„Chci udělat EP s šesti písněmi a pak už jsem rozhodnutý, že jako Carloff nic dalšího nevydám,“ prozrazuje muzikant, který vlastní tvorbu už kdysi upozadil pro práci na nahrávkách svých kolegů. Produkovat a dotahovat zvuk nahrávek se přitom kdysi naučil právě díky vlastní hudbě. Práce ve studiu ho přirozeně dovedla k jedné z jeho největších lásek – k mikrofonům.
Kolik těch mikrofonů máte?
465.
Kdy jste je začal sbírat?
V roce 2002. Pomalu, ale jistě. Různě jsem je nejdřív otáčel – jeden jsem prodal, koupil jsem si lepší, pak mi byl nějak jeden dobrý málo, tak jsem koupil do páru, zjistil jsem, že jiný typ je lepší… Začal jsem se o to zajímat, až jsem se stal vlastně odborníkem. Teď si mě zvou producenti a studia po celé Evropě, zaplatí mi letenky a jsem u prodejů mikrofonů jako specialista, který kouká dovnitř, jestli je to správně. Do Berlína jezdím na srazy sběratelů mikrofonů, kde se bavíme, který typ v kterém roce měl jaký správný druhy kapsle a jaký typ transformátoru je tam správně. Velká geekovina, baví mě to.
Takže současné mikrofony nejsou nejlepší?
Ne. Vrchol té techniky byl kolem roku 1958, možná 1959. Všechno, co se udělalo potom, bylo možná lepší na opravy, ale zvukově ne. Pak už se to jenom opakovalo, nebo to byly tak čisté věci, že neměly žádný charakter. Nic vlastně muzice nedávají.
A kolik mikrofonů používáte?
Nejčastěji třeba dvacet, ty jsou ve studiu pořád k dispozici i ostatním producentům. Občas ale skočím do sejfu nebo do skladu pro jiný, to se stává. Moc mě baví si vzít nějaké úplně netypické, zkoušet nové zvuky přímo při nahrávání. Například na činely na bicích seshora, na takzvané overheady, se používaly vždy ty nejbrilantnější mikrofony. Objevil jsem teď dynamické mikrofony, které používali Beatles. Což jsou dynamiky, strašně špinavé, a ty jsem začal dávat na overheady a má to koule. Je to super – úplně jiný charakter zvuku. Myslím, že tohle je slyšet na loňských November 2nd, že jsou ty zvuky jiné, než se dělají v „hezkých“ nahrávkách. Chci, aby měla nahrávka ksicht a charakter. Krásně nahraných písniček už jsem slyšel tisíce, nic v tom nějak už není.
A co desky nahrané na iPhone?
Lo-fi bylo fajn, když s tím někdo začal, ale když všichni začnou nahrávat lo-fi na iPhone, je to jen blbá estetika, která je technicky špatně. Baví mě, když v tom je záměr a nástroje to dostane tam, kde je chceš mít. Když přišli Portishead, bylo to fantastické, špinavé. Mělo to vrstvy nahrané technicky fantasticky, přes úžasné věci, a k tomu něco lo-fi – to je zajímavé, bylo to v tom rozdílu lo-fi vs. hi-fi – v kontrastu.
Produkovat jste kdysi začal „pro vlastní potřebu“. Kdy jste se otevřel spolupráci s dalšími umělci?
Nikdy jsem vlastně nechtěl produkovat pro nikoho dalšího, vždycky to byla tak trochu přidružená výroba, která se rozjela samovolně. Nicméně nejprve jsem dlouho dělal technické věci, mix a podobně, ještě předtím jsem například instaloval počítače do studií a třeba Davidu Kollerovi jsem dokonce ukazoval, jak v počítači pracovat s instrumenty a chodil ke mně tehdy na nějaké hodiny. Hodně lidí jsem tak učil, jak se pracuje s MIDI a samplery a i se studiovými programy. Samotnou hudební produkci jsem začal dělat až kolem roku 2002. Tehdy šlo, myslím, o přípravu na desku Skyline, když k nim přišla Jitka Charvátová. Oslovili mě, protože se jim líbily nějaké nahrávky mojí kapely kNot Photogenic. Sám jsem za tím asi nikdy nešel.
Ale našel jste se v produkování?
Jasně, tudíž to dělám už dlouho. Baví mě. Poslední dobou čím dál radši pracuji s lidmi. Protože pracuji s lidmi, kteří mě baví. Ano, je to trochu kruh – baví mě pracovat s lidmi, kteří mě baví.
Nesebralo vám to čas na vlastní tvorbu?
Určitě jo. Celé studio jsem si vlastně postavil, abych měl nejlepší zvuk pro vlastní věci. A pak jsem asi deset let nic neudělal. Jen jsem si tam smažil nějaká demíčka. Neměl jsem energii, myslím, že jsem z různých spoluprací částečně vyhořel. Když od rána do večera děláš muziku, která, nechci říct, že mi není blízká, ale je jinačí, než bych dělal já, a snažíš se ji nějakým způsobem vylepšovat, nemáš už energii dělat na svých věcech. To nejde. Takže ano, postavil jsem si nejlepší studio, jaké jsem mohl, a pak jsem nic neudělal, protože jsem na to neměl chuť, sílu ani čas. Dneska mám asi všechno, co jsem kdy ve studiu chtěl, ale už se mi taky nechce, protože mám trochu despekt k tomu, jak se muzika vytváří a jakým směrem se ubírá.
V jakém smyslu?
Je to čím dál víc taková samovýroba. A čím dál víc nejde o muziku, ale o sociální sítě a sebeprezentaci umělce. Mám pocit, že dřív byla v centru hudba, dnes je daleko podstatnější, jak se sebou člověk umí pracovat jakožto s artefaktem. Jako by sám sebe vytvářel jakožto nějakou hereckou postavu. Respektuji to, doba se změnila, ale není to, co bych chtěl dělat. Pro mě je stále gros muzika.
Není dneska ale díky sociálním sítím víc možností pro kohokoli?
Že sítě dávají šanci komukoli, je na jednu stranu hezké, ale zároveň je ta četnost informací i problém dnešní doby. Je to jako v době demokratizace nahrávání – desku si může nahrát kdokoli, což je samozřejmě skvělé, ale výsledkem je množství nových nahrávek, které není šance všechny absolutně obsáhnout. Výsledkem je obrovská nadvýroba hudebního materiálu. Nabídka převyšuje poptávku. Nechci mluvit o starých dobrých časech, ale v roce 1970, když vyšla deska Pink Floyd, lidi ji poslouchali dejme tomu dva roky, dneska se nová deska poslouchá týden, a to jsem možná velký optimista. Sociální sítě přinesly demokratizaci propagace, kterou teď sice může dělat každý sám, i když na to vlastně umělecky nemá, ale kvůli tomu zapadnou dobré věci. Výsledkem je, že kromě úplné špičky se muzikanti nejsou schopni uživit. Příjmy nejdou z muziky, ale z marketingových spoluprací a podobně. Když musíte každých pět minut na sítích dokumentovat, že jste třeba snědl jogurt. To jde hodně proti muzice.
Ještě k tomu vyhoření. Jako jeden z důvodů jste uvedl, že jste se podílel na muzice „jinačí, než bych dělal já“. Znamená to, že dneska už byste některé umělce, se kterými jste spolupracoval, odmítl?
Určitě bych některé věci nedělal. Snažím se už jen kývnout na věci, které mě baví. Ale zpětně to beru tak, že v daný okamžik to bylo všechno správně. Jsem rád i za spolupráci s lidmi, které bych dnes už slušně odmítl. Ale tehdy jsem získal zkušenost a bylo to zajímavé. A taky mi to zaplatilo spoustu mikrofonů. Dneska si víc cením, když se mi s někým pracuje dobře. Pak ani nemusí být extra muzikant. Je to lepší, než když je někdo bůhvíjaký hráč, ale s odpuštěním kokot. Radši jsem s lidmi, s nimiž je mi příjemně, než abych seděl za jakékoli peníze ve studiu a měl chuť utéct.
A bývá vám příjemně spíš se zkušenějšími muzikanty nebo je osvěžující, když je někdo ve studiu dokonce třeba úplně poprvé?
Jak kdy. Mám rád kapely, ze kterých cítím velké nadšení a víru. A u kterých je nějaký rozměr, jenž se pak při společné práci snažím vystihnout. Vytanula mi vzpomínka na skupinu A Banquet. Z dnešních umělců, se kterými dělám, to může být třeba Šimon Opp. Na druhou stranu se mi samozřejmě dobře pracuje se zkušenými profíky, kteří vědí, co dělají, umí dobře hrát, frázovat a mají groove. To šetří spoustu času. Na druhou stranu zas mohou podcenit přípravu, protože jsou tak dobří, že si myslí, že jde všechno hned. Pak je někdy komické, když zjistí, že něco není až tak lehké.
S jakým druhem muzikantům pracujete nejraději?
Žánrově jsem dost velký chameleon, potřebuji ale vidět potenciál. Nesmím vidět, že neumí zpívat ani hrát, pokud v tom není určitá zajímavost. Potřebuji vidět snahu, ale ne křečovitou, ne za každou cenu. Chci cítit, že jsou dobří, pracovití a je tam umělecký přesah. To je pro mě v poslední době možná to nejdůležitější. Když někdo ví, že chce dělat pro teenagery a zajímá ho hlavně, co přesně bude fungovat, není to pro mě – to ať dělají jiní. Určitě to má na trhu místo, ale mě to nebaví.
Zmínil jste A Banquet a tam je třeba připomenout spolupráci se Stevem Albinim, mimo jiné producentem In Utero od Nirvany.
Seděl s námi čtrnáct dní v režii v montérkách. Přišel mi jako introvertní, možná trochu komický, ale vnitřně velmi inteligentní člověk, který si, nejlíp jak uměl, dělal svoje.
Jak jste se do jeho studia dostali?
Když jsme s A Banquet přemýšleli, jak dál, rozhodli jsme se pro spolupráci s nějakým velkým producentem. Část mých příbuzných žije v Chicagu a přes svého přítele Bjorna Thorsruda, bývalého producenta The Smashing Pumpkins, jsem se nakontaktoval na Steva a domluvili jsme nahrávání v Electrical Audio. Nahrávání bylo zajímavé, mě geekovsky zaujalo spíš samotné studio. Nicméně překvapivá pointa byla, že i když jsme tam všechno nahráli a zdálo se nám to naprosto skvělé, musel jsem to pak celé v Praze přehrát. Doma jsme zjistili, že to bylo zvukově špatné. Přehráli jsme nakonec celou desku kromě jedné písničky.
Co tam bylo za chybu?
Nevím, znělo to strašně, jako demo. Byl to průšvih. Pouštěl jsem to i Honzovi Muchowovi a bavili jsme se o tom, že tak to prostě je – Češi se hrozně podceňují. A Banquet tam utratili všechny peníze od sponzorů, bylo to hodně drahé. Když jsme se vrátili a já z harddisku natáhl ty stopy do počítače, zavolal jsem klukům, ať přijdou, že jsem z toho nešťastný. Seděli jsme v režii a nevěděli, co budeme dělat. Tak jsme se shodli, že to celé přehrajeme. A já to prozradil až skoro o patnáct let později. Vždycky mě vlastně pak při čtení recenzí rozesmálo, když jsem četl, jak skvělý zvuk Steve Albini udělal.
S jakými velikány zvuku a produkce jste udělal lepší zkušenost?
Mám moc rád Tchada Blakea. Má čtyřicet let zkušeností a unikátní vizi, s takovými lidmi má smysl dělat. Líbí se mi, jaký dělá zvuk. Nesetkali jsme se, jen jsme si psali. Je to jeden ze dvou, možná tří lidí, které velmi respektuji za to, jak věci dělají. Pak je to Tom Elmhirst, jenž míchal třeba posledního Bowieho, Adele a dál. A pak samozřejmě Andrew Scheps, chameleon, který umí udělat fantasticky všechno. To je trojice, s níž si rád popovídám a podívám se, jak to dělá. Sledoval jsem Tchadovy sessiony a líbilo se mi, že postupuje vlastně úplně normálně, jen všechno velmi dobře slyší. To je na tom nejsrandovnější. Ale jak už jsem zmínil, mám pocit, že blbá česká vlastnost je, že se všichni připosrávají z toho, že je někdo cizinec. Čím jsem starší, tím víc je mi to nesympatické, protože vím, že spoustu věcí tu umí lidi dělat lépe. Jsou tady lidé, kteří to dělají skvěle, jako třeba Dušan Neuwirth, Lukáš Martínek, Martin Ledvina. Jen ti cizinci o tom umí lépe mluvit.
Se kterým českým muzikantem máte nejdelší společnou cestu?
S Romanem Helclem z November 2nd. Jsme oba z Hranic. Znali jsme se a nějakým způsobem kolem sebe prolétávali od roku 90. Znám ho od patnácti. A se Sašou Langošovou jsme zas chodili ke stejné učitelce na housle. Je srandovní, že teď, když se jim splnilo, co si vždycky moc přáli, nahrát nejlepší českou desku, ta spolupráce opsala kruh a vrátila se ke mně. Beru je jako svoji kapelu a myslím, že mě taky berou trochu jako pátého člena.
Roman Helcl dával nedávno na Facebook fotku, jak v polovině devadesátek buskujete v Norsku. A teď – za předloňskou desku, kterou jste produkoval, jste získali Anděla.
Měl jsem z něj ohromnou radost, vím, jak usilovná práce to byla. Bylo pro mě dojemné je ten večer sledovat. Kategorie Album byla na řadě jako poslední a u stolu s námi seděl i jejich syn Ben. Už bylo vidět, že začíná být smutný, už si myslel, že nic nevyhráli... Když pak vyhlásili jméno November 2nd, měl jsem za ně obrovskou radost. Byla to pro ně intenzivní událost.
Podepsaný jste i pod albem, které jste loni nahráli s Debbi. Jaká je hranice mezi tím,
kdy jste jen producent, a kdy to pojmete jako společný projekt?
Tady to bylo jednoduché – celé jsem to napsal, včetně textů. Přišla s tím ale Debbi.
Je to povedená deska, která neměla ohlas, jaký by si zasloužila.
Mám upřímně bohužel úplně stejný pocit a je mi to líto. Do ní jsem zase hodně peněz, energie a času věnoval já. Feedback byl skoro nulový. Přitom Debbi tam zpívá úplně jinak, než jsem slyšel jakoukoli Češku zpívat. Na někoho to bylo zřejmě moc chytrý, na někoho moc komerční, na jiného málo. Ve výsledku to nezasáhlo nikoho. Asi i kvůli textům v angličtině. Vystřelili jsme do slepého prostoru.
Na čem pracujete teď?
Dokončil jsem nedávno desku skvělé Natálie Tichánkové. Takový špinavý pop. Trochu divný, s vlivy šedesátek a garážového rocku. Zpívá v muzikálech, ale v té kapele to vůbec není slyšet. Zní jako rocková zpěvačka. Nebo soulová. Taky už pracujeme na nových věcech s November 2nd. To bude myslím hodně zajímavé, jiné. Myslím, že je dobré to posunout, aby to nebyl dokola jen riffový rock, ze kterého se obrací naruby rockeři. Když to bude desetkrát dokola, nebude to samé už nikoho bavit. A nové singly jsme dodělali se Šimonem Oppem. Hodně sprosté, rockové a špinavé. A pak deska Veniky Hartlyn. Ta žila v Irsku, což jí dalo melodiku, kterou kombinuje se skandinávskou elektronikou. Skvělá deska se zpívajícím bubeníkem Liborem Orlem. A želízko, co už je nahrané dlouho a těším se, až vyjde, je skupina Mollo Vojty Jindry. To je podle mě obrovská bomba.
Loni v září jste po osmi letech vydal nový singl jako Boris Carloff. Čím to, že nazrála doba?
Měl jsem na to čas. Seděl jsem v Chorvatsku u počítače a říkal jsem si, že bych to mohl konečně po šesti letech dodělat. Mám už hotové další skladby a postupně je budu pro radost vydávat. Chci udělat EP se šesti písněmi a pak už jsem rozhodnutý, že jako Carloff nic dalšího nevydám. Nemám impuls a ani vlastně nemám potřebu.
Hodně plavete. Posloucháte přitom hudbu?
Ne, to je, jako by si člověk po práci v továrně doma svářel! Poslouchám dech. To je osvěžující.
Pořád hrajete na housle?
Asi šest let jsem na ně nesáhl. Jsou zavřené v nahrávačce.
A nakonec – co vy a filmová hudba dnes?
Dodělal jsem hudbu k animovanému filmu Martina Životského, který mi kdysi dělal klip k Falling. Jednou písničkou tam přispěl Michal Skořepa. Jinak se k ničemu moc nechystám. Radši plavu.
Seznamte se
Boris Carloff, vlastním jménem Milan Havrda, si umělecké jméno vybral podle herce Borise Karloffa, který ztvárnil Frankensteina. Na tuzemské hudební scéně spolupracoval mimo jiné s November 2nd, Sunshine, Wohnout nebo Kryštof, ale třeba i s Ivanem Hlasem nebo Charlie Straight. Nahrával i se zahraničními hudebníky. V roce 2012 vydal sólové debutové album The Escapist. Za svou sólovou tvorbu byl oceněn dvěma Anděly (Objev roku a Elektronická hudba). Vystudoval housle, s nimiž koncertoval po celé Evropě, a hrál v několika kapelách.