Ti dva se nečekaně znovu setkali po více než třiceti letech na konferenci Prague Music Week. Chvíli potom jsme zapředli rozhovor, jak šlo protlačit za komunismu západní kapelu do Prahy. Jaký vliv a dopad to mělo na místní kulturu. I jak se po roce 1989 všechno změnilo a kam se koncertní byznys vyvinul. Co znamená kultura v dnešním světě? A proč koncerty ztrácí svou někdejší hlubší hodnotu?
V rubrice Insider se zaměřujeme na osobní zkušenosti lidí z branže. Rád bych se vás zeptal na vaše začátky v hudbě. A musím říct, že jsem nečekal, že začneme na konci sedmdesátých let v Praze.
Josef Vlček: Alespoň tehdy jsme se s Nickem poprvé setkali.
Jak k tomu tehdy došlo?
Nick Hobbs: Jak k tomu došlo? Měl jsem tehdy na starosti kapelu Henry Cow. Myslím, že Josef se je tehdy snažil kontaktovat a já se jako manažer stal jejich prostředníkem. Když se Henry Cow v roce 1978 rozpadli, jejich „dítětem“ se stala kapela Art Bears. A tak se stalo, že Jazzová sekce přivezla Art Bears do Prahy, aby zahráli na legendárním koncertu v Lucerně.
Josef: To byl mimochodem jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl. A to jsem jich za svůj život viděl opravdu hodně.
Nick: S tím souhlasím, bylo to úžasné. Byl tam i Václav Havel, stejně jako mnoho osobností československého undergroundu. Působilo to téměř jako sen. Pokud by v tu chvíli tehdejší režim padl, tenhle koncert by byl jako předzvěst fantastické budoucnosti. Ale bohužel komunismus nepadl a situace se naopak zhoršila. Opravdu se zhoršila.
Z pohledu československé kultury to musela být obrovská událost. Jak jste to ale vnímal vy z vaší britské perspektivy?
Nick: I pro nás to byla unikátní událost. Východní Evropa byla tehdy doslova jiný svět. Existovala železná opona, potřebovali jste víza, vstupovali jste do jiného státního zřízení –
jiného typu ekonomiky, jiné kultury. I samotná Praha byla tehdy v roce 1979 naprosto jiná než dnes. Bez turistů, bez komerce, takový zachovalý středověký zázrak. Jako by se zastavil čas. Bylo to přímo magické místo. Dnes už nic z toho neexistuje. Ale tehdy to pro mě bylo opravdu silné. V té době jste chodili po městě a skutečně měli pocit, že zažíváte něco mystického. Mohli jste chodit centrem a nedělat nic jiného než prostě být. Ta „kvalita“ z těch zdí, z těch kamenů, byla neuvěřitelně silná.
Týkalo se to i hudby?
Nick: Československý hudební underground byl na konci 70. let fantastický. Bylo v něm tolik kapel, o kterých nikdo mimo Československo nikdy neslyšel. Trochu známí byli snad jen Plastici. Josef byl pro mě v té době klíčovou osobou, jak se o něm něco víc dozvědět. Posílal nám kazety a informace o kapelách, které mě okamžitě zaujaly. Byli v nich lidé, kteří tvořili hudbu bez ohledu na peníze, v podmínkách, kdy bylo vše extrémně obtížné. Pořádání koncertů, nahrávání – všechno to bylo skoro nemožné. Ale možná právě proto to mělo mnohem větší význam než na Západě.
Josef: Já tehdy Nicka našel přes vydavatelství Rough Trade, pro které pracoval. Bylo to tak, že?
Nick: Částečně ano.
Josef: Nick byl tak laskavý, že mi na oplátku taky posílal desky. Ty se pak všechny dostaly mezi lidi z naší alternativní scény, všichni si je kopírovali…
Věděl jste, že jste se stal západním zdrojem hudby pro tuzemský underground?
Nick: Víte, v té době každý dělal, co mohl. Samozřejmě jsem to věděl. Později jsem i pašoval nějaké věci ven – fotografie, různé materiály, nahrávky, knihy a podobně. Pokud mě o to lidé požádali, tak jsem pašoval i dovnitř, ale nic velkého, jen kulturní věci. Ale to, co Jazzová sekce dokázala prosadit, bylo v té době opravdu jedinečné. V Československu bylo po invazi v roce 1968 těžké cokoli udělat. A vláda, to byli filištíni. Neměli rádi kulturu, protože jí nerozuměli. Třeba v Polsku byla kulturní situace liberálnější, byl tam modus vivendi s komunistickou vládou a kultura měla větší prostor.
Jaké bariéry jste museli překonat, abyste dostali britské muzikanty do komunistického Československa?
Nick: O právní stránku se postarala Jazzová sekce. Byli oficiální organizací a nějak dokázali na místní úrovni zařídit vše potřebné. Samozřejmě v tom nebyly žádné peníze – nebo skoro žádné. Umělci museli souhlasit, že přijedou hrát zadarmo. Někdy jsme měli podporu Britské rady nebo Francouzského institutu. Tehdy to bylo jako dnes hrát ve válečné zóně. Když dnes umělci hrají v Kyjevě, dělají to taky ze solidarity, ne pro peníze. Skutečně to pro nás bylo v něčem podobné. Já v Británii nebyl součástí vyloženě komerční scény, byla to spíš alternativa. Víc levicová, kulturně experimentální, tak nám bylo přirozeně sympatické, co se děje v československém undergroundu, protože to byla protikultura. Dnes už to slovo nedává takový smysl, i když v jiných formách stále existuje.
Pak v roce 1989 železná opona padla a východní Evropa začala nabízet velké příležitosti. Jak jste se do toho zapojil vy?
Nick: Je to zvláštní, neplánoval jsem, že se pro mě z pořádání koncertů stane byznys. Ale ve východní Evropě jsem už tehdy znal hodně lidí, a tak jsme začali přirozeně domlouvat a pořádat akce. Bylo to různé zemi od země. Třeba v Polsku jsem spolupracoval s Varšavským jazzovým festivalem, který byl oficiální už před rokem 1989 a pokračoval i po něm. Ještě před revolucí jsem udělal i svůj první koncert v Rusku, to bylo v roce 1985, na začátku Gorbačovovy éry s Komsomolem. Myslím, že někdy tehdy se dalo všechno do pohybu. Taky jsme dělali hodně koncertů ve východním Německu, což bylo neuvěřitelné. Ale už v osmdesátých letech tam byli lidé, kteří byli otevření a chtěli. Samozřejmě, nečekali, že za pár let celý východní blok zkolabuje. Nikdo to nečekal. To byl velký šok.
Ale možná už se dalo ze společenského dění něco vycítit?
Nick: Celý ten místní socialismus, nebo chcete-li komunismus, byl postavený z písku. Zhroutil se v podstatě během jediného dne. Byla to fata morgána. Ekonomika nefungovala. Politické struktury nebyly demokratické. Nikdo pro ně nehlasoval. Nikdo je nechtěl. A když Gorbačov vytáhl zástrčku, zhroutilo se to.
Pamatujete si na první koncert, který jste po roce ’89 uspořádal?
Nick: Ne, ne. Udělal jsem jich opravdu dost, ale teď si nevybavím, který byl ten konkrétní první. Pamatuji si hlavně kapely, se kterými jsem spolupracoval. Protože já nutně na všech koncertech ani nebyl. Nedělal jsem koncerty jen u vás. A taky jsem už v roce 1982 dostal zákaz vstupu a do Československa nesměl. Zrušili mi vízum a stal jsem se personou non grata.
Proč?
Nick: Byl jsem odhalen! V Bratislavě mě nachytal tajný policista, který se vydával za opravdu přátelského chlapa, a snažil se zjistit, kdo jsou moji přátelé mezi muzikanty. Dnes to působí jako velmi typický špionážní příběh z východní Evropy. Ale každopádně vrátit jsem se směl až po roce 1989.
Josef: Zajímavé bylo, že Nick se tehdy domluvil česky.
Nick: Ale jak jsem nesměl zpátky, postupně tu moji znalost „požrala“ ruština. Mám to smíchané.
Jak se vám vůbec „přihodila“ taková náklonnost k východní Evropě?
Nick: Nedá se to nazvat náhodou. Už byla řeč o Henry Cow, pro které jsem pracoval. A všichni v Henry Cow byli otevření, levicově orientovaní lidé, kteří rádi experimentovali. Zároveň ale nebyli těmi, kterým jsme v Anglii říkali tankies. Víte, co to znamená?
Ne…
Nick: Tankies byli tvrdí komunisté, kteří podporovali Sovětský svaz. Říkali jsme jim tak kvůli tankům v roce ’68. Ale Henry Cow byli spíše liberální levičáci. A myslím, že u nich existoval určitý druh romantismu ohledně východní Evropy. Vedla se spousta diskusí o eurokomunismu, o liberalizaci komunismu, ke které mělo dojít v Československu v roce 1968. Ale kvůli tankům nedošlo. Henry Cow měli hodně empatie k hudebníkům a dalším kulturním tvůrcům, kteří trpěli pod různými režimy. Takže to byl ten kontext. Já osobně na to neměl žádný ideologický názor. Prostě jsem to považoval za zajímavé a taky mě nadchla ta hudba, kterou tehdy česká undergroundová scéna dělala, ta byla skvělá.
Kdo vás bavil?
Nick: Spousta věcí, samozřejmě Plastici. Pak tam byl jeden šílený harmonikář…
Josef: Jim Čert?
Nick: Ano! A spousta dalších lidí. Znal jsem i Magora Jirouse, to byl úžasný chlap, naprostý blázen, ale úžasný! Takovýhle typ lidí je v dnešní době nepředstavitelný. Prostě už neexistují. Tehdy to bylo díky Chartě 77... Byla tu kultura, která držela pohromadě. Spisovatelé byli spolu s hudebníky, s malíři, všichni byli součástí stejné kulturní scény. Byl mezi nimi velmi silný pocit propojení.
Protože měli všichni společného nepřítele…
Nick: Ano, ale nebylo to jen kvůli společnému nepříteli, bylo v tom něco hlubšího. A proto to byla kulturně neuvěřitelně bohatá doba. Měli jste tu obrovské kulturní bohatství, protože kultura pro vás měla obrovský význam. A to bylo pro nás, kteří jsme přicházeli ze západního kapitalistického světa, vzrušující.
Pojďme se ale vrátit k okamžiku, kdy komunismus padl. Byla to pro vás příležitost začít dělat byznys...
Nick: Nevnímal jsem to jako příležitost zbohatnout. Dělal jsem jiné věci. Byl jsem tou dobou manažerem Pere Ubu. Ale prostě to tak nějak přišlo. Nedělal jsem komerční byznys jako třeba Pragokoncert, který v podstatě pokračoval ve svojí činnosti. S tím jsem neměl nic společného. Můj svět, to byla práce s lidmi, kteří předtím pracovali v podstatě zadarmo nebo za velmi malé platy, například pro studentskou unii nebo hudební svazy, nebo co to tehdy bylo. A ti se taky postupně stali komerčními pořadateli. Museli začít vydělávat peníze, protože v novém systému po roce ’89 jste museli vydělávat, jinak jste nepřežili. Hodně jsme spolupracovali s organizacemi, jako byla Britská rada nebo Goethe Institut, které chtěly podporovat kulturní aktivity. To trvalo zhruba do poloviny 90. let, pak začala podpora slábnout. Na začátku devadesátých let, tehdy opravdu vše působilo jako nový začátek. Východní Evropa byla jako nepopsaná kniha, nový svět plný možností.
Josef: Česká hudební scéna v 90. letech vybuchla novou energií. Myslíš si, že na to měla tvoje práce v 80. letech nějaký vliv?
Nick: Možná ano. Hodně kapel, co tu tehdy vznikly, mělo kořeny v undergroundu, který jsme pomáhali podporovat. Organizoval jsem turné pro kapely jako Laibach, The Sugarcubes nebo Petera Hammilla. Bylo to neuvěřitelně intenzivní období, které postupně přerostlo do něčeho většího.
A vy jste se stal bookerem hvězd…
Nick: Všechno se to stalo přirozeně. Začal jsem domlouvat kapely pro několik festivalů ve východní Evropě, jako byl Sziget nebo Exit, a některé festivaly v Polsku i na dalších místech, protože jsem byl člověk, kterého všichni znali, a protože jsem také znal západní scénu. A... nevím, prostě to z toho nějak vyrostlo.
Musel jste kapely přesvědčovat, aby jely na Východ?
Nick: Ne, nemusel jsem nikoho přesvědčovat. Prostě přišla nabídka a oni řekli, jestli mají zájem, nebo ne. Samozřejmě, u komerčnějších jmen šlo více také o peníze. Ale dlouhou dobu všichni věděli, že na Východě dostanou méně peněz, než kdyby hráli ve Francii. Bylo to celé takové rozmazané. Nikdo z nás tehdy netušil, co přinese budoucnost ani co přesně děláme. Prostě jsme tam tehdy byli a něco dělali.
Když festivaly jako Exit nebo Sziget začínaly, byly to místní iniciativy nadšenců a muzikantů. Trvalo to pár let, než se přeměnily v něco komerčnějšího. A ta cesta, ten proces, byl u každého z nich jiný. S kapitalismem to tak je – pokud se nepřetransformujete do něčeho komerčního, pravděpodobně nepřežijete. To je realita. Ten tlak na přeměnu tam je. Na začátku, když něco zakládáte, můžete jet jen na nadšení, můžete dát malý zvukový systém na louku s malým pódiem a moc to nestojí. Ale to není udržitelný model. Spousta tehdejších nadšenců to nepřežilo. A samozřejmě jste tehdy – a to platí dodnes – vstupovali do situace, kdy se ve východní Evropě vedlo velmi málo diskusí o kulturní politice vlád, obzvláště pokud šlo o youth culture, tedy kulturu mladých. To se už za těch třicet let hodně proměnilo.
Ano, tenhle rozhovor děláme na konferenci Prague Music Week…
Nick: A už předtím jste tu měli Nouvelle Prague. Ale dřív tu nic podobného nebylo. Takže to byl také proces, kdy se východoevropská ekonomika stabilizovala, rostla, stala se součástí Evropské unie a kdy politici začali chápat, že existuje nějaký důvod pro podporu místní kultury. Jaké ty důvody jsou, to už je jiný příběh. Záleží na situaci a zemi.
Zpátky k vaší story. Neuspěl jsem s otázkou na první koncert. Ale jaké jsou nezapomenutelné koncerty, které jste tehdy dělal?
Nick: Bylo jich hodně. Dělal jsem toho vážně tolik, že si to ani nepamatuji. Třeba Iggyho Popa, Davida Bowieho, New Order, The Cure a tolik slavných umělců. Mnohokrát jsem pracoval s Nickem Cavem, ten seznam je obrovský. Takže opravdu nevím, co vypíchnout. Oproti všem hvězdám byla ale třeba právě Lucerna v roce 1979 a vystoupení Art Bears naprosto jedinečným zážitkem ve všech aspektech.
Nic z toho, co jsem dělal později po roce ’89, pro mě už nemělo takový význam. Byly to skvělé koncerty, skvělé kapely, ale v jádru už to byla jen zábava. Chyběl ten pocit, že jsem u něčeho, co má větší hodnotu. Jistě si ale i některé z nich pamatuji. Třeba Radiohead v Praze v roce 2010 – opravdu dobrá kapela, opravdu krásná atmosféra. To byl ten okamžik, kdy si řeknete, že to stálo za to udělat. Zprostředkovali jsme něco dobrého. Nebo koncerty Toma Waitse v Kongresovém centru. Ty byly naprosto úžasné. Tom byl na vrcholu, bylo vyprodáno, lidi byli nadšení. Měl jsem pocit, že jsme u něčeho výjimečného.
Od 90. let se změnilo také podnikatelské prostředí. Dnes už nejste „ten ze Západu, co má kontakty“, ale konkurujete agenturám jako Live Nation a mnoha nezávislým promotérům. Co všechno se změnilo? A je těžší dnes vozit velká jména?
Nick: To je těžké říct. Určitě vyrostla moje společnost. Hodně jsem se toho naučil metodou pokus-omyl, děláním chyb. Hudební byznys je složitá hra. A dodnes dělám velké chyby, protože ten byznys je nepředvídatelný. Teď jsem na jednom panelu slyšel Filipa z Colours of Ostrava, jak říkal, že i po dvaceti letech stále ještě zjišťují, co dělají špatně. A to je jen jeden festival v jednom městě! A tak by moje rada pro každého, kdo by se do té hry chtěl pustit, zněla: Nedělej to. Nezkoušej to. Je to příliš šílené, příliš nebezpečné. Můžeš tolik ztratit – svůj život, energii, peníze. Jaký to má smysl? Ale to je smutná odpověď, co?
No veselá ani jednoznačná není…
Nick: Přál bych si být schopen dát jinou. Sám si kladu otázky. Jaké jsou cesty, jak udělat kulturu smysluplnou pro lidi, namísto toho, aby to byla jen zábava, komodita, zážitek? Nemám odpověď. Mám přání, ale ne odpověď. Pokud bych třeba pracoval pro Ministerstvo kultury nebo pro město Praha a měl rozpočet a volnou ruku, dělal bych velmi radikální věci. Opravdu radikální věci a experimenty. Ale to jako soukromý komerční promotér nemůžete, protože prostě vyhodíte peníze z okna. I tak si na to snažím najít prostor. Například máme vlastní uměleckou agenturu a v ní trochu prostoru pracovat s umělci, které máme rádi, ale je to pořád velmi těžké. Jako promotéři máme prostor tak malý, že skoro neexistuje. A zároveň si kladu otázku: není možné být dost kreativní na to, aby se vytvořil prostor, za který by lidé byli ochotni zaplatit?
Myslím, že v současnosti vidíme, že je stále více lidí ochotných utratit opravdu hodně peněz za vstupenky na velké show a zábavu…
Nick: Jasně, zábavní průmysl si vede dobře. Ale to jsem teď neměl na mysli.
Co si myslíte o trendech, jako je dynamické naceňování vstupenek a podobně? Jaká je vaše pozice jako promotéra?
Nick: Když jste komerční promotér, ženou vás okolnosti. A je to stejné v každém podnikání v kapitalistické ekonomice. Musíte vydělávat peníze. Když nevyděláváte, nepřežijete. Váš model musí být udržitelný. To není stejné, jako když jste novinář. Když jste na volné noze, vaše starost je: mám dost práce? Dostávám dost zakázek? Pokud máte zaměstnání, jste na tom lépe. Ale když máte firmu, například provozujete noviny nebo rádio, každý měsíc řešíte stejný problém. Nemůžete žít jenom z nadšení. Musíte také řešit zisk a ztrátu. Peníze, které přicházejí, musí být větší než ty, které odcházejí – na platy, nájmy, licence nebo cokoli jiného.
To všechno jsou velmi těžké otázky a nemám jednoduché odpovědi. A každý promotér k nim přistupuje jinak. Já mám silné politické i kulturní postoje. A moje práce mi osobně dává možnost realizovat se jako umělec a v téhle sféře si dělat úplně, co chci. A to i za cenu, že se to neprodává a zajímá to jen pár lidí. Mám skvělé recenze v The Wire, ale ty jsou bezvýznamné, protože nepřinášejí prodeje. Nikdo neví, co dělám jako umělec, kromě několika lidí. Jsem na SoundCloudu a tam si to žije svým životem.
Pod svým jménem?
Nick: Pod pseudonymem Nikolai Galen. Ale já toho kromě pořádání koncertů dělám hodně. Taky ... píšu. Píšu... divadelní hry, režíruju. Jsem zelený aktivista, dělám hodně neplacené práce v oblasti ochrany přírody. A právě příjem z práce mi umožňuje dělat jiné věci, které dávají mému životu smysl.
To je fér.
Nick: Kdybych jen vydělával peníze, můj život by neměl smysl a nebyl bych šťastný. Ani tak to není úplně uspokojivá situace. Uspokojivá situace by byla mít smysluplný život a zároveň z toho mít příjem. Ale to jsem zatím nevyřešil. Jasně, děláme dobré věci. V roce 2024 jsme pracovali s Nickem Cavem nebo s The Smile. Viděl jsem spoustu opravdu dobrých koncertů, u kterých jsem si řekl: „OK, tohle stálo za to.“ Bylo to potěšení. To zase ne že ne.
Josef: Nicku, když jsme spolu mluvili, zmínil jsi, že čekáme na nějaký nový impulz, který by posunul hudbu vpřed.
Nick: Neřekl bych, že čekáme. Nelíbí se mi myšlenka čekání. To nemám v povaze. Já věci dělám a zkouším. Mluvím s mladými lidmi ve firmě, snažím se mít přehled... Jsem docela informovaný o tom, co se děje ve světě politiky, kultury. Ale ani tak nevidím moc odpovědí. Možná tu jsou, jen jsem slepý. Ale mám pocit, že ani nikdo jiný je nevidí. To je na tom děsivé. Je to jiná situace než ta, kterou jsme zažívali například v Británii v 80. letech nebo v polovině 70. let s punkem nebo novou vlnou. Tehdy se dělo něco revolučního, alespoň částečně revolučního, zdola, z ulice. Samozřejmě byly i jiné časy, například éra hippies, kdy se kultura zdála být vzrušující. No a to je ten pocit, který už dlouho necítím.
Nejsou ty revoluce jen daleko víc rozdrobené?
Nick: Samozřejmě, pokud máte rád techno nebo jedete v jiných subkulturách, tak ano. Ale není to totéž, není to stmelené. Samozřejmě máme větší problémy. Trump, Rusko na Ukrajině, Putin… žijeme ve světě, kde jsou taková šílenství součástí reality a bylo to tak odjakživa. A když se zeptáme: „Dobře, jaká je naše odpověď na to? A jak na to reaguje hudba nebo kultura?“ Nějaká odpověď samozřejmě existuje, ale je nedostatečná. Myslím, že kulturní osobnosti se často vyjadřují ve prospěch liberálních hodnot a spravedlivějšího světa, ale samotný kulturní obsah dnes většinou tolik neinspiruje. Nevím, možná je to jen můj pohled. Moji tvorbu taky téměř nikdo neposlouchá. Jsem něco jako byla kapela Umělá hmota.
Zmínil jste, že jste dělal koncerty i v Rusku. Přestali jste s tím po roce 2022?
Nick: Ano, po únoru 2022 jsme okamžitě přestali. Byli jsme překvapení, jako všichni. V Rusku i na Ukrajině jsme měli potvrzené a prodané koncerty, které šly okamžitě do kopru. Byla to pro nás velká finanční ztráta, ale to je nic ve srovnání s utrpením Ukrajinců nebo s utrpením Palestinců v současnosti. Každý jednotlivec musí na to, co se děje, reagovat po svém. Jako společnost, jako země máme demokratická práva, můžeme volit. Jako kulturní pracovník to můžete zahrnout do své práce, protestovat, dělat hluk, být slyšet. Ale osobně jsem ohledně budoucnosti našeho druhu hluboce pesimistický. A to také moc nepomáhá. Hodně mě tyhle věci trápí.
Už jste zmínil, že jste se hodně naučil z vlastních chyb. Můžete to rozvést?
Nick: Udělal jsem opravdu velkou spoustu chyb. Některé jsou mi pořád záhadou, třeba ty, které se staly nedávno během roku 2024, stále nevím, jak je strávit. Ale jsou i jasné chyby. Například v roce 2008 jsem založil českou společnost s českým partnerem, který se ukázal jako špatná volba. Navíc jsem společnost strukturoval 50 : 50, protože jsem mu věřil. To byla další chyba, protože když se rozcházíte a vlastníte jen polovinu, nemáte žádnou moc. Kdybych vlastnil 51 %, měl bych kontrolu, takhle jsem byl v pasti. Nepředvídal jsem to. Možná bych se to naučil na obchodní škole, ale já se vše učil za pochodu. Nikdo mě v byznysu nevedl. Naučil jsem se, že musíte lidem důvěřovat, ale zároveň mít smlouvy, abyste se měli kam obrátit, když vás podvedou. Musíte nastavit věci tak, abyste mohli odejít, pokud nebudou fungovat.
Mluvíte o Prague City festivalu, který byl zrušen bez náhrady a spousta lidí přišla o peníze za vstupenky…
Nick: Ano, tehdy jsme taky ztratili obrovské množství peněz. V některých dalších případech vím, kde se stala chyba. Jinde ne. Někdy prostě neexistuje jednoduchá odpověď. Musím být opatrnější, ale pokud jako promotér budete příliš opatrní, nakonec neuděláte nic, protože tato práce je o riziku.
Nikdy nevíte, jestli lidé na koncert dorazí…
Nick: Přesně tak. Nevíte vůbec nic. Malé špatné rozhodnutí může znamenat rozdíl mezi ziskem a ztrátou. A pokud máte nějaké ztráty, je to normální. Ale když máte velké ztráty nebo příliš mnoho ztrát, jste v problémech. Pokud nejste Live Nation – těm je to jedno. Anebo to naopak klapne. Když jsme například v Praze pořádali Arctic Monkeys, nevěděli jsme, že prodáme 18 000 lístků. Mysleli jsme, že přijde tak 12 tisíc lidí. Ale poptávka byla mnohem větší, a tak jsme šli zpět za agentem a řekli, že můžeme kapacitu zvýšit. Zvýšili jsme ji na 18 000 lidí a myslím, že jsme mohli jít ještě dál, ale agent nechtěl.
Zažíváte tlak spíš od agentů nebo od samotných umělců?
Nick: Umělec je za vším. Umělec si najímá manažera, manažer si najímá agenta. Agent dělá to, co chce umělec, což je obvykle maximalizace příjmů. Samozřejmě, umělec chce také hrát na dobrých místech, mít spokojené publikum a nechce, aby si lidé na sociálních sítích stěžovali na vysoké ceny lístků. Ale prioritou jsou většinou peníze. Manažer ztratí práci, pokud umělec nebude mít pocit, že mu zajišťuje dostatečné příjmy. Agent ztratí práci, pokud manažer není spokojený. A promotér je na konci této linie.
Vaší prací je maximalizovat příjmy z lístků, což znamená zvyšovat ceny lístků a zároveň prodat co nejvíc. Pak hledáte další způsoby, jak vydělat – na prodeji nápojů, merchandisingu nebo čemkoli jiném. A přitom nabízíte umělci určitou částku. A pak přijde někdo jiný, kdo je optimističtější, nabídne víc peněz a vy musíte buď zvýšit nabídku, nebo o umělce přijdete. Je to občas noční můra.
Máte nějaké umělce, se kterými spolupracujete opravdu dlouhou dobu a kde to není jen byznys, ale spíš takový přátelsko-obchodní vztah?
Ne, máme vztahy s agenty, u kterých mám pocit, že s námi spolupracují rádi, ale to neznamená, že budou pracovat jen s námi. Pokud by pracovali jen s námi, ztratili by umělce. Ale když nás preferují, možná získáme koncert, i když nabídneme o něco méně než konkurence. V podstatě je to ale pořád aukce – zprostředkovaná, pomalá aukce. Pokud máte dobré vztahy s agentem, přijde za vámi nejdřív a bude vstřícnější, chápavější a méně „drsný“, když se něco nepovede. Například teď máme koncert v Istanbulu, kde nám agent dal slevu 5 000 eur.
Změnily se za ta léta, co jste v byznysu, požadavky umělců? Jsou dnes vyšší než třeba v 90. letech?
Nick: Nemyslím si, že by se zásadně změnily. Samozřejmě, honoráře se zvýšily, profesionalita se změnila. Byznys se stal více korporátním, více ovládaným americkým kapitálem – a to se týká agenturního byznysu, nahrávacích společností i promotérského byznysu. Ale základní model je pořád stejný – lidé jdou na místo, kde jiní lidé stojí na pódiu. To se nezměnilo od řecko-římských dob. Všechno, co se zdá být high-tech – video, světla – to jsou jen sekundární věci k tomu základnímu zážitku. Takže v jistém smyslu jsme v nostalgickém byznysu, ovšem způsob, jakým se byznys dělá, se hodně změnil. Pořád je tu ale vyjednávání, dohoda o podmínkách smlouvy, doufáte, že umělec skutečně přijede, organizujete věci technicky. Doufáte, že vyděláte nějaké peníze a že budou umělec i publikum spokojeni. To je stejné jako před 40 lety.
Ale konkurence je větší, protože... Protože je každý rok víc a víc koncertů.
Nick: Konkurence… Nemyslím si, že by se jednalo o to, že je stále víc koncertů. Nejsem si jistý, jestli to tak opravdu je. Ale konkurence je silnější v tom smyslu, že například Live Nation má obrovské zdroje, díky kterým si mohou koupit prakticky cokoli, co chtějí. Ne úplně všechno, ale 90 % nebo 95 % věcí, které chtějí, si mohou koupit. Pokud si koupí turné Metalliky, udělají v Americe dohodu pro celý svět. Jako nezávislý promotér najednou nejste součástí hry. A nemůžete se dovnitř dostat, pokud vás Live Nation nekoupí. To je velká změna a podle mě to není dobrá změna. Je to dobré pro Live Nation, ale není to dobré pro nikoho jiného.
Josef: Ještě mě napadá, myslíš, že tvoji branži změní AI?
Nick: Mám pocit, že samozřejmě něco změní, ale zároveň nezmění nic. Zase se vracíme k tomu, co vlastně prodáváme. Prodáváme to, že lidé jsou ve stejném prostoru společně s jinými lidmi, kteří vystupují na pódiu. AI tohle nezmění. AI ovlivní marketing, ovlivní způsob, jakým se hudba nahrává, bude mít vliv na spoustu věcí. Ale změní základní strukturu? Myslím, že ne. Koncept zůstane stejný, stejně jako randění zůstane randěním. Pokud si chcete najít lásku, možná vám AI nabídne nějaké nové možnosti. Ale skutečný zážitek z navázání vztahu s jinou lidskou bytostí, to přes AI udělat nemůžete.
Seznamte se
Nick Hobbs je britský promotér, agent a zakladatel společností Charmenko, Charmworks a Charm Music, které působí v Turecku, Srbsku, Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku, Česku,
Slovensku a Polsku. Od počátku 80. let se specializuje na východní Evropu a Blízký východ. Kromě své profesionální kariéry je také hudebním skladatelem, divadelním scenáristou a režisérem, spisovatelem, učitelem tance a jógy, ekologickým aktivistou a fotografem. V roce 2003 se přestěhoval do Istanbulu a zaměřil se na budování sítě promotérů ve východní Evropě. Mezi umělce, se kterými spolupracoval, patří například Radiohead, The National či Tom Waits.