Mladá zpěvačka je teprve druhou jazzmankou na soupisce vítězů v historii těchto cen. První byla v roce 2011 zpěvačka a kontrabasistka Esperanza Spalding. Vítězství Samary Joy je o to podivuhodnější, že na rozdíl od své předchůdkyně, zaměřené přece jen více do široka a beroucí si tu z funku, tu z popu, aktuální vítězka kategorie žádné kompromisy nepřipouští. Je jazzovou zpěvačkou v tom nejklasičtějším slova smyslu, následovnicí takových dam, jako byly Billie Holiday, Ella Fitzgerald nebo Sarah Vaughan – z jejichž repertoáru si také ostatně vybírá písně, které interpretuje na koncertech i na dvou dosud vydaných albech. To druhé, loňské Linger Awhile, přineslo ostatně zpěvačce druhou letošní Grammy, tentokrát žánrovou, v kategorii Nejlepší vokální jazzové album.
Školní objev
Narodila se v newyorském Bronxu, který mimochodem dodnes neopustila, do hudební rodiny zaměřené primárně na gospel – prarodiče byli zakladateli gospelové skupiny The Savettes, otec hrál v gospelových souborech na baskytaru a je jasné, že i Samara, celým jménem Samara Joy McLendon, sbírala první zkušenosti v gospelovém kostelním sboru. V tom se ostatně biografie snad všech afroamerických jazzových a bluesových zpěvaček a zpěváků shodují už posledních více než sto let. Zároveň ale Samara poslouchala i modernější černou hudbu, jako svoje idoly z teenagerských let jmenuje třeba Stevieho Wondera nebo George Dukea.
Jazz si ji našel na střední umělecké škole, poslouchali ho spolužáci a Samaru přizvali do školní kapely. Na soutěži v prestižní instituci Lincoln Center si vyzpívala cenu pro nejlepší středoškolskou jazzovou zpěvačku a následně se zapsala na jazzový obor newyorské univerzity, což jí umožnilo stipendium, udělené nadací Elly Fitzgerald, Samařiny slavné předchůdkyně. Právě tady se dostala do centra jazzového dění, začala se nejen sama zdokonalovat, ale hlavně seznamovat s důležitými lidmi, mladými i zavedenými muzikanty a dalšími osobnostmi z branže.
Ještě na vysoké škole nejenže vyhrála soutěž pojmenovanou po další hvězdě jazzového zpěvu Sarah Vaughan, ale především vydala svoje první album, které je skutečně plnocenným startovním výstřelem její kariéry. Ve spolupráci s Mattem Piersonem, těžkou vahou mezi jazzovými producenty, jehož jméno najdeme v tirážích nahrávek takových současných hvězd, jako jsou Brad Mehldau, Joshua Redman nebo Pat Metheny, natočila Samara Joy jedenáct songů z oblasti jazzových standardů, tedy písní, které jsou jaksi považovány za společný majetek jazzové komunity. Písně, většinou napsané ve třicátých až padesátých letech, mají na seznamu interpretů, kteří je převzali do svého repertoáru, ta nejslavnější jména jazzového zpěvu. V tomto případě samozřejmě zejména ženy – Billie Holiday, Carmen McRae, Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald, Nina Simone, Betty Carter, z mladších vokalistek řadu z nich zpívala Diana Krall. Ale nebáli se jich ani slavní jazzoví či swingoví zpěváci jako Nat King Cole, Frank Sinatra či Tony Bennett.
A album nazvané pouze jménem zpěvačky, tedy Samara Joy, mělo ještě jedno zásadní pozitivum: doprovodné muzikanty. Mezi nimi se skví americký kytarista italského původu Pasquale Grasso, jenž nahrávky zbrázdil svými brilantními běhy po hmatníku skutečně nepřeslechnutelně. Pětatřicetiletý hudebník stejně jako Samara sbírá i v rámci vlastních instrumentálních projektů jeden úspěch za druhým. Živoucí legenda jazzové kytary Pat Metheny o něm řekl: „Nejčastěji teď slýchávám kytaristy, kteří znějí trochu jako John Scofield či Bill Frisell, ale Pasquale hraje úplně jinak. Čerpá z dřívější jazzové éry, kterou staví do zcela nové perspektivy. Je to podle mě nejlepší kytarista současnosti.“
Kluby i sítě
Na základě debutového alba označil Samaru Joy vlivný časopis Jazz Times za nejlepší novou umělkyni pro rok 2021. Zpěvačka rozjela velmi aktivní kariéru jak v podobě koncertování, tak působení na sociálních sítích, její klipy a nahrávky na YouTube a TikTok začaly sbírat na jazzový žánr neuvěřitelná „čísla“. Vloni se také, ještě než na podzim vydala druhé album Linger Awhile, obsahově, produkčně a personálně obdobné jako debut, vydala Samara Joy do Evropy. Mimochodem, absolvovala také dvě vystoupení v Česku, v pražském klubu Jazz Dock a v rámci „přívěsku“ festivalu JazzFestBrno v Tišnově. Ne že by si toho česká jazzová komunita nevšimla, ale že by návštěvníci těchto koncertů tušili, že mají před sebou dívku, které za pár měsíců budou tleskat světové celebrity, až si půjde převzít cenu Grammy, to tedy v žádném případě.
Nejnapínavější teď bude sledovat další vývoj Samary Joy. Letos už stihla zveřejnit dva singly, tentokrát natočené ve dvojici s též ostře sledovaným mladým pianistou Geraldem Claytonem. Stále se drží ortodoxního, chtělo by se snad dokonce říct konzervativního a ničím neředěného jazzového stylu. Se svým hlasem a svými úspěchy to ale bude mít těžké, obstát v první lize showbyznysu, do které se prostřednictvím Grammy dostala. Pokud vytrvá a pokud se jí třeba i podaří dostat „na svoji stranu“, tedy k jazzové muzice, další posluchače, ideálně její mladé generace, bude to vítaný zázrak.