Irena Havlová odešla téměř přesně rok po svém manželovi a spoluhráči Vojtěchu Havlovi († 21. října 2024). Jejich společná tvorba trvala více než čtyři dekády – od poloviny 80. let, kdy začínali v experimentální formaci Capella Antiqua e Moderna, až po poslední společné album Four Hands z roku 2024, které bylo oceněno Andělem.
Manželé Havlovi patřili k nemnoha českým hudebníkům mimo oblast klasické hudby, kteří si vybudovali stabilní publikum i v zahraničí. Jejich hudba se od počátku vyznačovala neortodoxním přístupem k interpretaci i kompozici. Vytvořili styl, který kombinoval evropský minimalismus s vlivy barokní a renesanční hudby, lidových tradic i mimoevropských inspirací, zejména z Indie a východní Asie.
Základ jejich práce tvořila souhra ústřední dvojice a detailní práce se zvukem. Využívali širokou paletu nástrojů – od violoncella, klavíru a violy da gamba po tibetské mísy, zvony a další perkusivní nástroje. Hudba často vznikala v dlouhých repetitivních strukturách s důrazem na jemné proměny a akustiku prostoru.
Od 90. let vydali řadu autorských alb a koncertovali v Evropě, USA, Kanadě i Asii. Výběr jejich tvorby z let 1989–2021 shrnuje kompilace Melodies in the Sand, vydaná nizozemským labelem Melody As Truth. Na vydávání jejich novějších nahrávek se podílelo také pražské vydavatelství Animal Music.
Vedle koncertní činnosti skládali hudbu pro film, divadlo a tanec. Za soundtrack k filmu Křižáček Václava Kadrnky získali Českého lva. Podíleli se také na filmech Ivana Vojnára (Zpráva o záchraně mrtvého, Cesta pustým lesem).
Jejich poslední společné album Four Hands (Animal Music, 2024) bylo založené na čtyřruční hře na klavír a varhany. Posmrtně pak v roce 2025 vyšel záznam z koncertu s experimentálním duem Kora et le Mechanix.