Label samotný vznikl, protože jsem měl spoustu nápadů, na kterých jsem pracoval a nahrával je několik let. Nejdřív jsem se snažil – i když ne příliš usilovně – získat zájem existujících vydavatelství, ale nakonec jsem se rozhodl, že nejrychlejší cestou, jak dosáhnout toho, co jsem chtěl, bude vzít na sebe finanční riziko, založit label a vydávat desky sám.
A pak je tu Nestor Alvarez – chtěl jsem natáčet i žánry jako latino nebo boogaloo. A měl jsem pocit, že kdybych je podepsal jménem Neil Anderson, nikdo si je nekoupí. A tak jsem použil své iniciály a vymyslel jméno Nestor Alvarez. Téměř všechny moje aliasy za sebou mají nějaký vnitřní příběh. Na koncertě, který plánujeme v Praze, se teď řada z nich potká a spojí.
Během dalšího roku a půl jsem škole pomohl zvýšit počet studentů na téměř 100 týdně. Učil jsem skupinové lekce až se šesti studenty ve třídě, věkové a dovednostní rozpětí bylo od 4 do 70 let, od začátečníků po pokročilé. Učil jsem kolem 20 hodin týdně a opravdu mě to bavilo. Časem mě to ale začalo frustrovat.
Ale k tomu jsi ještě otevřel studio Farm Factory…
To bylo v roce 2015. Musiclabu se dařilo a mně se naskytla příležitost koupit zkušebnu a nahrávací studio Farm Factory Studios ve Welwyn Garden City, které fungovalo už od 90. let a sám jsem tam nahrával. Viděl jsem v tom skvělou příležitost zlepšit nabídku Musiclabu a pro sebe osobně. Tou dobou jsem už pracoval na písničkách pro Original Gravity. Trvalo to ale dva další roky, než jsem se se vším seznámil, projekt se začal rozvíjet a já našel čas na vlastní tvorbu.
Jaká byla první skladba pod značkou Original Gravity? A jak si našla publikum?
První singl se jmenoval The Switchback, vyšel v říjnu 2017 pod jménem Floyd James & The GTs. Rozhodl jsem se, že nechám vylisovat 500 kopií na vinylu a o jejich prodej se postarám později. Na B-straně byla cover verze klasiky Green Onions od Booker T & The MGs, kterou jsem nahrál už před pěti nebo šesti lety. Ta nahrávka byla přijata docela dobře, hráli ji někteří z předních dýdžejů na britské klubové mod scéně, ale než se začala skutečně prodávat, trvalo dlouho. Pamatuji si, jak jsem se snažil udat krabici 40 vinylů známému britskému prodejci desek, který se ale rozhodl, že o ně nemá zájem. Ironicky se singl asi po dvou letech nakonec vyprodal a teď se dá sehnat za něco mezi 50 a 100 librami. Možná tedy ten prodejce svého rozhodnutí nakonec zalitoval.
Jak to vlastně vypadá, když tvoříš nebo produkuješ pro Original Gravity?
Nemám žádnou pevně danou metodu, ale většinou začínám s basovou linkou nebo kytarovým partem. Pokud je to zpívaná skladba, může mě napadnout refrén nebo jen jedna věta textu. Nahrávám hrubý náčrt basy nebo kytary, sepíšu aranžmá a postupně přidávám další nástroje. Pokud mám ve skladbě vokalistu, nahrávám hrubý průvodní vokál, který mi pomáhá při natáčení bicích a perkusí.
Když mám bicí, začne skladba nabírat tvar. Vracím se k původním částem a zlepšuji je, pokud je to potřeba, ale často je nechávám tak, jak jsou. Pak kontaktuji studiové hudebníky a posílám jim průvodní nahrávky, aby se seznámili se skladbou. Snažím se pracovat rychle a nepokouším se opravit každou chybu, protože právě to přispívá k autentickému feelingu, o který mi jde.
A jak s dnešní nahrávací technikou toho autentického zvuku šedesátek dosáhneš?
Klíčové je neopravovat každou chybu na nahrávce. Velký vliv na zvuk má, jak jsou sejmuty bicí. V současnosti se ve studiích často používá spousta mikrofonů, ale já bicí točím maximálně na dva, často dokonce jen na jeden. Důležité je také správné rozmístění hudebníků ve studiu, jejich schopnosti a používání vhodných nástrojů. Pracuji převážně sám a mám to tak rád. Mohu se rychle rozhodovat a realizovat své nápady.
Proč je zrovna rychlost tak důležitá?
Já se snažím pracovat rychle pokaždé. Každý natočený part nemusí být nutně perfektní. Nejenže to urychluje proces, ale také to přispívá k feelingu, o nějž mi jde. Chci, aby hudba, kterou dělám, zněla, jako by byla vytvořena mezi roky 1962 a 1970. V té době ve studiích platilo, že „čas jsou peníze“, a pokud všechno ostatní na záznamu bylo dobré (nebo docela dobré), ale někdo udělal malou chybu, prostě se šlo dál. Tohle se snažím mít na paměti, když pracuji. Jen proto, že něco můžu opravit, neznamená, že bych měl. Mnoho mých oblíbených desek má svoje „chyby“. Poslechněte si Killing Floor od Howlin‘ Wolfa, kde zaslechnete v pozadí Willieho Dixona, jak Wolfovi říká, jaký je další text těsně předtím, než ho zazpívá!
Kteří umělci nebo žánry měli na tvou práci největší vliv a co je tvým cílem?
Jak už jsem řekl, vždy usiluji o autentičnost. Mým hlavním cílem je, aby konečný výsledek obstál vedle skladby stejného žánru z původního období. Takže například pokud DJ zahraje R&B skladbu z roku 1964 a pak jednu z mých produkcí a v celkovém zvuku není slyšet žádný zjevný rozdíl, jsem velmi spokojený.
Žánry, které mě nejvíce zajímají a inspirují, jsou – v žádném konkrétním pořadí – ska, rané reggae, šedesátkový mod beat, pop, soul, blues, zejména chicagské z poloviny 50. až začátku 60. let. Taky rokenrol, funk a latinská hudba, hlavně boogaloo. Pokud jde o umělce, kteří mě ovlivnili, ten seznam je obrovský a zahrnuje také některé producenty, jako jsou Lee Perry nebo Shel Talmy. Ale jmenovitě několik umělců… The Beatles, Elvis Presley, Muddy Waters, Howlin‘ Wolf, Elmore James, Slim Harpo, John Lee Hooker, Eddie Cochran, Otis Redding, Wilson Pickett, prakticky cokoli na Motownu mezi lety 1961 a 1970, The Small Faces, The Who, Booker T & The MGs. Steve Cropper je asi můj nejoblíbenější kytarista všech dob. Taky James Brown, Prince Buster, Derrick Morgan, Jackie Mittoo, mohl bych pokračovat do nekonečna! Zastav mě!
Neprodukuješ tedy právě trendy hudbu. Jak velká je podle tebe v Británii a Evropě současná scéna, která poslouchá reggae, soul a mod hudbu? Je stále životaschopná?
Řekl bych, že scény jsou to poměrně malé, ale rozhodně zdravé. Obecně je publikum v Evropě trochu mladší než v Británii, ale v obou regionech je mnoho lidí, kteří jsou do hudby opravdu zapálení a chtějí, aby tyto scény zůstaly naživu. A to je podstatné.
Spolupracoval jsi i s různými slavnými umělci včetně Roye Ellise nebo The Pioneers. Jak k tomu došlo?
Skladby s Royem Ellisem vznikly díky brexitu a asi představují jediný pozitivní aspekt celého „brexitového nesmyslu“. V roce 2019 jsem měl nápad a napsal skladbu Rudy Skankin’ on the Moon jako pokračování Skinhead Moonstomp od The Symarip. Kontaktoval jsem tedy Roye přes Facebook, zda by měl zájem skladbu nahrát. Nejdřív mě zdvořile odmítl s tím, že je podepsán u španělského labelu. Nejprve jsem tedy skladbu nahrál s Melbournem Douglasem, který ji v roce 2020 skvěle zazpíval.
Po brexitu jsem začal mít problémy s doručováním objednávek do Evropy. Mnoho desek se nám vracelo nebo na zákazníky dopadly směšné celní a manipulační poplatky. Celkový prodej z Evropy klesl z 10 % našeho celkového prodeje prakticky na nulu.
Takže vám pomohl Royův label Liquidator…
Ano. V Madridu ho vede Toni Face, který už od nás objednával vinyly na velkoobchodní bázi. Přišel jsem s nápadem, že mu budeme posílat větší objem desek. A Toni je potom bude rozesílat zákazníkům ze Španělska, čímž se ušetří celní poplatky, protože ty už zaplatíme při prvním dodání.
To fungovalo dobře, dokud jsme nenarazili na další problémy se španělskou celní správou. Ale během toho procesu mě najednou napadlo, že Roy je podepsán u Toniho labelu, a tak pro mě nahrávání zařídil. Natočili jsme dvě skladby Rudy Skankin’ on the Moon a A Love Song Gone Wrong. Obě byly nahrány během covidových omezení v roce 2021. A Roy zpíval své party z domácího studia ve Švýcarsku. Osobně jsme se setkali až na jeho koncertě v Malostranské besedě v Praze v listopadu 2023.
Další spolupráce s Davem Barkerem, The Heptones a The Pioneers přišly díky kontaktům s Patrizií De Rosa z Roots Rockers, ale to by bylo na delší povídání.
Vaším hlavním jménem v reggae části portfolia je ale Junior Dell. Kdo to je a hráli jste spolu vůbec někdy živě?
Junior Dell je spolu s Luchitem a Rayem Colem jedním z nejprodávanějších jmen na labelu. Pochází z Montego Bay na Jamajce a jeho pravé jméno je Adrian Dell. Vystupuje jako popový a soulový zpěvák pod jménem Adri’D, ale já jsem pro něj vymyslel pseudonym Junior Dell, když jsme udělali naši první společnou skladbu Miss Aranivah. Prostě k té hudbě sedl.
Adrian sice zpívá živě hodně, ale společně jsme zatím nic nezorganizovali. Mělo by se to změnit ještě letos. Rád bych mu uspořádal dva koncerty – jeden v Berlíně, druhý v Praze. A příští rok evropské turné.
Už 16. července ale zahraješ svoje věci v Malostranské besedě. Co mohou lidi od vystoupení očekávat?
Skvělou osmihlavou kapelu složenou z vynikajících českých hudebníků. Na koncertě v Praze zahrajeme materiál, který jsem vydal pod aliasy jako Néstor Álvarez, Luchito, Curtis Baker & The Bravehearts a další. Čekají vás taneční latino skladby, trocha funku a drsnější R&B a blues. Pro mě osobně to bude velká zábava. Budu přecházet mezi hrou na conga, kytaru, harmonikou a taky zpívat.
Ještě jedna věc. Někde jsi zmiňoval, že tvoji hudbu ovlivnilo ježdění na horských kolech. Můžeš to trochu rozvést?
No je to tak. Název Original Gravity skutečně původně vycházel z mého koníčku, sjezdu na horských kolech. Taky nápad na text první skladby The Switchback, o níž jsem už mluvil, vznikl z jízdy na strmé stezce ve Verbieru ve Švýcarsku, která byla plná technických zatáček. Jízdu jsem natočil na Go Pro kameru a při sledování záznamu jsem dostal nápad vytvořit taneční skladbu inspirovanou pohyby potřebnými ke sjezdu té stezky.
Jaké jsou vůbec teď tvoje cíle s Original Gravity Records? A má v roce 2024 smysl provozovat malý label?
Nemám žádné konkrétní dlouhodobé cíle kromě toho pokračovat v tom, co dělám, a v nahrávání hudby, kterou mám rád. Pokud bude dost lidí, kteří to ocení a budou si ji kupovat, budu to dělat dál. Nejsem pod žádným externím tlakem na to, jakou hudbu bych měl tvořit a kdy, takže jsem v tomto ohledu velmi šťastný.
Je to možná asi i díky návratu vinylových desek…
Ano, ať to pokračuje co nejdéle!
Spousta lidí říká, že dává přednost zvuku vinylu. Myslím, že je potřeba poslouchat na docela špičkové sestavě, aby bylo možné poznat rozdíl, ale i tak je na tom něco speciálního mít fyzickou kopii hudby na vinylu. Elpíčko je navíc jako skvělé „plátno“ pro grafické designéry. Některé klasické obaly desek jsou stejně slavné jako skladby na nich – to se Spotify playlistem nedostanete! Taky miluji, když DJ hraje z vinylu – je na tom něco více autentického.
S Original Gravity Records jsem dokázal najít svůj malý prostor, což znamená, že mohu dělat vinylové desky a vydělat si tím na živobytí. Mám kreativní a osobní svobodu, kterou by bylo těžké získat jiným způsobem. Rozhodně bych to nedokázal pouze s digitálními vydáními a honoráři za streamování.
Česká koncertní premiéra
Neil Anderson vystoupí už 16. 7. v pražské Malostranské besedě v doprovodu českých muzikantů. Českou verzi Original Gravity Allstars tvoří hudebníci se zkušenostmi z Hentai Corporation, Madhouse Express, Dog Eat Dog, The Chancers, All Mad Here a řady dalších. „Zatím jsme měli s klukama jednu přípravnou zkoušku v dubnu 2024. Byl jsem docela ohromen úrovní muzikantství a jejich profesionalitou, ale ještě víc jejich energií a nadšením. Jsem si jistý, že to bude stát za to,“ zve Neil Anderson na netypický koncert, z něhož se bude pořizovat i obrazový záznam. Určitě se přijďte podívat.