David Landštof je ten typ. Když coby muzikant hledal vydavatelství, které by naplnilo jeho představy, nakonec si ho sám založil. Když našel zapomenuté místo se silným geniem loci, rozhodl se mu vdechnout nový život. A když cítí, že v životě potřebuje změnu, příliš neváhá a udělá ji. Výsledkem je, že si dlouhodobě žádaný bubeník (hrál třeba s Wabi Daňkem, Xindlem X, Radůzou, dodnes se Slzou) k bicím přibral několik dalších úvazků, které mu umožňují růst a učit se. Míň kvůli tomu teď běhá, protože se mezi koncerty, Starou školou Křižany, Supraphonem a vlastním labelem Tranzistorem, naběhá poměrně dost.
Přijel jsi právě z úbočí Ještědu, kde se ženou rekonstruuješ kulturní památku – starou školu v obci Křižany. Zároveň s rekonstrukcí se snažíte, aby místo ožilo například koncerty. Jak se to daří?
Škola má sama o sobě, i když se v ní nekoná koncert, úžasnou atmosféru. Je to nádherný prostor, má svého ducha. Když se navíc naplní kulturou, je to úplně parádní. Pořádáme tam koncerty, besedy a další akce, ten program je různorodý.
Četla jsem, že do budoucna plánujete pořádat hlavně besedy, což mě překvapilo. Hádala bych, že se tam budeš snažit dostat co nejvíc muziky.
Tím, že jsem sám muzikant, vím, jak je to s koncerty často náročné. Beseda je určitě intelektuálně náročnější pro toho, kdo ji provádí, možná i pro publikum, ale koncert je zase náročnější finančně i produkčně. Finančně proto, že fungujeme na bázi dobrovolného vstupného, i příspěvku na občerstvení. A touhle formou se na koncerty absolutně nevybere. Přemýšlíme, jestli to do budoucna nezměnit, asi se to časem stane, ale zatím se nám to líbí. I když principiálně nesouhlasím s kulturou zadarmo, tohle vnímám jinak. Akce jsou zde součástí oživení kulturní památky, proto bych nyní spíš radši sháněl partnery a donátory, kterým se u nás líbí a chtějí akce podpořit.
Co tě láká z hudebního světa utíkat ke stavebním pracím a dalším radostem souvisejícím se záchranou kulturní památky?
Teď jsem tam byl zrovna týden v kuse, ještě nemám vyčištěnou omítku zpod nehtů, tak nebudu úplně objektivní, jsem rád zase v Praze, kde si trochu odpočinu a vrhnu se zase na tu hudbu. Ale vážně – vždy jsem měl rád životní pestrost a objevování nových světů. Celý život něco zkouším a učím se, což mi tenhle projekt bohatě umožňuje.
Starou školu Křižany dávají manželé Landštofovi dohromady nejen stavebně, vdechují jí kulturní život.
Co tě aktuálně nejvíc zaměstnává, když jsi v Praze?
Několik rovin. Rozhodně je to plný úvazek ve vydavatelství Supraphon, další plný úvazek v mém vydavatelství Tranzistor a v neposlední řadě aktivní hraní a muzika.
Co se teď děje v Supraphonu?
Zatímco spolu mluvíme, vydáváme audio-knihu Doktor Doolittle! Každý přece ví, že léčení zvířátek je zásadní věc. Kromě toho mám tu čest spolupracovat s Igorem Orozovičem, který je nejen populární herec, skvělý muzikant, básník i chlapík. Snažíme se ho s mým drahým kolegou Vladanem trochu uvést do hudebního světa, aby se mu v něm co nejvíc líbilo.
V Supraphonu pracuješ od roku 2018. Změnil se nějak v posledních letech?
Z mého pohledu pozitivně – sleduji, jak se hodně omlazuje, ve velmi blízké době chce dát najevo, že není jen katalogová firma, která těží pouze ze své úžasné cenné historie. Zároveň je progresivní a bude se proměňovat a vyvíjet. Přišel jsem před pár lety s návrhem, že bychom měli umělce zastupovat „třistašedesátkově“, což jiné firmy už v té době dělaly, a zde to chybělo. To se povedlo a sleduji, jak se posunují jiná odvětví ve firmě. Mám z toho velkou radost.
Proč jsi vůbec do Supraphonu nastoupil? Jako bubeník jsi byl dost vytížený a zároveň už několik let existoval Tranzistor. Zřejmě to nebylo proto, že bys neměl takříkajíc do čeho píchnout.
Přesně tak, já paradoxně naopak přišel proto, že jsem byl zahlcený. Možná přichází období, kdy zase udělám nějakou životní změnu, protože je to nyní podobné. Mám ta pracovní přehlcení do jisté míry rád a pořád činnosti nabaluji, až je jich tolik, že se dostávám do fáze, kdy lidi obvykle vyhoří.
Chcete Davida Landštofa slyšet bubnovat? Můžete třeba na koncertech Slzy či Jamese Harriese.
Nejsem ten typ, jsem spíš bojovník, ale když tohle hrozí, tak to rád rozseknu a jdu někam dál. Se Supraphonem to bylo tak, že jsem moc hrál a už jsem toho měl plné kecky. Hraní absolutně miluju, je to moje životní náplň, vždy jsem hrál jen s lidmi, kteří mě baví, nikdy to pro mě nebylo, jak se říká, holení. A já nechtěl dopustit, aby se z bubnování holení stalo – abych chodil na koncerty s nechutí nebo pocitem, že si jedu pro peníze. Když jsem cítil, že by se to mohlo stát, řekl jsem si, dost Davide, musíš se naučit něco jiného a odpočinout si od bicích.
Rozumím, proč právě Supraphon?
Shoda okolností. Ředitelka Iva Milerová je moje dlouholetá kamarádka a já jí vyprávěl, že přemýšlím o životní změně. Navrhla, ať jdu k nim, a moje první reakce byla spíš odmítavá.
Proč?
Přiznám se, že jsem v sobě měl trochu despekt k velkým vydavatelstvím. Měl jsem pocit, který do určité míry pořád mám, že v něm často nepracují muzikanti ani lidé, kteří by měli s hudbou vůbec něco společného. Zdá se mi, že nezřídka převládá úřednický přístup, který podle mě do hudebního byznysu dnes už v takové míře nepatří. Samozřejmě je potřebný, bez něj to nejde, ale musí být s muzikantstvím v rovnováze. Druhá věc, která mi vadí, je, že velká vydavatelství často jednají z pozice moci a peněz. Navzdory tomu, že tenhle můj postoj částečně přetrvává, v Supraphonu se mi ani jedno nepotvrdilo, naopak se snaží vyvíjet. Díky tomu už jsem tam několik let.
Zmínil jsi, že jsi přišel s návrhem poskytovat 360stupňový servis – vycházelo to z tvých zkušeností s vlastním labelem Tranzistor?
Svým způsobem ano, protože jsem si tohle ve vlastním labelu velmi přál, ale neměl na to kapacity. I v Tranzistoru nyní probíhá proměna a věřím, že kapacity na to už budou a například s Jamesem Harriesem už se to i děje. Chceme navazovat s dalšími interprety. Takže ano, cítil jsem frustraci, že něco, co mi přijde úplně skvělé, sám dělat nemůžu. Komunikovat s umělcem ideálně o všem je podle mě správná cesta. Pro něho je to daleko snazší a myslím si, že i pro posun jeho kariéry je dobře, když levá ruka ví, co dělá pravá. Pokud umělec přijde s nápadem, můžete mu pomoci rozvíjet ho ve všech potřebných rovinách. Proto jsem své vydavatelství pojmenoval Tranzistor – má být zesilovačem, který onu myšlenku či dílo pomůže realizovat a dostat k lidem. Tahle idea mě baví, samozřejmě je třeba vše dobře zvládat, snad se do té pozice konečně nyní i s Tranzistorem dostáváme.
Kdybys byl mladá kapela, navštívil bys Davida Landštofa v Supraphonu, nebo by ses ho pokusil přesvědčit, ať tě vezme do Tranzistoru?
Tuhle otázku jsem párkrát dostal přímo od kapel. Často i odpovídám, ať si to vydávají sami. Opravdu to vždy záleží na konkrétních požadavcích a představách dotyčného. Má jít tam, kde budou co nejvíc naplněné. Žádná z těch cest není jediná správná, je to naprosto individuální.
Co tedy lidé najdou zrovna u Supraphonu či Tranzistoru?
Obě firmy podle mě nabízejí naprosto nadstandardní služby z hlediska artist mana-gementu, což je oblast, která mě hodně zajímá, protože jsem sám muzikant a znám to na tisíc způsobů ze života. Dál je to komplexní PR a know-how, jak, co, kde a kdy vydat, na jakém nosiči – pokud vůbec, kolik to bude stát. Otázek je mnoho, nyní je samozřejmě zásadní digitální oblast. V Tranzistoru máme teď za sebou kampaň pro mladou českou zpěvačku jménem Kaya. Zatím není příliš známá, ale přesto se nám podařilo, že se dvakrát za sebou stala kurátorkou československého Equal playlistu na Spotify, k čemuž patří bannery na Times Square, a sama je zařazená do globálního playlistu.
Spotify playlisty jsou dnes velké téma, že?
Ano, pro nás je to aktuálně zásadní téma. Jako menší vydavatelé bychom potřebovali trochu lokalizovat Spotify servis. Není přímo důležité, kdo konkrétně tam sedí, ale nemáme zde takové zastoupení, jaké bychom potřebovali. I pro Spotify je výhodné, když se podaří generovat větší zásahy, čemuž místní péče přispěje. Určitě by pomohlo, kdyby to neřešili lidé ze zahraničí, kteří k místní scéně nemají vztah a nemají o ní povědomí. Neznají kontexty, zjišťují je ze základních informací, které jim dodáváme – člověk z Rumunska, Polska či Itálie pochopitelně nemůže tušit, kdo je Orozovič, Kaya či Bára Zmeková.
Tranzistor oslaví příští rok deset let. Co tě vlastně vedlo k jeho založení?
Založil jsem ho se skvělým chlapíkem, muzikantem a filmovým režisérem Honzou Foukalem, alias Johannesem Benzem. Chtěli jsme si vydat vlastní desku. Už album Wabi a Ďáblovo stádo jsme chtěli vydávat sami, protože jsme chodili po labelech a nedostávalo se nám servisu, který jsme si pro sebe vysnili. Tak jsme si ho o desku později, právě tu Johannesovu, vytvořili. Nastavili jsme si podmínky, které plus minus trvají dodnes i pro naše ostatní umělce. Občas to hraničí s hloupostí, vůči umělcům jsme velmi vstřícní, ale já pořád Tranzistor beru jako své hobby. Label mám místo lepení letadýlek. Mám radost, že se uživí, ale moc už neuživí nikoho kolem. To je velký hendikep, který bych chtěl nyní, třeba k tomu výročí, změnit. Asi to rozjedeme ve více lidech. Protože v mých možnostech není všechno zvládat tak, jak bych si představoval. Nyní fungujeme spíš trochu jako help art než jako komerční label.
S Jamesem Harriesem, jemuž letos vydal album Hiraeth, Landštof i bubnuje.
Vybíráš o to přísněji, komu věnuješ svůj čas?
Samozřejmě, u nás je velmi tvrdá komise. Moc mě nezajímají různé škatulky či dělení žánrů. Klidně se pustím i do žánru, který zde není úplně doma, když má dotyčný co říct. Musí to mít smysl, jsme totiž schopní vydat jen omezené množství desek ročně. Doteď to byla třeba tři nebo čtyři alba. Navíc se dělá čím dál víc singlů, které dnes vyžadují podobné množství péče jako album. Nebereme proto kohokoli, kdo zavolá. Ale mimochodem, co mi dělá radost – letos se chystáme na první audioknihu. Letos je třísté výročí barokního architekta Santiniho a rádi bychom ho uctili. Snad to vyjde.
Ovlivnila nějak tvá práce v Supraphonu přístup k fungování Tranzistoru?
Zjistil jsem, že to plus minus děláme správně – že jsme na dobré cestě, jenom jsme prostě menší. Nemáme takovou tradici, ale jinak jsem si potvrdil, že asi dobrý. Aktuálně jsou největšími výzvami čas a lidi, se kterými to chci dělat. Hodně dlouho jsem skoro všechno dělal sám, ale jestli nechci, aby to zůstalo lepením letadýlek navždy, musím se posunout. Myslím si, že to nejtěžší pro mě přijde teď. Cítím, že label by měl vyrůst. Jak už jsem zmínil, nyní k tomu již dochází, uvidíme, jak se to povede. Čeká nás zásadní období.
Jak by sis ideálně představoval budoucnost Tranzistoru?
Aby měl pořád domácího ducha, dokázal odbavit větší počet umělců a desek. Protože poptávka je obrovská a odmítání kamarádů, kterými v muzikantském rybníčku skoro všichni jsme, je nepříjemné a je mi to líto. A samozřejmě aby pro umělce i pro nás začala lépe fungovat ekonomická stránka. Nicméně pořád bych chtěl, abych to stále mohl nazývat hobby, jen se mu chci věnovat na vrcholové úrovni. Baví mě výzvy a možnost vydavatelství rozvíjet, ale pořád to pro mě není smysl života.
Koho by sis přál vydávat?
Všechny. Klidně beru monopol.
S kým aktuálně hraješ?
S Jamesem Harriesem, to je opravdu úžasné. Je má srdcovka, ale to já tak mám se všemi. Nemůžu se dočkat dalších koncertů. Asi rok hraji také s Vaškem Koubkem, Honzou Ponocným a saxofonistou Jardou Jeřábkem. Největší kapela, kde hraji, je pořád Slza. Jsem s nimi asi osm let a je to senzační. Jen tak někdo by nevěřil, jak skvělé to je.
Nemyslím, že to musíš obhajovat nebo vysvětlovat, ale můžeš…
Chci, protože co si budeme povídat, Slza byla občas terčem posměchů. Já tomu rozumím, ale jsem u toho, jakým vývojem za tu dobu prošli. Hudebním i osobnostním. Je to super parta, je s nimi na cestách legrace a skvěle si zahraju – klasická kapela v dodávce.
Líbí se mi, že sis hudebně zkusil leccos – znáš různé úhly pohledu.
Snažím se je aplikovat v těch vydavatelstvích. A taky vysvětlovat, že věci nemusí být černobílé, jak mohou vypadat zvenčí.
Skromně jsi opomněl novou českou super-skupinu Lufťáci, ve které hraješ mimo jiné s Matějem Belkem.
A jo, byl jsem v té kapele dokonce hned druhý. První byl Matěj Belko, který jel zoufalý v dodávce. Aspoň myslím, že byl zoufalý, protože tohle zdravý člověk normálně neudělá. Hned mi psal, jestli do toho jdu, neváhal jsem ani vteřinu, protože mi taky nebylo nejlíp. Makáme na O2 areně a těšíme se, ale termín zatím nemůžeme prozradit. Rozhodně je jasný, že tam hrát budeme, jako všechny kapely, co něco znamenají. Je to nejen hudební, ale i společenská událost, navíc s tombolou!
Ještě zmiňme jednu věc – chvíli to vypadalo, že ses vrhl na PR i ve světě filmu, když jsi rozesílal tiskové zprávy k filmu Facky lásky. Ukázalo se ale, že nová česká romantická tragikomedie s předními českými herci je ve skutečnosti mystifikací Víta Klusáka a de facto videoklipem k písni Michala Strnada, jehož album Další jsi loni u Tranzistoru vydal. Jak to celé bylo?
Michal Strnad je fantastický muzikant, kterého si vážím. Dál se posunuje, má skvělou kapelu, kde má místo bubnu beat boxera. Zní to skvěle, koncerty mě baví. Že klip natočí Vít Klusák, vymyslel společně s Bárou Polákovou, která s ním nazpívala duet Hiding Our Love, a jsem rád, že jsme toho byli součástí. Klusáka si velmi vážím, když jsem hrál s Eternal Seekers, natočil na silvestrovském Václaváku strašidelný dokumentární klip k písni Dzdzysto / Deštivo. Domnívám se, že tohle je jeho druhý klip a já jsem nadšen, protože jsem jeho fanoušek a milovník mystifikačního humoru. Je mi blízké, že tu je jednou z nejvýznamnějších osobností Cimrman, člověk, který neexistuje.
Zaujalo mě, že jsi prý Michalu Strnadovi radil, ať zpívá česky. Na albu jsou nakonec opravdu jen dvě anglické písně…
Ano, měli jsme kolem toho dlouhé diskuze. Jak říkám, nemám rád komunikaci z pozice síly, nicméně jsem mu řekl, že to anglicky vydávat nechci…
Právě. A tohle mi připadá jako taková vydavatelská klasika: Přineste mi písničku v češtině!
Já mu to řekl z jediného důvodu – ne že by se mi jeho anglické písničky nelíbily, i když za mě nějaké rezervy měly – přesvědčilo mě ale, když jsem ho slyšel zpívat česky. Ne každý ten dar má, hodně zpěváků zní úžasně, když zpívá covery anglicky zpívaných písní, ale pak to v rodném jazyce skřípe. U něj ale podle mě rodný jazyk perfektně funguje – jeho zpěv najednou úžasně vynikne. Najednou zpívá přímo ke mně a oslovuje mě.
Takže to není tak, že by sis obecně myslel, že české texty mají větší šanci?
Ať si hlavně každý zpívá, jak chce! U některých si nedovedu ani představit, že by zpívali česky. Ale abych zcela odpověděl – osobně mám češtinu moc rád, když někdo zpívá česky, oslovuje zde podle mě nejen širší publikum, ale hlavně si myslím, že se ho může dotknout hlouběji. Mateřština se podle mě k lidem dostává dál než jen do uší.
Videoklip k písni Hiding Our Love tvůrci spojili s malou mystifikací. Facky lásky upozorňují na užitečnost párové terapie.
Nakonec mi pověz, co letos ještě vydá Tranzistor?
Letošní ediční plán vypadá moc hezky. Kromě aktuálního alba Hiraeth Jamese Harriese, Michala Strnada s jeho Fackami lásky chystá novou desku Bára Mochowa s producentem Vildou Bérešem. Už teď zní krásně, a ještě není hotová. A máme tam ještě malou frontu… Také mimo jiné opět chystáme naši pravidelnou label revue na Letní Letné.
Seznamte se
Přes dvacet let se David Landštof, rodák z pražské Bubenče, věnuje profesionálně hudbě. Zprvu především jako bubeník po boku kapel a interpretů nejrůznějších žánrů. Před pěti lety o něm Ondřej Bezr v Headlineru v rubrice Sideman, kde rozebírali jeho hraní, napsal, že ho nikdy neviděl jinak než s pusou od ucha k uchu, a to platí i v současné době. Deset let hrál s Lenkou Dusilovou, bubnoval s Druhou trávou, Xindlem X, Petrem Linhartem, Michalem Hrůzou, Anetou Langerovou, Radůzou a dalšími. Stálicí je ve skupině Slza. Tento výčet není zdaleka konečný, nicméně v poslední dekádě se Landštof kromě aktivního muzikantství vrhl i na druhou stranu barikády, když si v roce 2014 založil vydavatelství Tranzistor a později se nechal zaměstnat v Supraphonu.