Kdybych měla z posledního roku zavzpomínat na koncerty s nejdokonalejším zvukem, Bratři Orffové v Kasárnách Karlín budou stoprocentně okupovat přední příčky. Mág, který onu sonickou lázeň vyladil k nirváně, byl Dominik Pecka. Na jeho jméno jsem v uplynulém roce narážela víc než dřív a bavila mě rozmanitost kontextů, ve kterých se objevovalo. Na Colours of Ostrava jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas ho pozvat do rubriky Insider.
Na sociální sítě jste dával fotku z Colours of Ostrava – od zvukařského pultu při koncertu Toma Morella. Vaše role tam byla jiná, nicméně sám dobře znáte, jak to na festivalech se zvučením velkých zahraničních hvězd chodí. Můžete to prosím nastínit?
Přiznávám, že tam jsem byl jen na návštěvě za kamarádem Radkem Lesou, který tam dělal systémového zvukaře a patří ke špičce oboru, nastavuje třeba i aparát na festivalu Coachella. Na Colours jsem na druhé scéně zvučil Adama Pavlovčina alias Adonxse. Na hlavních pódiích bývá obvykle systémový zvukař, který se stará o nastavení zvukového systému. Větší umělci si s sebou obvykle vozí vlastního zvukaře pro monitory i zvuk pro publikum – tzv. Front of House, nebo zkráceně FOH. Místní posádka má na starost jim připravit optimální podmínky, dle technických požadavků umělce. Ty specifikuje takzvaný rider.
Tuhle roli znáte taky, že?
Většinou působím spíš jako kapelový zvukař nebo zvukař FOH, ale dřív jsem dělával pro firmu Sound Servis nebo jiné české firmy. Například jsem měl možnost být na Pohodě u Iggyho Popa & The Stooges. Bylo to vtipné, neměli v podstatě žádnou zvukovku, jen přijel manažer, vyzkoušel tři mikrofony a dal nám playlist, kde bylo vyznačené, ve které písničce který z těch mikrofonů zahodí a vezme si další. Muzikanti na zvukovku prakticky nedorazili. Dnes je to častější, že zvukovku u velkých kapel dělají jen technici, ale dřív to tak běžné nebylo. Dnes je časté, že hudebníci přijdou k hotovému a můžou hrát.
Slyšela jsem, že na zahraničních festivalech je běžné, že kapely udělají jen rychlý line check a jdou hrát, oproti tomu že jsou české zvukovky nezvykle důkladné. Vnímáte to taky?
To je dost různé, když se nad tím zamyslím, tak příliš velký rozdíl nevidím. Ty postupy jsou celkem univerzální a hlavní festivaly v ČR už snesou světové srovnání. Často dostávají méně prostoru na zvukovku méně známé kapely a musí se časově i prostorově přizpůsobit headlinerovi. Naštěstí se docela uchytil systém, že se střídají pódia a tím pádem bývá na přestavby víc času než v minulosti. Zvučí se často na malé aparáty v režiích, aby se nevytvářel zvukový „smog“ mezi pódii. Rychlé line-checky se dělají třeba u festivalů nebo tour hardcore kapel, které mají v podstatě stejný set-up a mají krátké sety. Tam to je logické. Trochu rozdíl je ale ve způsobu práce kapel. Když totiž česká kapela říká, že jede turné, obvykle to žádné turné není – většinou se prostě hrají víkendy. Také si spousta těch menších kapel nevozí žádné zvukové vybavení a mají tak po každé jiné podmínky a zvučit je nutnost. Zahraniční kapely oproti tomu velmi často jedou turné v jednom kuse. Jsou to dardy dlouhé i několik měsíců. Musí šetřit lidskou energii, jinak by to nedali. Když navíc jedete se svým systémem, který obsahuje mikrofony a mixážní pulty, doladí si zvukař jen aparát v sále dle nějaké reference, často se to i měří plus kontroluje poslechem. Také se často používá virtuální zvuková zkouška. Zvukař si přepne živé vstupy na vícestopý záznam nahraný z předchozího koncertu a může si mix doladit bez přítomnosti hudebníků. Technici pak udělají samotný line check a funguje to. Nedává smysl zatěžovat muzikanty, aby byli na pódiu několik hodin předem, když můžou odpočívat v hotelu. Časté také bývá, že u hlavních interpretů proběhne zvuková zkouška před otevřením areálu a před samotným vystoupením se pak dělá pouze kontrola zapojení na sluchátka a divák má pak pocit, že interpret vlastně ani nezvučil.
Když zmiňujete měření – nehrozí, že vaše místo převezme technika, potažmo umělá inteligence?
Lidský element je pořád hodně podstatný. Měření se používá jako nástroj na kalibraci zvukového systému, ale zatím to není příliš automatizované, kvalifikovaná obsluha je naprosto nutná. Musí tam být někdo, kdo to měření umí správně provést, číst a aplikovat. Samotné míchání zvuku je pořád totálně odkázané na člověka. Umělá inteligence se zatím nepoužívá, i když bych řekl, že k tomu jednou dojde, nicméně si myslím, že to lidi zatím ani moc nechtějí. Určitě bych to uvítal v některých technických procesech nebo kdekoli, kde nám to pomůže zlepšit kvalitu zvuku a rychlost práce, ale ta „hudebně estetická rozhodnutí“ by bylo dobré nechat v rukou člověka. Další problém se složitějšími algoritmy nebo umělou inteligencí je, že v živém zvuku musí vše probíhat v reálném čase se zpožděním maximálně několika milisekund. To zatím spousta těch technologií neumí, takže jsou použitelné jen na poli studiového zvuku. Že by naše profese ale díky tomu zanikla, se nebojím, koneckonců ta AI ten aparát a kapelu stejně sama nezapojí.
Jak často si někde v recenzi přečtete, že byl na koncertu, který jste měl na starosti, špatný zvuk?
I to se může stát. Asi každý si někdy kritiku vyslechl. A je spíš tendence ho kritizovat, pokud byl dobrý, tak se to bere často jako samozřejmost. Roli hraje samozřejmě řada různých faktorů. Zaprvé každý máme individuální vnímání a preference, jaký zvuk se nám líbí. Už třeba jen úroveň hlasitosti, co je pro někoho moc, pro jiného je málo. Zadruhé může posluchač stát na špatném místě, které není dobře vykryté, a pak tam opravdu nemusí být zvuk optimální. Může se i stát, že se mi něco nepovedlo, nemusel být optimálně navržený aparát nebo jsem měl problematický zdroj zvuku, případně špatnou akustiku. Zvukař prostě dělá vše, co je v jeho možnostech v rámci řady vlivů, které můžou ovlivnit jeho práci. Pokud výsledek není dobrý, snažím se pak rozebrat, co se dalo udělat lépe, a poučit se z toho pro příště.
K otázce, kde daný člověk stál, se kritická poznámka samozřejmě stočí logicky vždy.
Je například v O2 areně možné udělat dobrý zvuk pro všechny?
Je to těžké, osobně si myslím, že i když pro to uděláte maximum, mezi těmi
14 000 lidmi se někdo nespokojený najde vždycky. Dobrý zvuk je subjektivní a některá místa v hale budou vždy kompromisní. Důležité je, aby těch spokojených lidí bylo co nejvíc. Spousta i velkých zahraničních produkcí si spálila prsty, je to celkem složitý prostor s dlouhým dozvukem. Důležité je, jak je vymyšlený sound design a stage design, nestojí to jen na zvukaři. Dnes je například velká móda kreslit mola nebo b-stage. Když pak máte zpěváka, který nezpívá nijak zvlášť nahlas a celou dobu běhá před zvukovým systémem, zvuk se vrací do mikrofonu a zároveň nabírá dozvuk z haly. To mu může způsobit i značný diskomfort, protože od určité vzdálenosti už se slyší dvakrát. A zpěvu je potřeba perfektně rozumět, někdy i přes aplaus fanoušků, kteří dokážou udělat v aréně klidně akustický tlak 100 dB. Třeba horní patro O2 areny je opravdu dost daleko. Řeší se to bednami navíc nebo se používají speciální systémy, které jsou schopné to na tu vzdálenost dohrát. Vždy tam ale bude i hodně odraženého zvuku, a navíc další přidané bedny sice zkonkrétní zvuk pro horní patro, ale přidají další odrazy zbytku publika. Záleží taky, co děláte za muziku. Slipknot se samozřejmě budou dělat daleko hůř než Pink Floyd. V pomalejší muzice je prostor, aby vše v hale doznělo. Když je hodně rychlých úderů za sebou nebo je aranž hustá s nástroji překrývajícími se ve frekvenčním spektru, tak se přímý zvuk odraženým daleko více maskuje, což ubírá na srozumitelnosti.
Spolupracují s vámi designéři pódií rádi, nebo se dnes klade důraz především na to, jak koncert vypadá?
Myslím si, že se stage design oproti sound designu aktuálně upřednostňuje. Zvlášť v českých podmínkách, protože se umělci snaží ty koncerty prodat na „speciální show“. V Čechách je v podstatě každý koncert v O2 areně singl projekt. Všechna vložená práce je obvykle na jeden dva koncerty, výjimečně na tři. Většinou je problém to zaplatit, o to méně se produkcím chce platit zkoušky a přípravné práce ohledně zvuku, který je z jejich pohledu jasně daný. Když jedete delší turné, náklady na přípravu se rozloží. U nás je to hektické. Všichni se ale rozhodně snaží dělat nadprůměrnou práci, i když zahraniční produkce mají daleko lepší podmínky.
Tam je běžné, že se zvukaři připravují na tour s umělci ve studiích k tomu určených a zvukaři pak ještě tráví i týdny ve studiu programováním scén mixážních pultů a laděním optimálního nastavení na záznamy ze zkoušek. Stejně taky dvacátý koncert je od všech složek lépe sehraný než ten první. U nás na to máte jen jednu šanci.
Berete i spolupráce, u kterých vidíte, že v projektu není na sound design kladen vysoký důraz?
Určitě je potřeba to dopředu řešit. Já jsem založený tak, že většinou projekty, které mi někdo nabídne, přijmu. Neumím moc říkat ne. A myslím si, že dobrý zvuk chtějí všichni. Proto je ale dobré nepodcenit fázi vyjednávání s umělcem nebo člověkem, který ho zastupuje, a snažit se mu důležitost některých věcí vysvětlit. Zvukař je jen jednou z technických složek takové show, ale je třeba najít průsečík, kde to je pro všechny v pořádku. Jsem radši, když jsem osloven v rané fázi projektu, kdy lze ještě realizovat změny v designu.
Vaše hlavní kapela jsou od ledna Dymytry…
Šestnáct let jsem dělal hlavně Škwor a k tomu spoustu dalších kapel. Například Hidden Orchestra z Brightonu, americké Black Lips a řadu českých, často alternativních umělců. Například Floexe. Pořád jsem si ale držel hlavní kapelu – jen menší by mě neuživily. Nově jsou to Dymytry.
Jakých bylo šestnáct let s kapelou Škwor?
Zajímavé na tom bylo, že jsem si s nimi prožil celý vývoj. Když jsme spolu začínali, hráli na motosrazech a akcích v Horní Dolní pro tři sta lidí. Postupně to vyrostlo do O2 areny. Zažil jsem s nimi hodně legrace. Jsem ale rád, že se mi celou dobu podařilo udržet pestrost a dělal jsem víc rozdílných žánrů. Bez toho bych si svou práci neuměl představit. Zvučit jen jednu kapelu šestnáct let by bylo nudné. Mé hudební zájmy jsou velmi různé. Od Milese Davise po Massive Attack, od Radiohead po Panteru, Mars Volta nebo King Crimson. Elektronika, metal, jazz, art rock. Žánr není důležitý, důležité je, jestli mě hudba něčím zaujme.
Existuje přesto nějaký žánr, který zvučíte obzvlášť rád?
Užívám si třeba zvučení Floexe, jeho muzika se mnou hodně rezonuje. Obzvláště jeho projekt s Tomem Hodgem a koncert s Orchestrem Českého rozhlasu byl velký zážitek. Spojení elektronických zvuků, živého orchestru a pěti bubeníků bylo něco, co člověk nezažije každý den.
Moc se mi líbili právě i Bratři Orffové, umí vytvořit úžasnou atmosféru, a tak tiché a pozorné publikum jako na jejich koncertech jsem ještě nezažil. Mám rád v hudbě dynamiku a použití zajímavých zvukových barev. U Hidden Orchestra jsem si hodně užíval souhru dvou bicích souprav a vlivy trip hopu, což je styl, který mě hodně ovlivnil. Ale obecně, když zvučím, vnímám hlavně, jestli to z hudební a zvukové stránky funguje. Jestli mě baví, jak to působí jako celek a jak to hraje. Hudební vkus se do toho propisuje jen formou jakési zvukové estetiky. Vždycky se ale snažím především sloužit umělci. Aby byl zvuk nejlepší, co jde, a odpovídal danému žánru a aranžmá. Zvuk je skládačka a musí vše držet hezky pohromadě. Když se mi podaří udělat kompaktní hezký zvuk a umocnit přenos emocí mezi umělci a posluchači, pak jsem spokojen.
Už jsme se bavili o rozdílném přístupu ke zvukovkám. Čím dalším se liší turné zahraničních kapel, která jste zažil?
Především logisticky. Jak už jsem zmínil, člověk musí šetřit energii, bývá to dost náročné. Například s přelety brzy ráno. Člověk se moc nevyspí a tráví třeba osm hodin v dodávce. Pak je rozdíl taky v tom, že pokud jde o menší produkci, není u nás problém vybavení převézt auty, v zahraničí u klubových produkcí je často nutné zvolit minimalistický set-up a brát jen nejnutnější věci, zbytek se rentuje na místě. U Hidden Orchestra jsem používal kompaktní mixpult Waves LV1, který se dal sbalit do kufru. Když jsem například jezdil s Black Lips, používaly se navíc ještě pulty analogové a vozit je by bylo dost složité. Oproti tomu v současnosti Dymytry chtějí i v zahraničí předvést výkon na nějaké úrovni, a vozí se proto i LEDky, světla. Protože se hraje paralelně v Čechách a nestíhalo by se přelétávat do zahraničí, musely se postavit dva zvukové systémy. Jeden jezdí dodávkou v zahraničí, jeden používám v Čechách. Letos jsme byli například v Anglii, Španělsku, Německu nebo Holandsku.