„Oba jsme byli na startu a učili se spolu, abychom nemuseli být na nikoho odkázaní, a dokázali udělat tak dobré písničky, jako jsme sami poslouchali,“ popisuje cestu, kterou prošel se Sofianem Medjmedjem. Vrátila mu krev do žil a dostala ho znovu do hry, kterou chtěl málem opustit. A v poslední době se v ní dostává čím dál výš.
V listopadu jste spolu s Ewou Farnou a Annet X překvapil jako producent jejich společné písně TO JE MOJE HOLKA. Jaká to byla práce?
Musím říct, že když se mi Ewa ozvala, samotného mě překvapila jejich kombinace. A pak mě překvapilo, co nám z toho vzniklo za song. Mám z něj radost. Podílel jsem se na něm s Davidem Kandlerem, se kterým už v podstatě tvoříme producentské duo. Všechny projekty v poslední době jsme dělali společně. S Ewou jsme se hodně dlouho setkávali na akcích a bavili se o tom, že někdy dáme session ve studiu. Pak mi napsala, že je domluvená s Annet a jestli bychom se nesešli u mě. Byla to klasická session… Pouštěli jsme si nějaké inspirace – písně, které nás všechny baví, s Davidem jsme začali rozdělávat beat a holky postupně přicházely k tématům a melodiím. Byl to tak plynulý proces, že vlastně ani nevím, kdo co udělal a jak to celé vzniklo. Během několika hodin jsme se dostali k prvnímu demu a pak se během léta sešli ještě asi čtyřikrát. Vznikaly texty, které jsme spolu ještě trochu řešili, a Ewa s Annet nahrávaly.
V čem si s Ewou Farnou a Annet X rozumíte?
Máme podobný cit pro hudbu a to, co nás baví. Jsme podobně staří – s Ewou stejně, Annet je mladší a hodně mě baví, jak je fresh. Poslouchá i rapovější věci. Ewa má zase větší přehled v popu a já jsem někde na pomezí. Vstřebávám všechny fresh vlivy, ať už popovější, nebo v rapu. Tady se všechno potkalo v samotném středu – spojili jsme popovější produkci i rap a vykrystalizovalo něco, co jsem ani nečekal. Spojilo nás, že jsme se každý snažil najít něco ze sebe a dát to do jednoho songu. Těšilo mě to i proto, že i s Annet se znám už dlouho. Dřív jsme byli u stejného labelu, Championship Music, pak jsme se chvíli neviděli a teď si to pracovně sedlo.
Ewa Farna je teď na vrcholu českého popu. Jak prožíváte, když vás osloví jako producenta?
Bylo to hustý, ale jak už jsem říkal, známe se docela dlouho a opakovaně jsme se o té možnosti bavili. I když jsme na to ani jeden netlačili, nějak jsme věděli, že jednou spolu něco udělat zkusíme. První session byla wow, ale spíš tím, jak byla super zábavná. Nepřišel jsem do toho jako někdo cizí. Po chvíli jsem si zvykl a měl spíš radost ze songu, co děláme, než že bych adoroval naši spolupráci. Bylo to ve stejně kamarádském duchu, jako kdybych nahrával třeba se Sofianem nebo jakýmkoli umělcem, který by neměl na scéně už tak velké jméno.
Vraťme se na chvíli na začátek. Čím tohle všechno začalo?
Když mi bylo čtrnáct, začal jsem dělat freestyle rap. Jezdil jsem do Prahy, do Retra na Mírák, na rapové akce – battly, kde si dva lidi stoupli na stage a rapovali proti sobě a nadávali si. To byl můj první base, do té doby mě ani nenapadlo, že bych dělal něco s hudbou. Plynule to přešlo do první kapely HZM. Začali jsme psát a vydávat songy a rapovat.
Na battly jste jezdil nejprve jako divák?
Ne, měl jsem sebevědomí rovnou vylézt na stage. Ale moje historie začala tak, že jsem asi pětkrát vypadl v prvním kole. Všichni se mi vysmáli, protože mi bylo čtrnáct, byl jsem oproti dvacetiletým klukům, co už měli nějaké jméno, dítě. Stejně jsem si to užil a věřil, že jednou přijedu a vyhraju celou akci. Stalo se to asi po dvou letech. Tehdy jsem cítil velké zadostiučinění a motivaci se hudbě věnovat. S kapelou jsme se do toho pustili a pouštěli tracky na YouTube. Spotify a Apple Music ještě vůbec nefungovaly.
Byl rok 2011.
Takže DIY začátky? Dělali jste všechno sami?
Nahrávali jsme v pokojíčcích u kamarádů, neměli žádnou knowledge, nikoho to vlastně ani nezajímalo. Jen jsme třeba od někoho dostali beat, nebo ho někde našli, do toho jsme psali texty. Hlavně jsme to chtěli vydat, ani jsme nepřemýšleli, že bychom chtěli něco vydělávat. Pak to na YouTube ale docela bouchlo. Byli jsme chvíli pod labelem Mafia Records, vydali jsme song Začínáme a ten přes noc docela obletěl Facebook a na YouTube byl v trendech, které se tehdy objevovaly na hlavní stránce. Z ničeho nic jsme byli docela velký a jezdili koncerty. Vydrželi jsme rok a pak se rozpadli. Prožili jsme zajímavý začátek a nabrali hodně zkušeností. Hlavně zjištění, že všechno je hrozně pomíjivé a člověk se nemůže spolehnout na to, že když něco chvilku funguje, bude to fungovat do smrti. Pořád musíte makat a snažit se být lepší a lepší. A že nemá moc smysl se ohlížet na čísla. Ve finále nic neznamenají. Byla to lekce.
Nicméně ta čísla, co nic neznamenají, byla chvíli docela vysoká. Pár milionů views jste nasbíral. Taková čísla už znamenají i peníze, ne?
V té době asi ne. Nepamatuji si, jak to bylo tehdy s monetizací, spíš jsme měli peníze z koncertů. Když jsem ale začal vydávat svoje sólo věci jako Reginald, začal jsem z YouTube něco vydělávat, ale v mém prvním singlu na novém kanále – Dáme párty, který má přes deset milionů views – byl sample, a tedy nárok původních autorů na honorář. Mně nic nevydělal.
Začala tím ale vaše sólová etapa. Jaká byla?
Bavila mě. Chytil jsem druhý dech a říkal si, proč jsem se na to vlastně chtěl vykašlat. Asi tři další roky to jelo. Vydával jsem a koncertoval. Pak jsem se v tom ale nějak ztratil. Nevěděl jsem, co chci dělat za hudbu, a skoro jsem přestal vydávat nové věci, což v podstatě trvá skoro dodnes. Jen občas si najdu, co mě baví, a to vydám. Nechci na to tlačit. Radši, než abych šel ven s něčím, s čím nejsem stoprocentně ztotožněný, nepustím nic. Zvolnil jsem releasy.
V té době jste měl smlouvu s vydavatelstvím. Hraje v podobné krizi roli, když už muzika není jen vaší záležitostí, ale jsou na vás navázáni finančně i další lidé?
Určitě, mně se to stalo v té fázi. Že nedělám hudbu, kterou bych chtěl, jsem zjistil v době, kdy jsem se dostal k labelu. Tím ale neříkám, že to byla jeho vina. Nebyly na mě žádné tlaky. Pocit, že bych měl někam zapadat a věci dělat určitým způsobem, jsem cítil jen v sobě. Ztratil jsem vášeň. Přistihl jsem se, že dělám věci, za kterými si nestojím. Chvílemi jsem se jen snažil replikovat minulý úspěch a ten propad nějak dohnat, ale nefungovalo to. Měl jsem to najednou čím dál míň rád a nechtěl jsem hudbu dělat jen pro peníze. Úspěch vždy přišel jen ve chvíli, kdy jsem dělal věci úplně upřímně. Tak jsem z toho labelu zase odešel. Náhodně jsem se v tu dobu potkal se Sofianem a začali jsme dělat na jeho věcech víc než na mých.
Kdybyste ale ani do budoucna nic vlastního nevydával, nechyběly by vám vlastní koncerty?
Nemusím je mít za každou cenu. Ale od příštího roku bych se tomu chtěl pověnovat víc. Když ale mám s částí repertoáru problematický vztah, nechci to na sílu. To radši produkuji. Nicméně teď na nových věcech pracuji. Nic konkrétního vám o nich ale ještě nepovím, sám toho moc nevím.
Už jsme se dotkli skutečnosti, že producent se ve vás probudil díky vašemu setkání se Sofianem Medjmedjem. Jak to bylo?
Potkali jsme se ve správný čas. Ve chvíli, kdy jsem byl s vlastními releasy ztracený a moc nevěděl, co chci dělat. Byl jsem už na pomezí rozhodnutí, že bych úplně přestal dělat hudbu. Díky setkání se Sofianem jsem chytil další dech a začalo mě to zase neskutečně bavit. Je o dost mladší a viděl jsem jeho drive, hlad po úspěchu a chuť to zažít. Vrátil mě svým odhodláním zpátky k mým začátkům. Proto jsem se začal učit produkci od nuly, i když neznám žádnou hudební teorii. Chtěli jsme jen umět produkovat jeho songy a případně někdy v budoucnu zase i ty moje. To byl jediný záměr. Taky jsem poprvé psal texty i pro někoho jiného než pro sebe. Bavilo nás budovat ten projekt od nuly. Nastal díky tomu refresh mého profesního života. Oba jsme byli na startu a učili se spolu, abychom nemuseli být na nikoho odkázaní a dokázali udělat tak dobré písničky, jako jsme sami poslouchali.
Už tu ale padlo jméno vašeho produkčního parťáka Davida Kandlera, kterého jsem zaregistrovala před pár lety díky jeho kapele Foxy Mama, a najednou jeho jméno spolu s vaším vídám čím dál častěji. Se Sofianem hraje i v kapele. Dali jste se dohromady přes něj?
Jo, úplně v začátcích. Do Sofianovy kapely ho naverboval Lukáš Chromek. Davea jsme přizvali do studia, pomáhal nám s nápady, které jsme sami nebyli schopní zrealizovat. Byl žánrově úplně jinak vyhraněný než my dva, a než jsme se dostali do synergie, chvilku to trvalo. To bylo tak v roce 2020. Po dvou letech už jsme většinu věcí začali produkovat společně. Právě tím, že máme každý úplně jiný base, jsme se našli. Já vyrostl z rapu, ale nemám žádný hudební základ, neumím teorii ani na nic hrát. To on zase jo, takže se skvěle doplňujeme a nepřekážejí nám naše ega. Nepotřebujeme se předhánět. Bylo to tak kamarádské a tak jasné, že máme spolupracovat, že jsme skončili jako duo, a baví nás to dělat takhle.
Lukáš Chromek, rovněž Sofianův producent, mi řekl, že ve vás vidí i velký textařský talent…
Hodně věcí na první desku jsme dokázali nějak nastřelit. Jedna z prvních písní byla možná Poslední cigáro. Lukáš nám to pomáhal celé dotahovat, i některá slova pomohl dostat na své místo on. Bylo pro nás důležité dostávat feedback od takhle zkušených lidí, jako je on nebo manažer Tomáš Lacina, který hrával i u Ewy Farne. Do úplně finální fáze umíme se Sofianem songy sami dotahovat odhadem poslední dva roky. Slova jsem každopádně vždy považoval za to nejdůležitější.
Což napovídají i začátky ve freestyle rapu… Tam musí hrát taky zásadní roli.
Ano, to, že text je důležitý, jsem si přitáhl z rapu, a říkám to všem. Že to není jenom hledání hezkých slov, ale že by měl něco říct. Být real. V popu to není tolik zvykem. Nemyslím si ale, že prázdné texty píšou všichni. Sofa vždycky poslouchal rap a chtěl své písničky, i když popové, dělat jako storytelling. Vyprávět příběhy. Proto si myslím, že ho lidé mají tak rádi – dokážou se ztotožnit s tím, co říká. A říká věci, o kterých se tu v písních tolik nemluví. I když pro širokou veřejnost se může zdát až nepřístupný. Ale jeho fans, i když jich nebude masa, ho mohou mít o to radši. Nestačí hezká melodická linka a random text. Když budujete projekt od začátku, má smysl ho budovat upřímně. V první řadě sami pro sebe. Pak můžete fanoušky nabalovat. Na upřímnosti jsme pracovali nejvíc a asi se nám to podařilo.
Dokázal byste v tomhle být trochu konkrétnější? Která jeho témata vám připadají nějakým způsobem výjimečná?
Hodně velké téma, které v textech otvírá, je třeba jeho dětství a domácí násilí. Měli doma nějaké hroty, nechci v tomhle směru mluvit za něj, ale je o tom třeba píseň Pod tvou kůži. Třeba v rapu, ve kterém do textu nacpete hrozně moc, je to běžnější, ale v popu to takhle konkrétně a pochopitelně často nevidím. On o všem od začátku píše otevřeně, až syrově. Nejen o tak těžkých tématech, ale třeba i o vlastních vztazích s holkama.
Nebojí se toho, nebalí věci do pozlátka, aby někoho neurazil, necenzuruje sám sebe. Nepřemýšlí při tvorbě, jaký co bude mít dopad. Ale je těžké to konkretizovat.
S kým dalším spolupracujete?
Podobně od začátku, jako to bylo se Sofianem, teď s Davidem spolupracujeme se Sarou Noff. Snažíme se ji trošku nasměrovat a dát tomu nějaký face. Sami žádné projekty nesháníme. Necháme věci přirozeně vykrystalizovat a vybíráme si, aby to byl match. Abychom měli stejný názor a směr v produkci. Nechceme dělat věci, které nás nebaví, a pak být naštvaní. Jde nám o vizi.
Jak koukáte na mladou generaci v současném popu?
Přijde mi, že zde je spousta šikovných lidí, kteří se snaží, a o kterých by mohlo být víc slyšet. Takhle z hlavy mě teď napadá třeba slovenská zpěvačka Mess. Zároveň je spousta lidí, kteří se snaží reprodukovat úspěch stávajících kapel a interpretů, což je jasné, že prostě nefunguje. Ale je to vlastně paradoxně nejvíc vidět. I lidi, kteří by na to měli, nejsou dostatečně sví a originální, možná se bojí jít s kůží na trh. Za něco se schovávají.
Ono to není vždy snadné – jít s kůží na trh.
Ne, to určitě není. Když už si ale člověk vybere, že chce být slavný, kolikrát za každou cenu, tak si myslím, že by to mělo být v opravdovosti. Být umělý produkt může zafungovat, ale podle mě ne dlouhodobě. Může se za vás postavit label, dostat vás do rádií, udělat to velké, ale podle mě pro toho samotného člověka zničující. Za pár let zjistí, že to vlastně nechce. Že nic nedělá, jak chtěl. A pak vyhoří a najednou se snaží to switchnout na sílu. Ale na to zase najednou nejsou připravení jeho fanoušci. Proto je lepší dělat, co chcete, ideálně od začátku od srdce. Být originální. Proslavit se s něčím, co vám není blízké, není dobrá cesta pro hlavu. Může vás to zničit.
Vnímáte nějaké generační neporozumění? Třeba co se týká práce s češtinou?
Vnímám to hodně. Moc nás to ale neovlivňuje, přijde nám vtipné, když to někdo hodně agresivně komentuje třeba někde na sociálních sítích. Problém je v tom, že hodně lidí si myslí, že ať už anglicismy, nebo třeba přetváření důrazů ve slovech děláme naschvál, aby to znělo cool. Nechápou, že tak normálně mezi sebou mluvíme. I dneska jsem už použil slova jako třeba switchnout. Rozhodně do textů podobné výrazy necpeme naschvál, spíš se krotíme. Naskakují nám ale jako první. Je to ta přirozenost, o které už byla řeč. Kdybychom se snažili jim vyhnout, myslím, že by to nedopadlo dobře. Věřím, že podobně to mají i další umělci, jako Ben Cristovao či Pam Rabbit. Přirozenost, která je součástí, je podle mě klíč k jejich úspěchu. Já sám jsem se vlastně přesně na tomhle jako interpret zabil – začal jsem overthinkovat. Začal jsem moc přemýšlet o tom, co a jak mám říkat. Ano, v tomhle generační mezera je. Ale není jen mezi námi a staršími, občas na mě na TikToku vyskočí videa, kde se baví mladší, a sám jim skoro nerozumím. Takže vlastně i chápu, že to někoho štve, jinak to ale kvůli tomu dělat nezačneme. Tohle se děje už po generace, jen je to teď díky úspěchům podobné hudby víc na očích.
Jaký je podle vás dnes rozdíl mezi domácí a „světovou“ produkcí?
Už se to hodně snižuje. Dnes nejsou potřeba žádná velká studia, člověk si může doma leccos nahrát v pokojíčku a udělat stomilionový hit na Spotify. Nepotřebuje label, stačí dobrý TikTok. Zároveň rozdíly, obzvlášť v popu, pořád cítit jsou. Stále mám pocit, že světové rádiové hity jsou zprodukované tak dobře, že je to u nás takřka nedosažitelné. Myslím ale, že to je už jen o zkušenostech. Není jiný důvod, proč by to tak mělo být. To se bavíme o těch áčkových hvězdách, na nezávislé scéně už skoro žádný rozdíl nevidím. Ale je to různé, někdy se něco tváří hrozně independent, ale stojí za tím obrovský tým lidí. Tváří se to jako holka z pokojíčku, ale je podepsaná u Warnerů a je za ní obrovský byznys. Ale gap mezi Českem a světem už i díky TikToku a podobným platformám není tak velký.
Uniká člověku, který není na TikToku, ve světě hudby hodně?
Určitě. TikTok zní hrozně – člověk má pocit, že tam nebude nic pro něj, že je to jen pro mladé, ale není to pravda. Každému tam vyskakuje to, co ho doopravdy zajímá. Já sleduji produkci, hudební marketing a americký hudební průmysl, například se tam rozebírá právě to, jak fungují marketingové kampaně pro mladé interprety. Učím se, jak promují hudbu. Je to suma všech ostatních sociálních sítí. Je tam největší koncentrace mladých umělců. Pro mladou generaci je to nejjednodušší komunikační kanál. A co je pro muzikanty důležité, z TikToku je silná konverze na Spotify. Abyste se naučil vytvářet obsah, musíte ale strávit i nějaký čas jako konzument. Zároveň je dobré tam netrávit tolik času, aby vám to ničilo zdraví. Je to nicméně jediný nástroj zdarma, který dokáže přes noc udělat z člověka hvězdu. Z neznámého zpěváka udělat nejposlouchanějšího za dva týdny. To je největší výhoda. Největší nevýhoda je, že je zároveň plný obsahu, kterému byste dřív nevěnovali žádnou pozornost.
Říkal jste, že jste zvažoval odchod od hudby, teď to ale vypadá, že jí zas žijete naplno.
Proč je právě hudba tím, čím trávíte život?
Já vlastně ani nevím. Asi mi dává ten největší joy. Na začátku nebyla žádná vidina úspěchu nebo peněz, dělali jsme to jen proto, že nás to bavilo. Pro radost z toho, co jsme dokázali vytvořit. Nejradši jsem trávil čas ve studiu. Stejné to pak bylo znovu se Sófou. V tu chvíli mi došlo, že hudbě se chci věnovat bez ohledu na cokoli.
Z vašeho tracku all day, all night jsem si vypsala: „Když si lidi lezou do prdele kvůli číslům, před těma zdrhám jako v sedmnácti fízlům.“ Takže to je zjevně vaše dlouhodobá filozofie, že peníze a čísla poslechů nejsou to hlavní.
Jo, jo, určitě. Nejsou důležité. Nebo takhle, ono se to z pozice, když už něco vydělávám a zaplatím nájem, samozřejmě říká jednodušeji. Ale obětovat komfort jsme byli ochotní vždycky. Po celém dni ve studiu jsme si půjčovali peníze na autobus a měli největší radost, že jsme si do sluchátek dali nové demíčko. A to v nás zůstalo. Když jsme dělali Sofianovu desku Portimão, pocitově jsme se do toho období vrátili.
A s tím „utíkáním fízlům“ to v sedmnácti bylo jak?
Moc často se nám to nedělo, ale stalo se to párkrát, když jsme chodili doma na Mělníku freestylovat ven a u toho trochu pili nebo kouřili trávu. Nedělali jsme žádný průsery, ale nechtěli jsme, aby nás domů přivedli policajti.
Seznamte se
Ve čtrnácti se začal účastnit battlů ve freestyle rapu pod jménem Sweet, což byl pseudonym, který používal i v kapele HZM, kterou měl mimo jiné s Johnym Machettem. Po jejím rozpadu v roce 2013 začal Tomáš Plíšek vystupovat jako Reginald. Solidní úspěchy jeho singlů vystřídala solidní krize, z níž ho zachránil Sofian Medjmedj. „Jel jsem tour s Benem a Sofian v té době vyhrál soutěž, díky které s Benem nahrával svůj první track ve studiích Abbey Road. Zakecali jsme se v backstagi a stali se z nás kámoši.“ Kromě jednoho kamarádství se zrodil Reginald – v současnosti čím dál žádanější producent.