Je profík, a tak historky ze zákulisí moc nepouští, ale když vypráví, jak se mu například poštěstilo doprovázet Jeho Svatost dalajlámu zásobovacím výtahem, aby nemusel jako všichni ostatní smrtelníci z Velkého sálu po svých po schodech, září mu oči. Přece jen pracuje na výjimečném místě, kde se v kolotoči plesů a koncertů poštěstí i mimořádná setkání.
Sál pro dva a půl tisíce lidí má vzhledem k tomu, že vznikal už během první světové války, své limity. Je ovšem součástí české historie. Kdejaký Pražan zde zažil svůj maturitní ples a mnoho z nás si tu vychutnalo výjimečné koncerty. A to byla původní myšlenka dědečka prezidenta Václava Havla, stavitele secesního paláce Lucerna, že v jeho sklepení postaví kluziště! Svědčí o tom vyspádovaný hladký beton a výpusti skryté pod tanečním parketem.
Palác Lucerna má čerstvě nové majitele, kteří postupně pracují na jeho rekonstrukci. Plány vznikají i pro Velký sál Lucerny, která se tak snad i nadále bude rozvíjet tak, aby si v historických kulisách mohli lidé vychutnávat nejrůznější společenské a kulturní akce.
Jaký byl před třiceti lety váš první rok v Lucerně?
Velmi zajímavý. V prvním roce, kdy jsme ji převzali, tu byli ještě takoví ti staří zaměstnanci a číšníci, kteří zde dělali už za dob Restaurací a jídelen…
Mluvím o devadesátých letech a musel jste tu zažít fůru nezapomenutelných koncertů.
Jako asi největší zážitek si z té doby pamatuji, že jsme měli na Vánoce čtyři nebo pět koncertů Karla Gotta. Kromě jednoho byly v němčině. Jeho fanoušky z Německa, Rakouska a Švýcarska sem vozily cestovky autobusy. Nahrnuli se sem, začal koncert a on ho celý odzpíval v němčině včetně Včelky Máji. Ženské z něj byly úplně šílené. To byl pro mě tehdy hodně velký zážitek.
Jinak tady samozřejmě hrálo mnoho dalších kapel, které potom postupně rostly. Člověk už celou tu historii ale ani nedokáže obsáhnout, protože toho je moc. Děláme nějakých 160 až 180 akcí do roka.
To je včetně plesů?
Ano, pro ten sál jsou plesy jednou z nejdůležitějších věcí. Funguje to. Na ples není v Praze hezčí sál než Lucerna.
Co se týká koncertů, má Lucerna už dnes větší modernější konkurenci. Platí pořád, že kdo nehrál v Lucerně, jako by nebyl?
Jsou interpreti, kteří to tak pořád berou. Třeba jsme zde poměrně nedávno dělali Mikolase Josefa, který by měl určitě i na větší prostor, ale udělal dva koncerty tady, protože si tohle rčení, že kdo nevyprodá Lucernu, nic neznamená, nesl v sobě. Stejně jako třeba Tereza Mašková, která tu měla nedávno tři nádherné koncerty za sebou. Většina mladých už to ale vnímá trochu jinak. Ale pak jsou tu z toho nadšení.
Na druhou stranu, ono opravdu není jednoduché Lucernu vyprodat! Český trh je malý. Nemáme zase tolik zpěváků a zpěvaček, kteří to dokážou. Praha má v celé aglomeraci dejme tomu milion a půl lidí. Najít pro konkrétního interpreta dva až dva a půl tisíce lidí, což je u nás vyprodáno, není úplně jednoduché. Ono je to tady sice složitější logisticky – jsme v centru, je tu problém s parkováním, chybí nákladní výtah, takže všechno taháme po schodech – ale ano, přesto i dnes platí, že Lucerna je pro hodně umělců Mekka.
Kdo je tady jako doma?
Petr Janda to tady má třeba moc rád. Měl nádherné vyprodané O2 areny, ale pak řekl: Uděláme dvě Lucerny, chci to ještě zažít. Ti starší interpreti to tak mají. Helena Vondráčková taky nechce být bez vánoční Lucerny, přestože také dokáže vyprodat O2 arenu. Je to pro ni srdcovka.
Z kapel mě napadá třeba Vypsaná fixa.
U kapel je to tak, že pro opravdu velké jsme malí. Chinaski, Kabát a podobně sem nepůjdou, protože pro ně to ekonomicky nevychází. Pak jsou kapely jako Vypsaná fixa a další, které se sem vracejí rády. Jeden nebo dva koncerty udělají v Music Baru a potom si tady uspořádají třeba nějaké výročí. Doufám, že se sem vracejí rády. U nás to funguje trochu jinak než v jiných prostorách, doufám, že i přístupem a vším ostatním. Lucerna má svoje kouzlo.
Divokej Bill se sem třeba vrátil před dvěma lety a já jsem byl šťastný, protože to bylo na moje šedesátiny. Jsou moje srdcovka, takže jsem si udělal radost. Ten termín jsem si dlouho držel, říkal jsem si, že když tu dělám třicet let, musím udělat něco speciálního. Oslovil jsem je, a i když v lednu se koncerty moc nedělají, vyšli mi vstříc. A od té doby se sem zase začali vracet, třeba na Vánoce. Prostě to tu něco do sebe má.
S kým se vám jedná lépe? Se školáky, kteří tady pořádají ples, nebo s promotéry?
Školní plesy většinou zařizují profesoři nebo zástupci rodičů. Někde si to ale opravdu musí dělat sami maturanti. Já v tom nicméně moc nerozlišuju. Když s někým děláte desátý ples za sebou, je jednání jednodušší. Sejdeme se, spíš si povídáme, a mezitím podepíšeme, co je potřeba. S maturanty musím všechno projít, protože to dělají poprvé a naposledy.
Na koncerty je v Praze jen pár produkcí, se kterými děláme pravidelně. I když se to nezdá, Lucerna je velká. Není to klub. Musíte ji prodat, takže koncerty tu dělá jen několik agentur, třeba Live Nation a podobně. Znají kapacitu, ekonomiku sálu, vědí o nás a funguje to. S nimi se pak domlouváme především na termínech.
Lucerna patří ke krásným evropským historickým sálům. Jak na ni reagují zahraniční hvězdy?
Většinou se nejprve trochu zaleknou, třeba kvůli tomu, že, jak jsme již zmínili, vybavení je zde nutné tahat po schodech. Ale všichni, kteří tu hráli, byli nadšení. Zázemí zde není třeba jako ve Foru Karlín, O2 areně nebo v dalších nových prostorách. Máme v suterénu nově zrekonstruované šatny, ale pořád to není špičkové moderní zázemí. Pak ovšem přijdou do sálu a jsou nadšení, protože takových prostorů v Evropě, možná ani na světě, zase tolik není.
Konkrétní jména si moc nevybavím, zářný příklad byl ale třeba Marilyn Manson. Dělali jsme ho tady jednou a chtěl se do Lucerny vrátit. Bylo to sice poměrně šílené vystoupení, ale když přišel do sálu, říkal, že je to něco úplně jiného. Okouzlilo ho to úplně stejně, jako to jindy udělalo dojem například na velké jazzové ansámbly, ve kterých hráli osmdesátiletí hudebníci. Přiznejme si, že to je výjimečný prostor. Aby si rockový muzikant zahrál na takovém místě, má v Evropě jen několik možností. Je to sice logisticky náročnější, ale to samotné kapely popravdě většinou neřeší, to je otázka pro jejich management a promotéry.
Zmínili jsme již složitější logistiku. Není zde nákladní výtah. Jak to tedy funguje?
Pořadatelé vědí, že si vždycky nějak vyjdeme vstříc. Snažíme se to s kapelami a produkcemi nějak koordinovat, protože je to všechno finančně náročné. Část techniky se tady například nechává složená, aby se dokola netahala a neničila. Pódium je naše, vejde se sem většina základního aparátu, zvuk, světla, support, to vše je zde od podzimu do jara.
Některým pořadatelům vyhovuje, že si u nás kapela může dělat vlastní ticketing, pokud dodrží naše pravidla a kapacitní nastavení. Jiné prostory mají v tomto směru pevná pravidla. To některé produkce odrazuje. Pokud ale někdo ví, že za týden jistě vyprodá Forum Karlín, půjde tam.
Ještě se tu na vyprodaných koncertech potí zdi?
To bývávalo. Naštěstí už to máme za sebou. Asi dva roky je sál plně klimatizovaný. Při částečné rekonstrukci se podařilo vyřešit topení i chlazení sálu. Doufám, že tahle legenda už je navždy minulostí.
Jak se sál může a bude posunovat dál?
Jednou z priorit je nákladní výtah, je to ale dost složité. Lucerna má železobetonovou konstrukci a je obtížné najít místo, kde by se z ulice dala prorazit šachta a postavit výtah použitelný přímo pro sál. Už vzniklo několik projektů a vždycky to na něčem ztroskotalo.
Jednou to byl územní plán, protože se zasahovalo do chodníku, jindy statika, protože se do některých míst konstrukce nedá řezat. Vize ale existují a je to jeden ze základních bodů pro další fungování a rozvoj sálu. Asi tady nikdy nebude výtah, kterým by se dal stěhovat kompletní support a všechen materiál, ale stačilo by, kdyby měl dostatečnou nosnost na jednotlivé kejsy a bedny. Basové bedny a podobné věci váží sto, dvě stě, některé i tři sta kilo. Dalším problémem je elektroinstalace, část je stále původní. Připravený je také projekt na bezbariérovost, který je podle mě na dobré cestě.
Noví majitelé si teď dávají všechno dohromady a připravují vizi, co se sálem dál. Mají představu, že by ho chtěli vrátit k původní podobě z doby, kdy ho Havel postavil. Týká se to fládrování, různých ozdob a podobně. Teď se například zjistilo, že barevnost byla původně obrácená: všechno, co je vystouplé a dnes zvýrazněné, bylo světlé a stěny byly naopak tmavší. Vůbec se neví, kdy se to obrátilo. V létě se dělal restaurátorský průzkum. Zjistilo se třeba, že některé hlavice byly pozlacené, opravdu zlaté. Všechno se teď zkoumá a připravuje.
Důležitá zpráva tedy je, že noví majitelé se sálem a jeho rozvojem počítají?
Počítají s ním určitě. Otázka je, jakou mají přesnou představu. My ji zatím neznáme. Jestli do toho budou investovat stovky milionů a vrátí ho do původní podoby, nebo jakým směrem se vydají. Pro sál jsou důležité základní věci. Je to Mekka muziky a místo plesů. Teď se zjišťuje, co všechno je potřeba ošetřit kvůli bezpečnosti a dělají se studie ohledně vzhledu. Za nás je zásadní výměna elektroinstalace, protože ta je už opravdu hodně stará. A zmíněná bezbariérovost by byla pro sál další velké plus.
Pro koncerty je samozřejmě důležitý také zvuk.
Ano. I v tomhle směru si noví majitelé nechávají připravovat studie. Při koncertech je aktuálně zvuk externí. Postaví se konstrukce, na kterou se věší světla a zvuk. My máme vlastní vnitřní zvuk, který používáme na akce, jež produkujeme sami – plesy, přednášky a podobně. Sál se prodává „čistý“. Stává se, že mám mezi koncerty třeba taneční. A tam nikdo nechce mít uprostřed zavěšené obrovské konstrukce. Lidé sedí dokola a chtějí koukat na parket, jak jejich ratolesti tancují. Totéž při maturitních plesech.
Stropem sálu je podlaha pasáže. Aby tam mohly být napevno motory, na které by se technika zavěšovala, musela by se podlaha pasáže vybourat a nějakým způsobem zpevnit. Říkal jsem lidem, kteří projektují možné zvukové a světelné modernizace, že si nedovedu představit, jak by to vypadalo. Historické světlo a vedle něj díra, ze které sjede motor, na něj zavěsíte grand support nebo traverzy na světla a zvuk?
Ten sál má vlastní charakter. Když tady někdo dělá třeba firemní akci, často chce všechno vyzdobit a přebarvit. Já jim říkám: Děláte to v Lucerně. Nechte ji slavnostně rozsvítit a dovolte, aby Lucerna sama promluvila do vašeho eventu. Můžeme třeba nasvítit sloupy firemní modrou, pokud je to barva firmy. Ale říkám všem: Když už to chcete mít tady, využijte toho, že jste v tomhle sále. Je to historie, lidé ji tu mají rádi.
Říkal jste, že máte kalendář zaplněný na několik let dopředu. Platí to hlavně pro plesy, nebo i pro koncerty?
Jsou důležitou součástí. Bez nich by Lucerna nebyla tím, čím je. Není to jen společenský sál. Svým způsobem je to multifunkční prostor, i když v dnešním měřítku už pojem multifunkční znamená něco trochu jiného. Přibližně polovinu programu u nás tvoří společenské akce – plesy, taneční, prodloužené a podobně. Druhou polovinu nájmů a využití sálu tvoří koncerty a další akce. Bez jednoho nebo druhého by se sál těžko uživil. Potřebujeme obojí. Navíc o Lucerně vědí i v zahraničí.
Občas mě někdo osloví s tím, jestli chceme pomoct s reklamou. Já ale říkám: My nic neprodukujeme, my reklamu nepotřebujeme. Lucernu zná celá Evropa, možná celý svět, minimálně v muzikantském prostředí. Když někdo jede do Prahy a řeknete mu, že může hrát v Lucerně, pokud je to reálné kapacitně, podívá se na fotky a často řekne: Jo, tam chceme hrát. Pak už jen záleží, jestli pro něj není sál příliš malý nebo velký. Ale to jméno prodává samo sebe. Lucerna se prodává sama.
Co se kalendáře týká, školy tlačí termíny hodně dopředu. Většina chce mít termín pět až šest let předem. V tuto chvíli mám začátek roku 2032 téměř rozebraný. Plesů je čím dál víc, maturují silné populační ročníky a přešly k nám i plesy například ze Žofína, kam už se nevejdou. Zahraniční koncerty se většinou plánují rok až dva dopředu, české koncerty rok až rok a půl. Většina produkcí už ví, že leden, únor a březen máme plesovou sezonu a koncertů je tady málo. Jenom když náhodou vyjde nějaký termín, třeba o jarních prázdninách.
Velký sál Lucerny a Lucerna Music Bar dělí podzemní chodby. Jste propojeni i jinak?
Každý jsme samostatná společnost, ale vždy jsme spolupracovali a spolupracujeme. My provozujeme pouze Velký sál, hospoda, kavárna a Music Bar je zvlášť. Děláme ale některé akce, které využívají oba prostory. Například vysokoškolskou akci VŠE, u nás je taneční část, vedle diskotéka. Dřív se takové věci dělaly častěji. Dělaly se například propojené silvestry – jeden prostor, dvě stage. Menší kapely z Music Baru se k nám občas přijdou podívat. Z jejich šatny je výstup do naší backstage. Produkce z Music Baru někdy využívají naši backstage nebo my naopak jejich šatnu, kterou mají moc hezky zrekonstruovanou. Tam to šlo udělat jinak než tady u nás. Nebo si od nás půjčují například židle.
Do budoucna se mluví také o tom, že by i u nás v suterénu mohlo vzniknout ještě lepší zázemí pro kapely. Podstatnou část prostoru zabraly klimatizační jednotky, ale jsou tam nějaké další prostory, kde by mohla být lepší backstage, cateringová část a podobně. Je to nějaká vize, ale protože je Lucerna národní kulturní památka, nebude nic z toho jednoduché.
Dřív jsem se tam občas na pozvání šel na něco podívat, ale upřímně, osobně toho mám tolik, že mimo práci mám rád spíš ticho a klid. Radši sedím někde venku v přírodě, koukám do lesa a dám si něco dobrého, než abych chodil za muzikou.
Kudy přicházejí a odcházejí ti, kteří se chtějí vyhnout setkání s fanoušky?
Přes nouzové schodiště, případně se dá jít dozadu do Vodičkovy ulice přes dům. Kdo čeká ve Štěpánské, většinou ani nevidí, kudy odejdou. Nouzovým schodištěm vyjdeme uprostřed pasáže a odtud se dá jít směrem do Vodičkovy nebo k Rokoku. Po koncertě se sál vyčistí a uklízí. Muzikanti si mezitím dají sprchu a večeři, a když potom chtějí, jdou zadním vchodem směrem do Vodičkovy.
Jakou největší zábavu jste tady zažil s kapelami mimo samotné koncerty?
To bývá spíš s českými kapelami. Po jejich koncertech bývají mejdany. Třeba s Monkey Business bývá po koncertě vždycky dlouhý večer v backstagi. Já už moc nikam nechodím, ale u českých kapel se to občas protáhne. Zahraniční kapely většinou odejdou na večeři, utečou do autobusu nebo do hotelu, často bydlí třeba v Alcronu nebo někde poblíž. Ty tady mejdany moc nedělají. Ale když jsou tu dvě tři české kapely dohromady, backstage občas žije ještě dlouho po koncertě.
17. listopadu zde od revoluce hrávali J.A.R. Co bude letos?
Ode mě ten termín zarezervovaný mají. Za nás to byla tradice. 17. listopad byl vždy prostě daný, když jsem dělal nový kalendář, nemusel jsem nic řešit. Měli i tu myšlenku, že J.A.R. vznikli díky revoluci, takže zde v ten den hráli každý rok. Vždycky to byla hezká akce. Teď se v tom angažuje Michael Viktořík a něco připravuje. Letos se uskuteční koncert k výročí sametové revoluce Freedom 37 Festival svobody s Pražským výběrem.
Jsou ještě nějaká další taková automaticky zabraná data?
Helena Vondráčková má vždycky Zlatou neděli, ať připadne na jakékoli datum. V posledních letech počítám s Monikou Absolonovou, která má koncert u nás vždycky 18. prosince. První prosincový víkend bývá Ondřej Havelka. Letos ho má až druhý víkend, protože vystupuje s Adamem Plachetkou. Už chce trochu zmírnit tempo, vánoční koncerty chce prý ale dělat dál, tak uvidíme, držíme palce, ať mu energie vydrží ještě mnoho let.
30. prosince je zde večer boxu a K1. Koná se zde taky už asi třicet let. Postupně thajský box nahradil a teď to určitě přes patnáct let pořádá Promotér Matouš Rajmont. I s tím počítáme automaticky. Ostatní koncerty už se plánují individuálně.
V občerstvení pořád na plné čáře vyhrávají chlebíčky?
Na plesech a podobně ano. Na firemní rauty si firmy najímají catering, ale u nás stále vyhrávají chlebíčky. K Lucerně to prostě patří – chlebíček, šunka, máslo. Zkoušeli jsme spoustu věcí: různé saláty, panini, zapékané věci, jiné druhy chlebíčků, a nikdy nic nemělo takový efekt. Každý, kdo se do Lucerny vrací, chce chlebíčky.
Které koncerty si zde nenecháte ujít?
Já jsem na každé akci minimálně, dokud kapela nezačne hrát. Mám rád folk a kapely, jako je třeba Divokej Bill. Českou muziku, u které rozumím textům. Samozřejmě jsem si užil i některé zahraniční koncerty, když tady byla třeba Sandra, měl jsem takový ten pocit návratu do mládí. Většinou ale není moc času koncert opravdu poslouchat. Když jsem tady a personál i všichni ostatní vědí, že jsem tu, nemůžu si prostě sednout a celý koncert si v klidu poslechnout. Jsem stejně takový workoholik, že i když koncert poslouchám, připadá mi, že bych měl sedět v kanceláři a aspoň odpovídat na maily.
Když už se podaří najít čas a koncert poslouchat, máte nějaké oblíbené místo?
Máme služební balkonek. Dám si tam židli, dobře vidím i slyším. Zvuk je tam výborný a zároveň mám klid a výhled, i když je úplně vyprodáno. Anebo se dívám z backstage vedle pódia, v zázemí s kapelou.