V zimě 1969 se jí rozpadla kapela Kozmic Blues Band a její snaha seknout s heroinem byla marná. Nedokázala se odstřihnout od lidí, skrze které měla k drogám přístup, přesto se dokázala hecnout k mimořádným hudebním výkonům. Nárazově si zahrála s Big Brother a s novou doprovodnou kapelou Full Tilt Boogie Band natočila nahrávky, které patří k vrcholům její tvorby. Na turné dokázala jakž takž heroin omezit, o to větší ale měla spotřebu alkoholu.
Poslední roztočení bubínku drogové ruské rulety začalo v srpnu 1970, kdy se kapela pustila do přípravy nové desky. Joplin trávila na střídačku čas ve studiu, po okolních barech a doma, kde měl málokdo šanci její konzumaci hlídat. Na jejím stavu se bezpochyby podepsal i fakt, že snoubenec Seth Morgan, kterého si měla v září brát, si našel jinou ženu. Podle svědectví přátel právě toto téma poslední týdny před smrtí vytahovala, když se vydávala na další tah.
4. října 1970 byla Janis Joplin nalezena mrtvá na podlaze pokoje hollywoodského hotelu Landmark Motor. Koroner Thomas Noguchi po pitvě konstatoval, že příčinou smrti bylo předávkování heroinem umocněné alkoholem.
Navzdory předčasnému úmrtí se dokázala vepsat do rockové historie jako málokterý z kolegů. Stala se ikonou, tak tomu u podobných osudů bývá, ale pro řadu lidí byla ikonou už během svého života. Zosobňovala volnomyšlenkářství, hlad po lásce, štěstí jejího naplnění a bolest opačných případů. Publikum jí rozumělo, ale uznání její tvorby nemohl zpochybnit ani nikdo další, i kdyby se snažil. Kdo Janis Joplin alespoň jednou slyšel zpívat, věděl, že podobná zpěvačka se na scéně dlouho neobjeví. A vlastně se doteď neobjevila.
Zazpívala si i s Tomem Jonesem.